Cesta bez návratu 02

5. února 2015 v 11:37 | IceSun685 |  Cesta bez návratu
'Mýlila jsem se.' to byla jedna z mých nejčastějších myšlenek, zatímco jsem tady tvrdla. Vlastně mi ani nebylo jasné, proč mi to nedošlo už dávno. Samozřejmě, že existoval způsob, jak se s mojí rodinou rozloučit nebo alespoň spojit. Stačilo najít nějakého shinigamiho, který by předal můj vzkaz Ichigovi. Bratr už několikrát Soul Society navštívil, takže se mohl se mnou spojit i na téhle rovině.

Sama sobě jsem se zasmála. Nebyla jsem schopná přijít na to, jak se na to celé dívat. Celých sedmnáct let svého života jsem popírala existenci duchů i nějaké druhé strany a to i přes skutečnost, že jsem je téměř stejně dlouhou dobu víděla a můj vlastní bratr se stal jakýmsi jejich průvodcem a ochráncem, i když jeho profese vlastně v překladu znamenala bůh smrti tak jsem ho za něj nikdy nepovažovala. Na nic jako boha nevěřím a nezáleží na tom, čeho by to měl být bůh. Možná, kdyby mě něco zachránilo z toho prokletého autobusu, tak bych to přehodnotila, ale právě teď to měli všichni bohové u mě dost špatné. Kdyby nějaký skutečně existoval, tak bych ho asi proklela, protože už tři dny bloudím po zelených kopcích, aniž bych narazila na nějakého jiného člověka. 'Duši.' opravila jsem se v duchu, protože nic mrtvé už člověkem být nemohlo a to včetně mě. Právě proto jsem tomu tady odmítala říkat posmrtný život. Po smrti už nic žít nemůže.
Byla jsem naštvaná na celý svět. Jeden by si myslel, že alespoň po smrti bude mít klid, přestane mít hlad a žízeň a nebude ho nic trápit. Mě zatím trápilo všechno v dohledu. Žila jsem z bobulí, pila vodu z kaluží a umdlévala vyčerpáním.
Naštvaně jsem se podívala před sebe a znovu proklela stejnost krajiny.
Unaveně jsem se sesunula do sedu a zavřela oči. Moje zkoušená mysl se snažila najít řešení, zatímco bojovala o pozornost se starostmi o Yuzu, otce i Ichiga. Nejspíš strašně trpí, protože starosti si dělat nemůžou. Přinejmenším o mrtvé ne. Ichigo se nejspíš strachuje, ale o Yuzu a ne o mě.
Zahnala jsem temné myšlenky a pokusila se znovu soustředit. 'Musím se uklidnit.' přikázala jsem si a zhluboka se nadechla. Moje mysl i nervy byly neustále napjaté a o slovo si říkalo i zoufalství, ale ani tak jsem se nehodlala tomu poddat. Musela jsem se jen uklidnit a něco vymyslet. To první ale teď bylo důležitější, protože jinak to druhé nepřicházelo v úvahu, a tak jsem se znovu pokusila zhluboka dýchat a ignorovat své podvědomí, které nechápalo, proč to musím dělat i po smrti.
Někde uvnitř svého nitra jsem v tu chvíli ucítila jakýsi tah, který trval na tom, že bych měla směr, který jsem si vybrala, trochu stočit.
Naštěstí nešlo o moc velkou změnu směru, abych se musela vztekat, že plýtvám časem a tak jsem tah vyslyšela a ze západu, který jsem si původně vybrala, jsem zamířila trochu víc severně s nadějí i nedůvěrou. Stále jsem netušila, co přesně mi řeklo, že bych měla zamířit právě tam. V tomhle neútěšném světě, který se pro mě stával každým dnem čím dál hnusnějším i přes stále svěží trávu, se to ovšem zdálo jako první smysluplná věc a tak mi nic jiného nezbylo.

Za poslední čtyři dny putování jsem byla čím dál naštvanější. Změna směru nepřinesla zhola nic, kromě neustále sílícího tahu, který mi zabraňoval obrátit se zpět k západu, abych si byla jistá, že neputuju v kruzích.
Ten večer jsem se unaveně posadila, když už jsem byla příliš unavená i znechucená celodenním putováním a s kručícím žaludkem jsem se uložila ke spánku. Ani jsem nepomyslela na hledání jídla. Už jsem své tělo naučila vydržet delší dobu bez jídla a navykla ho jen na několik dávek bobulí k snídani. Myslím, že se to mému tělu až tak nelíbilo, protože neustále protestovalo únavou, ale jelikož se moje hlava ještě ani nevyrovnala se skutečností, že i po smrti musím jíst, rozhodla jsem se žaludek ignorovat.

Když jsem se probudila, uviděla jsem na obzoru něco neobvyklého. Byl to kouř, byla jsem si docela jistá, že to tak je. Jelikož kouř znamenal oheň, o dost energičtěji jsem se zvedla. Oheň totiž mohl znamenat buď lesní požár, na který ho nebylo dost, nebo přítomnost dalšího člověka. 'Duše.' opravila jsem se v duchu už snad po sté.
Rozběhla jsem se z kopce, aniž bych nad tím dál přemýšlela. Musela jsem se tam dostat co nejrychleji, nebo jsem to tak alespoň cítila.
Můj žaludek byl zapomenut, má neustávající únava byla zapomenuta a dokonce i mé plíce byly zapomenuty, protože i přes sprint, který jsem si neuváženě vybrala, se rozhodly nestěžovat si zadýcháním. Běh byl překvapivě jednoduchý, jakoby mé tělo a svaly nepotřebovaly a ani nečerpaly z obvyklých zásob energie.
Seběhla jsem z kopce a probíhala mezi stromy rychleji, než byly mé nejlepší výkony při fotbalových zápasech, a jen jakýsi kousek mé mysli mi řekl, že už mě nesvazují možnosti běžných lidí. Už za života jsem měla velké množství reiatsu, ale tehdy mě to jen otravovalo v podobě přítomnosti duchů a hollow, zatímco teď se to stalo podstatou celé mé existence.
Bez dalšího přemýšlení jsem přeběhla celý les a teprve na jeho konci klesla vyčerpáním. Uběhla jsem skoro dvacet kilometrů alespoň podle svého odhadu za necelou hodinu, což určitě patřilo k výkonům, kterých člověk není schopný dosáhnout, ale ani v nejmenším mě to nepotěšilo. Věděla jsem, že už nejsem člověk a ani v nejmenším jsem nebyla ochotná být za to ráda. Navíc se můj cíl přiblížil jen asi o třetinu a moje tělo i duše nebyly schopné dál pokračovat. Poprvé jsem taky pochopila, proč i po smrti cítím hlad. Mohlo za to moje reiatsu, to kvůli němu jsem musela jíst. Možná na tom byly jiné duše jinak, ale já zatím neměla to štěstí se o tom přesvědčit, protože jsem jen unaveně padla do spadaného listí na okraji lesa, který jsem v rekordním čase přeběhla.

Otevřela jsem oči, i když jsem myslela, že k tomu už nedojde. Já ale přece nemohla umřít, když už jsem mrtvá byla. Ať moje pochybná existence v této rovině bytí skončí jakkoliv, tak smrtí to nebude, protože zemřít mohou pouze živí.
Dál jsem se tou otázkou už netrápila, protože mnohem důležitější bylo, že kouř zmizel. Musela jsem spát několik hodin.
Postavila jsem se na nohy a znovu proklela tenhle svět. Jak můžou mít mrtví svalovku. Posmrtnou ztuhlost bych brala, ale svalovku teda ne.
S dalším zaklením jsem se otočila zpátky k lesu a vyrazila tam. Doufala jsem, že můj úsudek, že v něm spíš najdu něco k jídlu, byl správný a neměla jsem raději zůstat na louce.


Pár bobulí utišilo to nejhorší kručení mého žaludku a tak jsem se vydala zase zpátky a znovu jsem odhodlaně mířila směrem, kde jsem předtím viděla kouř. Mojí zmučené mysli neuniklo, že je to stejný směr, kterým mě předtím vedl podivný tah, nebo snad nějaký šestý smysl. Ani v nejmenším mi to ale nijak nezvedlo náladu, nepřineslo naději, ani mi to nepřidalo tak strašně potřebné síly.




No to by byl další díl a příště už naše Karin dost možná najde zdroj kouře a uvidíme, jestli to bude dobře nebo špatně. Každopádně doufám, že se díl líbil hlavně těm, kteří hlasovali v anketě pro Bleach.

Předchozí díl---------------------------------------------------------------------Další díl
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama