Vlčí tesák 01

26. srpna 2014 v 10:09 | IceSun685 |  Vlčí tesák
Má matka mi dala jméno Noriko, vlastně ani nevím proč, ale možná ji jen tak napadlo.
Narodila jsem se v malé horské vesničce, jejíž jméno znají snad jen ti, kdo v ní žijí. Nachází se hluboko v horách a je tak bezvýznamná, že ji na většině map ani nevyznačili. Pokud vím, je jen na těch nejpodrobnějších týkajících se pouze této oblasti. Je to skoro jako bych se narodila někde na louce, ale i tak je to mé rodiště a nikdy se na tom nic nezmění.

Mnohem významnější vesnice je pak za hřebenem hory asi půl dne cesty, má matka tam chodila pracovat do jednoho podniku od pondělí ráno do pátku do oběda, kdy se zavíral na víkend, protože jeho majitel pocházel z jedné další bezvýznamné vesničky a vracel se tam k dětem a ženě, která nechtěla žít v rušné čtvrti, kde stál ten pajzl. Alespoň takhle mi to matka vždy říkala, i když říct o ulici, kde denně neprojde víc jak padesát lidí rušná, je taky dost přehnané, ale zkuste žít na místě, které má jen třicet obyvatel a to včetně vás. Popravdě jsem nikdy pořádně nepochopila, proč jsme se tam nepřestěhovali, ale nejspíš to bylo proto, že v tom pomalu se rozpadajícím domku, do kterého jsem se narodila, žila naše rodina po několik generací. Já to ovšem tak nikdy necítila.
A právě v tomhle pajzlu poznala má matka mého otce, no potkala, by bylo asi přesnější. Má matka tam pracovala jako servírka a ten muž se jí zalíbil, trochu spolu popili a skončili v posteli. Možná to zní tvrdě, ale to jediné, co o něm vím, je, že to byl ninja a už nikdy se neukázal. Klišé já vím, ale kdyby se to nestávalo, tak to asi nebude klišé. Každopádně jsem jedna z těch, co se dílem toho klišé narodili, takže si nestěžuju, i když by bylo fajn poznat tátu.
Jako malá jsem si přála jednou ho jít do světa hledat, ale neznalost jeho jména mi to nakonec rozmluvila. Možná jsem ho neznala, ale určitě jsem po něm zdědila nadání, nebo jsem o tom alespoň vždycky byla přesvědčená, ale těžko říct, nebyl nikdo, kdo by mi to potvrdil. Všechny dobré školy pro budoucí shinobi byly moc daleko a tak jsem se začala učit sama, tedy skoro sama. Ta vesnice za hřebenem je pro mě důležitá i z jiného důvodu než je jen můj vznik.

Má matka mě tam brávala sebou už odmalička každý týden do školy. Zatímco ona pracovala až do večera, já chodila po škole různě pomáhat a tajně si tak přivydělávat. Za vydělané peníze jsem nakupovala knížky o ninjích a jejich historii. Když mi bylo deset, zapamatoval si mě náš "překupním knih" tak dobře, že mi je schovával, i když jsem zrovna neměla žádné peníze, a nikdy se nezapomněl obchodníků zeptat na další knihy pro mě. Tahle vesnice byla skutečně důležitá, procházelo tudy hodně obchodníků, u nás to ovšem znamenalo tak tři čtyři každý týden, a spousta lidí jako náš "překupník knih" se živila tím, že sháněli věci pro jiné na objednávku.
Městem také prošlo pár ninjů a já se jich nenápadně ptala na rady. Když se mě na oplátku ptali, na co to chci vědět, svěřila jsem se jim se svým samostatným tréninkem na kunoichi, vždy se jen zasmály, ale poradili mi a to stačilo.
S tímhle nápadem být kunoichi jsem vlastně přišla, když mi bylo šest a naučila jsem se číst. Měla jsem vlastně hodně učitelů, ale o žádném se má matka nikdy nedozvěděla.
Mým snem bylo stát se silnou a slavnou kunoichi, ale cíl se zdál velmi vzdáleným. Má matka byla dlouhodobě nemocná a pomalu umírala, už odmalička jsem na to byla tak nějak připravená a proto jsem jí nepřidávala vůbec žádné starosti, vše jsem vždy zvládla sama. Jakožto skoro-ninja jsem zvládala cestu přes hřeben do tří hodin, takže jsem šetřila čas, ale přiznávám, že jsem to vždy brala zkratkou přes les, kde jsou divoká zvířata, což by mi má matka nikdy nedovolila.

Můj čtrnáctý rok života byl v podstatě zlomový, ten den bylo ze začátku vše jako obvykle, zkracovala jsem si cestu lesem, když jsem narazila na medvěda. Samotný medvěd by mě vlastně nerozhodil, jednomu jsem asi před rokem utekla, že ani nevěděl jak. To, co mě zarazilo, byla vlčí mláďata krčící se za matkou. Medvěd jednou ranou zabil jedno z mláďat, další poranil a to poslední těsně minul. Vlčice na něj potom zaútočila, a když se po ní oháněl, tak se dostal z dosahu mláďat, zatímco já jsem nebyla schopná se vzpamatovat. Nikdy jsem nic podobného neviděla. Medvěd pak vlčici zabil, a když se otočil zpět k jejím potomkům, postavila jsem se mezi něj a jediné dvě přeživší mláďata. Kdysi mi náš překupník sehnal knihu o pěti elementech a papír, který mi prozradil, že mám nadání na oheň. Znala jsem vlastně jen jediné jutsu, které mi prozradil ninja, který procházel vesnicí a zdržel se asi týden, aby mi s ním pomohl. Neuměla jsem ho dokonale, ale i malá ohnivá kulička mířící mu na čumák ho donutila ustoupit. Nejspíš jsem měla víc štěstí než rozumu. Zpětně si vlastně uvědomuju, že jsem tehdy měla srdce až v krku.
Když byl pryč, vzala jsem obě mláďata a ujala se jich.
Než jsem tehdy odešla, vyrvala jsem ještě z úst jejich matky ten největší tesák a dobře ho schovala. Nebyl na památku jako jiné věci, které si schováte pod postel a už je nevytáhnete, a ani to nebyla parodie na trofej, chtěla jsem něco, co mi bude připomínat, jak statečně bránila své mláďata vstříc jasné smrti, zatímco já nebyla schopná zareagovat.
Má matka se o tom vůbec nedozvěděla a já je schovala ve svém pokoji. To zraněné sice nepřežilo noc, ale to druhé jsem zvládla zachránit, dostat do něj mléko a později i maso, bylo to vážně dost práce. Když to bylo ještě téměř novorozené mládě, slíbila jsem si, že mu nebo spíš jí nedám žádné jméno, aby pak bylo jednodušší se jí vzdát. Slib jsem ale porušila po prvním olíznutí a tak dostala má tehdy ještě malá kamarádka jméno Yasuo.
Když nastal čas, kdy už mě nepotřebovala, odvedla jsem ji podle plánu do lesa a snažila se ji naučit lovit, aby se o sebe postarala sama. Abych byla upřímná, byla jsem mizerná učitelka a tak jsme zůstaly na tom, že jí budu nosit jídlo a ona bude spát pod mojí postelí, což se ani neblížilo původní představě o tom, že ji vrátím do přírody.

Yasuo se stala mou nejlepší kamarádkou a já s ní trénovala své schopnosti. Tehdy jsem si nebyla jistá, jestli se mi to spíš nezdá, ale zdála se rychlejší než vlci, kterým jsem v lese několikrát musela utéct.
Asi po dvou letech mě pak upřímně vyvedlo z míry, když mě začala napodobovat a skákala po větvích, i když většinou z nich spíš padala, bylo dost znepokojivé, že dokáže přeskočit na tu další, nebo jen vylézt na strom, což by vlk umět neměl. Tehdy jsem se rozhodla, že po pěšině je to stejně dobrá cesta jako v korunách. Ten rok jsem potkala ninju, který mi při pohledu na vlka vedle mě pověděl o klanu ninjů schopných spolupracovat s ninja-psy v boji. Tehdy mě to uchvátilo, ale když jsem se zeptala, kde je najdu, trochu mě zklamal, protože Konoha je asi deset dní cesty a to pro ninju. Podobný výlet by mi doma neprošel. Už tak bylo dost těžké schovávat před mou matkou Yasuo.

Jen den po mých sedmnáctých narozeninách pak má matka zemřela a já vyměnila pozemek, co po ní zůstal, za nějaké peníze a koně.
Nechtěla jsem tady ztvrdnout jako ona a jednou se opít a mít dítě s velkými sny, které mu nebudu moct nikdy splnit. A já měla velký sen a právě teď byla dobrá příležitost jít si ho uskutečnit a stát se opravdovým ninjou, jak jsem vždycky snila.
Společně s Yasuo a srdcem ještě stále plným smutku jsem tak o tři dny později vyrazila vstříc svému velkému dobrodružství a zároveň vstříc osudu, tak jak jsem o tom odmalička snila.



Tak hlavní hrdinka vám povyprávěla o svém původu a snech a příště už vám začne vyprávět o své velké cestě. Opět pak půjde o vyprávění v první osobě, tak doufám, že se bude líbit. ;)


---------------------------------------------------------------------Další díl
 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama