Cesta bez návratu 01

29. října 2014 v 17:11 | IceSun685 |  Cesta bez návratu
Cítila jsem se klidná a bezstarostná, snad jakoby ani nic jako starosti neexistovalo. Vlastně jsem si ani nevzpomínala, kdy jsem se naposledy cítila tak dobře, dokud se do mojí mysli a těla nevrátila bolest. Bolest, která mě donutila vykřiknout a otevřít oči. V tu samou chvíli ale bolest úplně zmizela a já překvapeně zamrkala. Vlastně jsem si ani nevzpomínala, proč bych nějakou bolest měla cítit, tak bylo asi v pořádku, že je pryč.
Moje oči se rozhlédly po bezprostředním i vzdáleném okolí a já uviděla potok, svěží trávu, stromy, kopce i hory. Vše se zdálo v pořádku, dokud mi jakýsi kousek mé mysli neukázal jiný svět. Ten byl plný domů, cest, aut a smogu. A i když mě ten svět, který jsem uviděla jako první, připadal dokonalý, tak ten samý kousek mysli, který mi ukázal svět zničený lidmi, mi říkal, že to, co vidím před sebou, je špatně a nikoliv naopak.
Na okamžik jsem zavřela oči a pokusila jsem se uklidnit a srovnat si myšlenky. Z temnoty se tak vynořila rozmazaná krajina, která přede mnou jakoby utíkala. 'Jedu.' prozradil mi kousek podvědomí a mně došlo, že má pravdu. Dívala jsem se z okna. Z okna autobusu, který mě vezl. Jen jsem nevěděla kam.

'Vzpomeň si!' přikázala jsem sama sobě a z mlhy, která neustále halila mou mysl, se vynořily další vzpomínky. 'Školní výlet.' uvědomila jsem si náhle a znovu se rozhlédla po okolí. Nic tady ani zdaleka nepřipomínalo továrnu, do které jsme mířili.
'Áááá…" zakřičela jsem náhle, když se příšerná bolest znovu vrátila a okamžitě zase zmizela. Podívala jsem se na svou třesoucí se ruku a uvědomila si, že nemám hodinky. 'Musela jsem je ztratit.' došlo mi, ale v tu chvíli jsem si uvědomila ještě něco. Nic z toho, co jsem měla na sobě, nebylo moje. Zmizely moje kalhoty, tričko s mikinou, batoh, gumička, náušnice a dokonce i boty včetně ponožek. To jediné, co mi teď patřilo, bylo čistě bílé kimono, které zcela jistě nebylo moje, i když mi perfektně sedělo.
Znovu jsem se rozhlédla po okolí a teď už s trochou paniky hledala jakoukoliv známou tvář. Nikoho jsem ale neviděla a tak se můj žaludek bezděčně stáhl.
Donutila jsem se postavit a trochu se uklidnit. 'Mysli!' přikazovala jsem si stále dokola a nutila svou mysl vrátit se ke vzpomínkám na autobus a k té nesnesitelné bolesti.
Vize ubíhající krajiny se vrátila a já ji dál sledovala ve snaze zjistit, co se stalo, že už nejsem v autobuse. Jakoby v odpověď na nevyřčenou otázku se se mnou všechno najednou pohnulo a já sletěla ze sedačky. I když se mé teď trochu vratce stojící tělo zatřáslo, vydržela jsem stát i se vědomím udržet v autobuse. Přišel náraz do sedačky přede mnou, který vyvolal už známou bolest. Tentokrát jsem ale nevykřikla. Sice jsem nevěděla jak, ale byla jsem na ni naprosto připravená. Jen bezděky jsem zvedla ruku k hrudi, abych se dotkla místa, kde mi náraz prorazil hrudní koš a rozdrtil plíce. Tuhle bolest jsem ale už znala. Dokonce i teplá krev vytékající z ran, byla jaksi nedůležitá, při vzpomínce na tu příšernou bolest. Zdálo se to jako hodiny, zatímco se mi v hlavě rozléhala ozvěna bolestných výkřiků, vzlyků i proseb o pomoc. Bolest pak náhle zmizela, když se mi vyplnilo přání, abych jí unikla. Jen matně jsem si uvědomila, že moje napůl rozdrcené srdce přestalo bít a mozek postupně odumřel kvůli nedostatku kyslíku. Nejspíš to ani netrvalo moc dlouho.
'Jsem mrtvá.' došlo mi najednou a já se znovu podívala kolem sebe. Idylická krajina se v ničem nezměnila. Nijak mě to ovšem neuklidnilo, když jsem klesla v kolenou a dopadla do trávy, která mi najednou přišla živější než já sama.
'Možná jsem v kómatu.' napadlo mě, jak jsem se snažila popřít zřejmé. Nebyla jsem ale tak hloupá, abych tomu byť na okamžik uvěřila. Nebyla jsem v kómatu. Byla jsem mrtvá a to, co se teď zhroutilo do trávy, nebylo moje tělo, protože to zůstalo rozdrcené v autobusu, ale moje duše, která byla na tomto místě ovšem stejně skutečná jako mé tělo v reálném světě. Věděla jsem to, protože jsem věděla, kde jsem. Byla jsem v Soul Society. V místě, kam odcházejí všichni mrtví, které nic nedrží v reálném světě.
'Mě ale drží!' zaprotestovala moje mysl zbytečně. Přání utéct od nesnesitelné bolesti mi muselo pomoct při přechodu. Nijak mě to ale neutěšovalo. Z očí mi ztekly slzy, které se mi zdály nějak nepatřičné, když jsem už nebyla živá. Mrtví přece nepláčou. I tak se ale dál řinuly po tvářích a postupně se k nim přidávaly vzlyky, které nebylo možné utišit. Vzlyky pro mou rodinu, se kterou jsem se nemohla rozloučit. Nebo možná, že se spíš oni nemohli rozloučit se mnou, protože na mně už nezáleželo. Na mrtvých nikdy nezáleží, nebo jsem v to alespoň věřila.
"Ichi-nii." vypadlo ze mě, aniž bych si uvědomila proč. Nejspíš proto, že tu bráška vždycky byl, když jsme ho já a Yuzu potřebovaly. Teď ale nemohl přijít, protože jsem už nebyla v Karakuře, ale ve Společenstvu Duší, ze kterého už není cesty zpět.



Tak trochu kratší první díl, ale to nejspíš nebude to nejzvláštnější. Jistě každého z vás napadne, co tím nejzvláštnějším je. Ano, tohle je povídka na Bleach a nikoliv na Naruta jak je u mě zvykem. Říká se, že změna je život, ale to asi nebude ten důvod. Spíš jde o to, že jsem měla s kamarádkou vášnivou debatu o Bleachi a nějak jsem díky tomu dostala chuť napsat na něj povídku. Vlastně jsem už nad povídkou z Bleache přemýšlela dřív, ale nikdy jsem se neodhodlala, tak doufám, že se vám tento náhlý popud bude líbit a třeba bude katalyzátorem pro vznik dalších povídek z tohoto anime. ;)

---------------------------------------------------------------------Další díl
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 adís adís | E-mail | Web | 4. března 2017 v 10:28 | Reagovat

Oooh, to vypadá zajímavě. :3 Z pohledu Karin; to je hodně zajímavé! :O :3

2 IceSun685 IceSun685 | 5. března 2017 v 11:03 | Reagovat

[1]: Jsem ráda, za tvoje nadšení, i když to teď s povídkami z Bleache nevypadá zrovna růžově. Pokud tě to ale nějak moc zaujmou a budeš se dost často ptát, kdy bude pokračování, tak myslím, že se mi zase bude chtít ho napsat :-D  :-D

3 adís adís | E-mail | Web | 5. března 2017 v 11:09 | Reagovat

[2]: Oooh, to by bylo skvělé. :3 Je totiž málo blogů, které píší na Bleach povídky :333 Takže rozhodně napíšu :D :3

4 IceSun685 IceSun685 | 5. března 2017 v 13:23 | Reagovat

[3]: No pokusím se pak něco napsat (dej když tak vědět, ke které povídce dřív) :)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama