Překvapení 01

1. listopadu 2014 v 10:23 | IceSun685 |  Překvapení
Slunce pomalu zapadalo.
Téměř nikdo tomu ovšem nevěnoval pozornost. Nejspíš proto, že všichni kolem leželi mrtví. Teď už jim to mohlo být jedno, pro ně nemělo slunce už žádný význam.
Jen jediná postava zvedla pohled od země, aby slunci věnovala nějakou pozornost. Netrvalo však ani sekundu, než pohled zase sklopila.
Nezáleželo jí na slunci o nic víc, než lidem, které před několika minutami zabila.
Kdysi to bylo jinak, západ slunce pro ni znamenal příchod chladu, který vystřídal nesnesitelný žár, ale ani jedno z toho už postava necítila.
Ještě dříve jí říkal, že je čas jít spát, ale postava, lhostejně si prohlížející spoušť, už dávno neznala ani spánek.
Jediný další význam slunce, ať už zapadalo, nebo v pravém poledni ukazovalo svou plnou sílu, bylo odpočítávání času. K čemu to ale bylo někomu, kdo nestárne? Snad jen, aby se mohl podívat směrem k severu a podrážděně zavrčet: "Zase jdeš pozdě!"


Štíhlá bledá ruka dívky nebo už možná ženy položila kopretinu na hrob matky. Neměla v plánu se tu zdržovat. Nechtěla přijít pozdě na schůzku.
Naposledy se podívala na její hrob, než pevným krokem vyrazila pryč.
Nemusela jít dlouho. Jediné, co musela udělat, bylo opustit vesnici, ve které strávila celých devatenáct let svého života, a ujít ubohých tři sta metrů, aby se potkala s tím mužem.

V místnosti byli jen dvě pochodně a dva muži, z nichž jeden nervózně přecházel po místnosti.
"Takové plýtvání časem." pronesl a zcela ignoroval pobavený úsměv svého společníka.
Čekat v úkrytu sice nepatřilo mezi jeho oblíbené činnosti, ale nervozita jeho společníka z představy, že teď mohl někoho pronásledovat jen kvůli hloupím papírkům, mu ke spokojenosti úplně stačila. Nakonec on se mohl klidně modlit i celé dny.
Ovšem i vědomí, že nejsou jediní, kteří tady musí tvrdnout, mu pomáhalo.

Postava v plášti se zamračila a nasadila si klobouk, kterým skryla většinu z dlouhých blonďatých vlasů,
už teď měl muž v černém plášti zpoždění a jeho partner mu to jistě připomene hned, jak se uvidí.

Už na ni čekal. Vyhovovalo jí to. Nevyžívala se sice v chození pozdě, ale nerada na cokoliv čekala. Nezáleželo na co konkrétně, vždycky ji to trochu rozčilovalo a ničilo tak její obvykle dokonalou masku bezcitnosti a lhostejnosti. O to víc ovšem bylo těžké čekat, až si matčin život konečně vezme ta zatracená nemoc. Nedokázala skrýt, jak moc si přála, aby to už skončilo.
"Ty jsi Miroko?" zeptal se muž bez obalu.
"Ano a ty jsi?"
"Pojď za mnou." řekl místo odpovědi a vysloužil si od ní nehezký pohled, který ovšem okamžitě skryla pod svou maskou. Jemu na tom ovšem nezáleželo. Dost možná to ani neviděl.
"Kam jdeme?" zeptala se lehce rozzlobeně, ale i tak ho následovala.
"To zjistíš, až tam budeme." odpověděl bez kapičky zájmu. To Miroko ale nevadilo, bylo jí fuk, jestli bude jako kus ledu, nebo bude skákat nadšením do vzduchu. Vadilo jí jen, že z něj nic nedostala. Neměla na podobné hry trpělivost. Nejednou jí napadlo, že by mohla být dobrá v mučení lidí, nepárala by se s nimi, ale na druhou stranu by je nejspíš dřív zabila, než by jí něco řekli.
"Je to daleko?" zeptala se nakonec smířená s tím, že za ním prostě půjde jako ovce na porážku.
"Je jedno, co odpovím. Každý vnímá vzdálenost subjektivně." řekl lhostejně a dívka ho podezírala, že se ji snaží vytočit.
"Tohle děláš schválně, co?" zeptala se neutrálním hlasem, ale uvnitř byla otrávená a zjištění, že nemá trpělivost ani na hádky, ji nijak neuklidnilo.
"Co dělám?" zeptal se jakoby nic a jí málem zrudnul obličej vzteky. Nemohl to ovšem vidět, protože k ní byl stále otočený zády.
Nejspíš bylo dobře, že zvládala lékařské techniky téměř na úrovni bájné Tsunade a ne už tak její sílu.
"Nepůjdeme dlouho." ujistil ji nakonec, ale jí to moc nepomohlo. Pořád ho chtěla zabít.

Za dívčinými zády se krátce objevila postava, kterou by si kde kdo mohl splést s rostlinou, a krátce se za nimi podívala.
Na dvoubarevné tváři se objevil lehký úsměv a tvor splynul se stromem, ze kterého se objevil. Neměl čas se zdržovat, žena, která ho sem poslala, očekávala jeho hlášení a ona jistě nebude jediná, kdo bude poslouchat.

Dvoubarevný ninja se nemýlil, protože když přišel čas oznámit své velitelce, jak dopadlo setkání s mladou ženou, nebyla jedinou osobou, která mu věnovala pozornost.
Ze stínů si je prohlížela další osoba. Muž v tmavém oblečení, ale na rozdíl od dvojice, kterou špehoval, na jeho šatech nebyly žádné rudé mráčky.
Špion vypověděl, co viděl, a hned potom zase zmizel, jen tentokrát neodešel nikam daleko, protože jeho velitelé ho chtěli tady, aby mohl i on přivítat jejich novou posilu.
Stejně jako špion odešla i žena a tak jejich tichý pozorovatel osiřel. Nezdálo se ovšem, že by mu to nějak zvlášť vadilo, protože jen na chvilku zavřel své jediné viditelné oko a pak i on odešel čekat.

Do pokoje vešla postava, kterou nešlo ve tmě rozpoznat, ale nedalo se říct, jestli se o to vůbec někdo pokusil.
"Už vyrazili." upoutal na sebe pozornost jemný ženský hlas.
Muž, na kterého žena promluvila, krátce otevřel oči plné spirál a lhostejně řekl: "Tak mi dej vědět, až tu budou."
Žena přikývla a jediná další osoba v místnosti roztáhla na tváři úsměv plný zubů predátora.



Tak jak jsem slíbila, mám tu pro vás úvodní díl Překvapení, kde se vám krátce představili všichni členové Akatsuki, tak doufám, že jsme neměli problém připojit k nim jména a že se vám úvodní díl líbil.

---------------------------------------------------------------------Další díl
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama