Dopis, který nebyl nikdy odeslán

1. srpna 2014 v 18:41 | IceSun685
Milá Karo,

měla bys vědět jednu věc, kdysi jsem se do tebe zamiloval. Bohužel jsem také nikdy nenašel odvahu, abych ti toto tajemství svěřil. A po nutnosti opustit vesnici už to ani nebylo možné, tedy alespoň jsem si to do této chvíle myslel.
Včera jsem si ovšem vzpomněl, že jsou i jiné způsoby jak vyjádřit to, co cítím, a jeden z nich jsem zvolil. Přesněji řečeno jsem vzal list papíru, tužku a své dlouho ukrývané city, vlastně jsem je nevzal, protože to nejde, ale víš jak to myslím ne? Každopádně jsem začal psát. Vzniklo tohle, sama posoudíš, jestli to za něco stojí, či nikoliv. Ale jelikož na tyto věci moc nejsem, tak se alespoň nesměj.


Od dnešního dne je to přesně 6 let, co jsem tě poprvé spatřil, ovšem pamatuji si to stále stejně jasně. Měla jsi na sobě světle modré šaty s tyrkysovým vyšíváním a ve vyčesaných vlasech stuhu stejné barvy (té tyrkysové ne modré… to jen tak pro jistotu). Ten den ses smála, vlastně ani nevím čemu, ale tvůj úsměv mě okouzlil. Byl, no byl jiný, tak krásný a jedinečný. Byl upřímný a laskavý, ale zejména hřejivý. Ano skutečně byl schopen zahřát u srdce. Mohl jsem na tobě oči nechat, ale přesto jsi netušila, že tě pozoruju.
Je to zvláštní, nikdy předtím jsem si tě nevšiml a najednou ses stala centrem mého vesmíru (Samozřejmě obrazně, žádný vesmír nemám).

Přijde mi komické, že jsme spolu mluvili vlastně jen párkrát. Ovšem každý, úplně každý z těch rozhovorů si pamatuju stejně přesně, jako by proběhly teprve nedávno.
Tvá medová slova a líbezný hlas. Byla jsi prostě dokonalá tak, jako nikdo na světě, tedy alespoň v mých očích to tak bylo. Jistě oči, málem bych na ně zapomněl, tvoje oči plné porozumění a něhy, ale přesto nikdy nepochopily, co k tobě cítím.
To, co mě vedlo k napsání dopisu, byly vlastně právě tvé oči, na které nikdy nezapomenu. Zůstaly vypálené hluboko v mé duši a už nikdy nezmizí. Kdybych alespoň ještě jednou do nich mohl pohlédnout, promluvit pár posledních slov na rozloučenou, tak možná. Možná, by se mi o nich přestalo zdávat, ale to se nestane, protože já se domů vrátit nemůžu a vlastně ani nechci. Jsi to ve skutečnosti právě ty, ten jediný důvod, proč bych to udělal, ale neudělám to. Stačilo by, abys požádala a já bych udělal cokoliv, jen aby ti to na tvé nádherné tváři vykouzlilo úsměv.

Vlastně ani nevím, čeho tím dopisem chci dosáhnout, jsem přece hledaný zločinec a ty dcera prodavače zeleniny. Žijeme ve dvou naprosto různých světech, které se protnou jen tehdy, když si u toho malého stánku koupím brambory, ty vlastně nejím tak něco jiného, a potom se naše světy opět vzdálí, až do chvíle, kdy si jdu koupit něco dalšího. Ale ono to vlastně není kvůli tobě, ale spíš kvůli mně. Víš, já doufal, že se mi uleví potom, co se tímto způsobem vyzpovídám. Snad, že potom dokážu zapomenout, nebo možná, že odejdeš z mých snů.
Když to ale po sobě čtu, tak to působí celkem hloupě. Já vlastně ani nejsem romantik, ale pro tebe to jde tak nějak samo. No nevadí raději dál.
Myslím, že právě pro ten klid v duši jsem to psal (a vážně je mi celkem líp, díky). Nad tím jsem přemýšlel předtím, než jsem začal psát, ale když se nad tím teď zamyslím, tak část z toho vlastně ani není pravda. Já totiž nechci, abys odešla z mých snů, tvá přítomnost tam mi připomíná, že mám minulost, že jsem člověk, který na lidskost tak úplně nezapomněl. (Ale pracuju na tom bez obav.)
Ty a jen vzpomínka či sen o tobě, ze mě dělá mě, a proto bych chtěl, abys tento dopis, tuto zpověď, jednou přečetla, i když jsem si vědom, že se to nejspíš nestane i tak budu doufat, že jednou, jednoho krásného dne tvé pomněnkově modré oči přeletí slova zde napsaná. Slova, která napsalo samo srdce. Docela hloupá fráze raději na ni zapomeň. Jednoduše řečeno, tě mám rád.

S láskou Deidara

Štíhlá ruka vrátila dopis na místo, aby na něj dál sedal prach, a modrovlasá kunoichi si povzdechla. Vlastně ani nevěděla, co jiného by s dopisem měla udělat. Deidara byl už nějakou dobu mrtvý a na dopisu chyběla dívčina adresa. Mladík ji dost možná ani nevěděl. A tak nechala dopis ležet na svém místě pro zvědavé ruce zase někoho dalšího, aby i on přečetl slova, která Deidara psal srdcem, o kterém si mnozí myslí, že členům Akatsuki úplně chybí.


Další trochu přepsané staré dílko, doufám, že se líbilo.
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama