Nebylo nám přáno 01

5. září 2014 v 9:48 | IceSun685 |  Nebylo nám přáno
Za oknem ubíhala krajina, ale dívka sedící ve voze ji nevnímala. Byla zabraná do svých myšlenek.
Uvnitř vozu se ozval přísný hlas: "Nekoukej pořád z toho okna a poslouchej mě."
"Cože?" odpověděla zmateně mladá dívka.
"Prý máš poslouchat to nudné kázání o tom, jak se máš chovat." osvětlil jí trochu znuděně hnědovlasý chlapec sedící vedle dívčiny tety, která prvně promluvila.

"Jistě. Promiňte, tetičko." odpověděla dívka co nejzdvořileji a znovu proklela matčin původ.
Žena, sedící naproti ní, se zamračila. Nebyla zvyklá na to, že ji ostatní přehlížejí. Dívka se znovu zamyslela nad svou situací a promítla si historii své rodiny. Její matka byla nejmladší dcerou starého feudálního pána a právě proto ji před osmnácti lety vybraly, aby se provdala za vůdce ninja vesnice z její země. A tak se také stalo, ale co se bohužel nestalo, bylo, že její nejstarší sestra převezme vládu nad zemí po boku svého manžela, respektive on bude vládnout a ona mu bude po boku. Ji totiž nikdo nechtěl a tak se nakonec vlády ujal manžel zbývající sestry, která byla v té době už provdaná a dílem přízně osudu se do manžela zamilovala během námluv. Měla zkrátka velké štěstí, které se v aristokracii moc často nevídá. Pokud mladá dívka věděla, tak jí ho nepřála snad jen její starší sestra.
Bohužel pro dívku to pak znamenalo, že tu s tou protivnou ženou, co zůstala na ocet, teď bude muset sedět a přežít její společnost po nejspíš velmi dlouhou dobu.
Šestnáctiletá dívka překonala nutkání otřást se odporem a raději se utěšila přítomností svého nejlepšího kamaráda, jehož rodina slouží jejím předkům z otcovy strany už po několik generací jako pravá ruka. Rodinu Yumiko považoval její otec za velmi schopnou a tak nebylo divu, že ji doprovází právě Hikari.
Dívka se krátce podívala na hnědovlasého mladíka a potom odevzdaně na tetu, aby si vyslechla její poučování, které už jí stejně kladla na srdce dřív.

O několik kilometrů dál seděl na židli poněkud unavený muž a prakticky nevnímal, co říká stařík naproti něj.
"Co jste to říkal, sensei?" zeptal se proto a zvednul k němu hlavu.
"Včera jsi zase moc chlastal, co?" zareagoval stařík otráveně.
"Já??? Nikdy!!!" popřel muž příliš rychle a hlasitě jeho obvinění.
Stařík si trochu otráveně protřepal pravé ucho a znuděně zopakoval vše, co už jednou říkal: "Jak jistě víš, válka se Zemí Vodních vírů se prozatím zastavila."
"Jo, to jsem slyšel." přerušil ho vševědoucně a snažil se zdůraznit, jak moc zbytečné je mu to připomínat.
"Jistě, ale aby to tak zůstalo, má vůdce vesnice jednu podmínku." pokračoval jeho sensei bez většího zájmu o jeho komentáře. Na podobné věci už byl za ty roky zvyklý.
"Jakou?" opět ho přerušil bývalý žák.
Postarší muž si unaveně povzdechl a zabručel: "Když budeš mlčet, tak to možná dopovím."
"Jistě." ujistil ho pohotově ninja.
"Výborně." odvětil Sandaime a odkašlal si, než pokračoval: "Tou podmínkou je, že naše vesnice vezme do učení jeho dceru a spolu s ní i nějakého hocha, myslím, že jí dělá ochranku nebo tak něco."
"A jak do toho zapadám já?" ozval se opět Jiraiya.
"Vůdce vesnice chce co nejlepšího učitele, a jelikož jsi nedávno ztratil dva ze svých žáků ve válce, dám ty dva do tvého týmu." prohlásil Hokage a i na něm bylo vidět, jak ho ztráta mladých ninjů zabolela. Oba mrtví chuunini pro něj byli téměř jako rodina stejně jako zbývající ninja a samotný Jiraiya.
"Je to moudré, sensei? Hodně totiž chodíme do předních linií." zeptal se muž nejistě a vytrhl tak Sandaimeho z nostalgického smutku.
"To už samozřejmě nebudete nebo alespoň ne společně s nimi." odvětil Hokage dobře si vědom, že být neustále v boji je jeden z dobrých způsobů, jak na to alespoň na chvíli zapomenout.
Jeho student se snad i proto nespokojeně zamračil, ale s přikývnutím potvrdil: "No tak dobře a kolik jim teda vlastně je?"
"Ten chlapec by měl být stejně starý jako Minato a ta dívka o rok mladší." odpověděl Hokage s jakousi spokojeností pramenící ze skutečnosti, že kdyby Jiraiya chtěl odmlouvat, bylo by všechno mnohem složitější.
"Tak to snad půjde." odvětil jeho student a zvedl se ze židle. Bylo nad slunce jasné, že se mu to nelíbí, ale alespoň svolil.
"A ještě jedna drobnost." zarazil ho Hokage a jen tak mimochodem mu hodil svitek, kde byly nepochybně podrobnosti.
"Jaká?" zeptal se ho Jiraiya pro jistotu, že sensei nemluví o tom svitku.
"Jako doprovod přijede nějaká šlechtična, aby vás všechny pohlídala." vyhověl mu Třetí s lehkou obavou, jak na hlídání zareaguje jeho student.
"Šlechtična?" ujistil se Jiraiya s poněkud větším nadšením než doposud.
"Moc se neraduj, určitě měl současný feudální pán dobrý důvod, aby si raději vzal její mladší sestru." zarazil ho sensei a sledoval, jak Jiraiyovi koutky úst zase otráveně poklesly a jen tiše opustil kancelář.
"Nezapomeň, zítra ráno tady i s Minatem!" zavolal na něj ještě sensei, ale jeho bývalý student už neodpověděl jinak, než nejasným zabručením.

Slunce už pomalu zapadalo, když se na obzoru konečně vyhouply zdi Konohy.
Dívčino srdce zaplesalo při pomyšlení, že unikne společnosti své tety. Radostně se vyklonila z okna a s širokým úsměvem hypnotizovala vesnici nesoucí název Konokagakure no Sato, zatímco její dlouhé rudé vlasy rozpohyboval vítr. Nebylo to ani tak, že by se sem nějak zvlášť těšila, ale spíš už chtěla vypadnout od své tety, třebas jen na chvíli.
"Kushino! Kushino!!!" křičela naštvaně její teta, ale dívce to bylo jedno.
Netrvalo dlouho a Hikari ji ovšem stáhl zpět na sedadlo se slovy: "Nemusí každý vědět, že jsme přijeli." a diskrétně kývl na její tetu.
Kushina neřekla nic, ale roztáhla výmluvný úsměv od ucha k uchu. Ani její kamarád a teď vlastně i ochránce neměl rád její tetu a oba už nějakou dobu vymýšleli, jak se zbavit jejího doprovodu. Bohužel to ale nebylo tak jednoduše možné.

"Tak, Minato, je tu pár organizačních věcí k tréninku." začal vážným hlasem Jiraiya.
"Proč tak formálně?" přerušil ho zvědavě jeho jediný přeživší student. Měl svého sensei prokouknutého. Taky proto dobře věděl, že ani on se ještě pořádně nevyrovnal se smrtí zbytku jejich tým, a poslední dobou se tak chová jinak. Snad právě proto se Minato snažil působit co nejnormálněji.
"Můžeš to brát jako misi, jestli chceš." odpověděl trochu podrážděně Jiraiya, protože se tuto misi snažil brát vážně a Minato mu to zrovna neulehčoval.
"Přijede nějaká dívka ze Země Vodních vírů, a jestli se jí tady nebude líbit, znamená to další válku a to nejen proti její zemi, ale i proti Mlžné, se kterou mají spojeneckou smlouvu. Její pobyt tady vlastně zaručuje, že se proti nám nepostaví další země, tedy Mlžná. Pochopil jsi?" vysypal ze sebe Jiraiya bez nadechnutí a předchozího uspořádání myšlenek.
"Ona bude v našem týmu?" ujistil se Minato, aby se utvrdil v odhadu, proč mu to sensei vůbec vykládá.
"Ano!" zařval naštvaně Jiraiya a ještě se pro jistotu zeptal: "To jsem neříkal?"
"Ne." odvětil Minato s naprostou jistotou v hlase a výrazem na tváři, kterému by uvěřil snad každý, i kdyby mladík prohlásil tu největší blbost na světě. Blonďatý ninja tak nějakým způsobem na lidi zkrátka působil.
"No, dobře." přiznal Jiraiya a dramaticky se odmlčel, než pokračoval: "Brzy ji tu máme i s nějakým dalším klukem, který bude taky v našem týmu, a nějakou paní. Zítra ráno to ale ještě probereme s Hokagem."
"Ta nebude v našem týmu, že ne?" ujistil se Minato s lehkou obavou. Už tak se mu tohle moc nelíbilo. Bylo to příliš brzy.
"Ne, probůh!" odpověděl s jakýmsi šokem shinobi a už trochu klidněji dodal: "Tak se prostě snaž udělat dobrý dojem, aby tu zůstala co nejdéle, pokud možno do konce válek."
"Kolik jí je?" zeptal se s obavou v hlase blonďatý ninja.
"Šestnáct, proč?" odvětil Jiraiya trochu zamračeně.
"Je to holka ne? Nemusím se snažit." objasnil mu Minato, ale nezdál se tím až tak moc potěšený.
Jiraiya se ušklíbl a odpověděl: "To sice je, ale taky je z úplně jiné země a tam, jak je známo, může být naprosto jiná kultura."
"Jak to myslíte?" vyhrkl Minato trochu zmatený způsobem senseiovi mluvy. Tohle ani neznělo jako jeho učitel.
"Jen říkám, že jim tam klidně můžou připadat blonďaté vlasy hnusné, nic víc." odvětil Jiraiya nevinně.
Minato se na něj nedůvěřivě podíval a nakonec jen pokrčil rameny, vesměs si jistý, že se jí bude líbit úplně stejně jako všem ostatním holkám ve vesnici a to i bez jakékoliv snahy. Jeho přece všichni milovali, i když ho to čas od času docela štvalo. Zvlášť v poslední době neměl moc náladu je odhánět, ale s tím se nedalo nic dělat. On byl nejoblíbenější mladý ninja ve vesnici a tak se s tím musel smířit.



Tak další má stará série a docela spokojeně můžu podotknout, že už ani není tak nutné ji celou přepisovat, což mi dost šetří čas. ;)

---------------------------------------------------------------------Další díl
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama