Basketbalová hlava 52

Středa v 10:00 | IceSun685 |  Basketbalová hlava
Kisemu zřejmě ještě nikdy nepřišly hodiny tak dlouhé, jako když ve středu čekal na konec školy a pak i tréninku, aby mohl odjet do Tokya. Už včera se nemohl dočkat, až bude další den, a vidět dívku během obědové přestávky a nemoct za ní jít bylo doslova příšerné.
Teď už ale stál na nádraží s koupenou růží a nedočkavě vyhlížel vlak, který měl dvě minuty zpoždění, což se v Japonsku obvykle moc nestávalo.
Pak ale dívka vystoupila a vydala se k němu se zářivým úsměvem. I na jeho tváři se tedy roztáhl úsměv.

'Konečně je tady a je tak krásná!'
 

Překvapení 78

Pondělí v 11:09 | IceSun685 |  Překvapení
Deidara doběhl k chodbě, ale nikde neviděl ani Tobiho a ani stopy po tom, že by ho zabil výbuch.
Blonďatý ninja v duchu nadával, protože z něj chtěl vytáhnout ještě dost informací.
'Pořád ale můžu jít k jeho takzvanému zdroji.' napadlo neochotně Deidaru. Ze všeho nejdřív se chtěl ujistit, že Tobi opravdu slyšel to, co tvrdil a bylo to skutečně od Kidameho s Itachim. Bez Tobiho ale musel jít za jedním z těch dvou a vzhledem k Itachiho Sharinganu by Deidara raději risknul Kisameho Samehadu. S mírným zamračením se tedy vydal najít žraločího ninju.

Jednoduchá biologie 38

Sobota v 10:00 | IceSun685 |  Jednoduchá biologie
Ráno mě čekalo nepříjemné překvapení. Nevím, proč jsem to nikdy neuměla dopočítat. Každopádně jsem musela vyprat pyžamo. Naštěstí to ale odneslo jen ono a jen trochu.
"Co to děláš?" ozvala se moje sestra a já jsem se na ni otočila jen proto, abych zavřela dveře. Ne že by ji to ovšem nějak odradilo. Podle všeho už zapomněla na moji včerejší výhružku, protože otevřela dveře a zamračila se na mě. V koupelně jsem stála jen v nátělníku, který představoval zbytek mého pyžama, a kalhotkách.
"Tak co to děláš?" zeptala se znovu a já jsem v odpověď jen vyždímala mokré kraťasy.
"Ty ses počůrala?" ozvala se znovu dívka a já jsem protočila oči.
 


Basketbalová hlava 51

17. května 2017 v 18:27 | IceSun685 |  Basketbalová hlava
Tak už je to nějaká doba, co takhle povídka vycházela, ale doufám, že si na ni ještě vzpomínáte.

Aneko se usmála. Kise se jí dost líbil. Byl milý a docela veselý. I tak ale bylo všechno velmi komplikované. Ze všeho nejvíc ji stále trápila její matka. Pořád s ní ještě nemluvila a Kise zmínil, že je mezi nimi napětí.
"Takže." prohlásila Aneko a mladík zpozorněl.

'Jak to jen správně podat?'

"Nevím, jestli ti táta říkal, že jsou v pátek pozvaní ke mně domů." začala Aneko a odmlčela se, aby se mohla podívat na jeho reakci.
Kise jednoduše zavrtěl hlavou a tak Aneko dodala: "Nechci, abys mě pochopil špatně, ale myslím, že by bylo lepší, kdybys přišel na návštěvu někdy jindy."

Překvapení 77

15. května 2017 v 11:09 | IceSun685 |  Překvapení
V době, kdy se Kisame vrátil do obýváku, tak tam byli téměř všichni kromě toho, kterého chtěl vidět. Itachi očividně pokračoval ve své nespolečenskosti, takže musel jít Kisame za ním.
Naštěstí ale nebylo nijak zvlášť těžké Itachiho najít, protože byl ve svém pokoji, tak jako poslední dobou pořád.
"Nazdar." řekl mu Kisame s úšklebkem. "Teď už se vyhýbáš i mě?"
Itachi se na něj nejprve podíval, než se rozhodl odpovědět: "To ne, jen tam bylo příliš plno."
"Byl jsem se podívat na Keiko." oznámil mu Kisame, i když tohle Itachi přece věděl. Všichni kromě něj se na ni šli podívat.
"A?" pobídl ho tedy Itachi, aby už měl tenhle rozhovor za sebou.
"No není Deidarovi ani trochu podobná. Má černé vlasy i oči. Myslím, že se k tobě docela hodí, kdybys přece jen stál o Miro…" začal Kisame, ale pak se zarazil, když si všiml Itachiho zamračení.
"Co je?" zeptal se Itachi.

Jednoduchá biologie 37

13. května 2017 v 10:00 | IceSun685 |  Jednoduchá biologie
Lehla jsem si na svou postel, ale myšlenek na mladíka jsem se nezbavila. O něco potěšující sice bylo, když se ozval můj mobil, ale Hitomi mi tam jen psala, v kolik přijede, a tak mě to na moc dlouho nezabavilo. Jako alternativa se sice nabízelo jít vynadat sestře, že se zase chovala před mladíkem hrozně, ale tohle byla nakonec lepší možnost, než aby mě přímo ztrapnila. Vyhrožování jsem si nakonec mohla nechat i na později a pochvalu jsem zrovna na jazyku neměla. Raději jsem tedy vyhrabala všechny úkoly, které jsme dostali na prázdniny. Původně jsem je chtěla dělat už minulý týden, ale to jsem ještě netušila, že se zdržím na chatě s mladíkem, kterého jsem očividně nebyla schopná vyhnat z hlavy. Zhluboka jsem se tedy nadechla a dala jsem se do matiky. Následovaly pak další předměty, ale pořád jsem měla pocit, že se nesoustředím. Nakonec jsem ale přece jen udělala všechny své úkoly a pak jsem přecházela po pokoji, než mě napadlo, že to není ten nejlepší nápad vzhledem k mé noze a skutečnosti, že mě čeká ještě cesta na nádraží. Prozatím jsem se tedy rozhodla zabavit alespoň malováním a samozřejmě jsem skicák otevřela na obrázku mladíka. Naštvaně jsem ho tedy vytrhla a skrčila. Papír ovšem ani nestihl doletět ke koši a už mi to přišlo líto. Bohužel jsem s tím nemohla nic dělat. Maximálně namalovat nový a to by mi moc nepomohlo. Raději jsem se tedy převlékla a šla jsem na nádraží dřív. Nakonec čtení jízdního řádu by mě mohlo zabavit.

Překvapení 76

8. května 2017 v 11:09 | IceSun685 |  Překvapení
Správný odhad měla nakonec bílá polovina Zetsua, protože další den k večeru se od vchodu ozvaly kroky nově příchozího. Nikdo z přítomných Akatsuki, kteří se tu sešli, nepochyboval o tom, že je to jejich vůdce. Rinnegan v očích Yahikova těla byl nezaměnitelný a žádný nepřítel nikdy vůdce Akatsuki neviděl a přežil.
"Jsi tady." zkonstatovala Konan suše. Byla s ním od dětství, ale právě teď ho nijak zvlášť ráda neviděla. Ne ovšem kvůli němu ale spíš Tobimu, který momentálně stál s ostatními a byl poměrně klidný. Jestli se zapomněl držet své role, nebo byl spíš ztracený v myšlenkách, byla otázka.
"Kdepak máme přírůstek?" zeptal se Pein a jedinou odpovědí mu bylo Konanino pokynutí, aby ji následoval.
"Tohle je směšné!" ozval se ovšem Deidara. "Jen tak ho tam vezmeš?"
"Jsem tvůj nadřízený." připomněl mu Pein, ale Deidara už toho měl víc než dost. Ani Pein mu právě teď nepřipadal nijak zvlášť děsivý.

Jednoduchá biologie 36

6. května 2017 v 10:00 | IceSun685 |  Jednoduchá biologie
Musela jsem uznat, že jsem byla opravdu unavená, takže když jsem už nemusela vyhlížet popelnici a zbavila jsem se tak smradlavého spolujezdce v podobě pytle s odpadky, tak jsem regulérně usnula.
V průběhu cesty mě pak něco vzbudilo. Nestačila jsem se ale ani rozkoukat, když jsem uslyšela: "U vašeho domu to bude stačit." Trochu zmateně jsem zamrkala a rozhlédla jsem se. Nebyl pro mě ovšem problém poznat Tokyo podle značek vedoucích auta do různých jeho částí. Očividně jsem prospala skoro celou cestu a teď už stačilo počkat slabou půlhodinku, než budu doma. Protřela jsem si tedy unavené oči a raději jsem se dívala z okna. Pořád jsem byla rozespalá, ale teď už by usínání nemělo cenu.

Překvapení 75

1. května 2017 v 11:08 | IceSun685 |  Překvapení
Miroko držela v rukou holčičku, která se pomalu utišila. Měla v hlavě docela zmatek, který ale vůbec nezpůsobila Itachiho nečekaná návštěva. Ten zmatek tam byl už před ní a Miroko si vlastně vůbec nebyla jistá, kdy se objevil. Alespoň jednu věc ale už měla ujasněnou. Byly chvíle, kdy Keiko nenáviděla za to, že existuje a že to má kvůli ní tak těžké. Tohle už ale bylo pryč. Teď když byla na světě a v matčině náručí, tak Miroko věděla, že by pro ni udělala cokoliv na světě. Milovala svou dceru. Dnes stejně jako všechny předchozí dny si ale nebyla jistá, čí by chtěla, aby malá byla. Už věděla, že je Itachiho, ale nevěděla, jestli je za to ráda, nebo toho lituje.
"Možná by věci byly jednodušší, kdybys byla Deidarova." zašeptala miminku a podívala se na dveře, za kterými ji ne zrovna nejlépe střežil Sasori.
"Možná na tom nezáleží. Vyrostla jsem bez otce, víš? Takže ty můžeš taky. Někde daleko, kde budeme jen my dvě." řekla Keiko a opět ji uspanou položila do kolébky. Nepotřebovala Itachiho. A nepotřebovala ani Deidaru, Sasoriho, nebo Konan. Jediné, co potřebovala, bylo naplánovat, jak odtud uteče. Její dcera by neměla vyrůstat v takovéto společnosti.

Jednoduchá biologie 35

29. dubna 2017 v 10:00 | IceSun685 |  Jednoduchá biologie
Když jsme hráli karty, tak jsem se trochu uklidnila, i když jsem si pořád hlídala skicák. I když jsem ale v kartách opět prohrávala, tak mi to nijak zvlášť nevadilo. Hlavně, že se objevila světla od auta, která napovídala, že se vrátil táta.
Sice jsem karty na chvíli odložila, abych mu mohla zamávat, ale jít jsem za ním nechtěla. Nakonec, kdyby si stěžoval, tak jsem se mohla vymluvit na bolavou nohu. Když se ale můj táta jen s batohem vydal za námi, tak se tvářil docela spokojeně. Bylo už půl deváté, takže byl nejspíš rád, že konečně dorazil.
"Ahoj zlatíčko." řekl mi a přešel k nám, aby mi mohl dát pusu do vlasů. Přišlo mi to trochu hloupé, ale taky jsem se usmála a zeptala jsem se: "Jaká byla cesta?"
"Docela to ušlo." odpověděl mi táta jaksi zamyšleně a Aomine-kun si vybral právě tu chvíli, aby ho pozdravil: "Dobrý večer."

Kam dál