Svatební den

31. července 2014 v 15:20 | IceSun685
Vzpomínám na všechny ty dny, kdy jsem tě pozoroval ze střech vzdálených domů, jak se upravuješ a chystáš na schůzku s přítelem. Já myslel, ne spíš jen doufal, že váš vztah jednoho dne skončí a potom tě budu moct pozvat já. Budeme se procházet při měsíčku, společně večeřet, povídat si a smát se.
To se ale nestalo, vy jste se nerozešli a co hůř, požádal tě o ruku. Byl jsem jeden z prvních, kterým jsi to řekla, přála sis, abych ti šel za svědka. Říkala jsi, že si mě vždycky měla ráda, byl jsem pro tebe něco jako opora a důvod znovu vstát. To proto sis mezi přáteli vybrala mě. Také jsi mi řekla, že jeden čas jsi mě měla ráda i víc než jen jako kamaráda a tohle slyšet bylo asi ještě těžší, protože jsem si uvědomil promarněnou příležitost, kdy jsem se choval jako hlupák a neviděl tě.
Ale tvé oči zářily štěstím, když ses mě ptala, a já ti tak nedokázal říct ne.


A tak tu teď stojím navlečený do svátečního černého kimona, které mi vybral někdo jiný, nepřítomně hledíc před sebe a s falešným úsměvem na rtech. Taky přemýšlím, proč jsem vlastně tady, proč jsem ti to slíbil, proč jsem se z toho nějak nevyvléknul a tak bych se pořád mohl ptát proč, proč a proč.
Abych zahnal chmury a alespoň na chvíli se odreagoval, rozhlédnu se kolem sebe. To, co vidím, mi ale moc nepomáhá, víš? Všude kolem jsou bílé květiny všech druhů i velikostí kam jen oko dohlédne. Když nad tím tak přemýšlím, tak snad všechno tady je bílé vyjma obleků ostatních svatebčanů. V mých očích jsou ale ty květiny, sloupky, ubrusy a dokonce i svatební dort zcela černé, jakoby to všechno někdo zakryl černým plátnem. Jakoby vše zahalila neprostupná tmavá mlha, nebo si malíř, jenž tento výjev ztvárnil a dal mu život, prostě rozmyslel výsledek a vše, co bývalo zcela bílé, překryl neprostupnou černotou.
Na obloze sice svítí slunce, v mých očích to však jsou bouřková mračna, jež ještě víc podtrhují mou už tak velice špatnou náladu.
Odvrátím tedy pohled od vymetené oblohy a znovu jím zkontroluju svatebčany. Pohled se mi tak zastaví na družičkách v nadýchaných růžových šatech. Smějí se a vypadají, že si to skutečně užívají, jen kousek od nich pak stojí ženich a tak raději stočím zrak jinam. Pohled mi tak padne na pomalu se otevírající dveře, které bych sám viděl rád, jen z jiného místa, z pohledu ženicha.

Zazní hudba, nevěsta, tedy ty, pomalu procházíš uličkou vedená za ruku svým otcem, který má pyšný výraz, ale není se čemu divit, kdo by nebyl pyšný na svou dceru ve chvíli, kdy ji vede k oltáři. Můj pohled ovšem zase rychle padne zpět na tebe. Tvá tvář je sice zakrytá závojem, ale i přesto zřetelná a úsměv na ní stejně jako tvé bílé oči vyzařuje maximální štěstí, takové jako nikdy dříve. To, co mě ale zaráží nejvíc, je tvé kimono. Je totiž bílé stejně jako kytice, kterou neseš ve volné ruce. Rozhlédnu se kolem, ale černý závoj na dříve sněhově bílém okolí přetrvává.
Na chvíli se musím zamyslet, proč tvé svatební kimono ten malíř nepřebarvil jako všechno ostatní, možná to je právě kvůli tobě, možná jsi pro mé oči tak nádherná, že můj mozek nechce zkazit ten nádherně bílý výjev. Ale to je stále jen možná, možná a možná, ale já se musím vrátit k myšlenkám, kterými se zaobírám od chvíle, kdy jsi mi oznámila tu hroznou novinku, která byla pro tebe tím nejkrásnějším v životě, zatímco pro mě jako poprava.

Víš, v duchu jsem rozmýšlel proslov, který pronesu ve chvíli, kdy kněz řekne: …nebo ať mlčí navždy. Čekal jsem na svou chvíli, ale když konečně přišla tak z mých úst nevychází jediné slovíčko. Prostě to nedokážu, nemohl jsem ti zkazit tvůj velký den. Ne, když se na tebe dívám, na tak krásnou tak šťastnou.
Uběhlo tak dalších několik trýznivých minut, kdy jste si slibovali věčnou lásku, aniž bych to mohl přerušit, a můj úsměv se stával čím dál falešnějším. Pak přišly na řadu prstýnky, které přinesl ten největší bílý pes, jakého jsem kdy viděl, vím, že je bílý ale jen díky paměti, protože stejně jako všechno ostatní vyjma tebe má teď i on černou barvu.

Po prstýnkách zbývá tak už pouze polibek, kterým je vše zpečetěno. Nyní už jako novomanželé musíte ukrojit společně dort. Upřímně ani nevím, kdo chytil kytici a vlastně ani nevím, že jsi ji vůbec hodila, ale když jsem za tebou teď přišel, tak už ji nemáš. A tak ti se stále falešným úsměvem gratuluji, přeji hodně štěstí a radosti, ale také se omlouvám, že v kanceláři mám příliš mnoho papírů, které musím projít. Ty jen s úsměvem přikyvuješ a říkáš, že to chápeš a omluvíš mě u hostiny, ani si při tom nevšimneš falši v mém úsměvu a lži v očích.
Práci sice mám, ale to poslední, co bych teď chtěl, je si k ní sedat, protože bych stejně nic neudělal. Pomalu tedy odcházím a vůbec nikdo si toho nevšímá, všichni jsou příliš zabráni do oslav a nikdo mi nevěnuje jediný pohled, ale to je dobře, protože můj falešný úsměv už je tatam.

Naposledy se ohlédnu a odejdu branou vstříc Konoze. Vstříc vesnici, kterou vedu jako šestý Hokage, a jediné co tu po mně zbývá, je můj krasopisný podpis v knize, jímž jsem splnil svou povinnost svědka:
Uzumaki Naruto



Tohle byla vlastně moje první napsaná povídka vůbec a stalo se tak někdy v roce 2009, od té doby byla sice několikrát znovu přečtená a chyby v ní opravené, ale i tak zůstává mojí prvotinkou a proto by měla být i první vloženou povídkou na tomto blogu, doufám tedy, že se líbila.
 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Pariah Pariah | 31. července 2014 v 20:26 | Reagovat

Páni.... jakto že jsem to nečetla? Je to úžasné i když bych zvolila nadpis Pohřební den... ne kecám... je to naprosto dokonalé i s tím nadpisem. :D
Upřímně tohle je asi jedna z nejlepších jednorázovek, které jsem kdy četla, možná nejlepší vůbec. Dokonalý popis prostředí, perfektně popsané myšlenky i když na začátku jsem čekala, že povídka bude o Nejim, Naruto byl skvělý :-) Nemám výtku a těším se na další tvé díla ;)

2 IceSun685 IceSun685 | 31. července 2014 v 22:49 | Reagovat

[1]: Tak jsem moc ráda, že se líbilo, zvláště pak, když jde o tebe ;)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama