Letní večer 01

5. února 2015 v 11:38 | IceSun685 |  Letní večer
Byla už tma, když dívka vyšla na balkón. Její hnědé oči si trochu nepřítomně prohlížely okolí, zatímco se její mysl toulala na jiných místech. Měla vzácnou chvilku klidu, kterou si na misích užívala jen velmi zřídka a zvlášť ne na takových místech, jako je panství feudálního pána.
Byla v něm se svým týmem jen proto, že pro něj splnili misi a z vděčnosti postarší muž trval na tom, že si musejí před cestou domů odpočinout, což alespoň ona vítala.

Asi dvě patra pod ní se rozprostírala zahrada, byla upravená a plná jezírek a květin, které ještě nikdy neviděla. Nepochybně byly přivezené ze všech koutů světa, ale i když byly v létě bezesporu krásné, tak jí podobné počínání i tak přišlo jako mrhání časem i prostředky.
Dívka se znovu rozhlédla a rukou si prohrábla dlouhé vlasy, které jí vítr vehnal do očí. Věděla, že by tu neměla postávat, protože vlasy byly ještě vlhké a foukal studený vítr. Země Ohně sice neznala skutečnou zimu chladnějších zemí a ona sama ještě nikdy nezažila sníh, ale byl konec zimy a noci byly stále ještě studené. Hnědovláska se už těšila na jaro, až zemi rozehřeje sluníčko, ale nejspíš si bude muset ještě chvíli počkat.
Naposledy se podívala na odraz měsíce na hladině největšího z jezer a s lehkým úsměvem zamířila zpátky. Moc ráda by zůstala stát na balkoně ještě o něco déle, ale chlad večera nebyl tím jediným, co ji vyhánělo. Stejně dobře posloužilo i vědomí, že ráno musí brzy vstávat, takže si potřebovala odpočinout, protože zítra sensei zase nasadí rychlé tempo, kterému bude stačit jen stěží.

Hnědovláska procházela kolem dveří svých kolegů, a zatímco z pokoje senseie slyšela chrápání, z dalšího se ozývalo počítání. Čím víc se od pokoje vzdalovala, tím bylo slabší a její pobavený úsměv se pozvolna vytrácel.
Na okamžik se zastavila před pokojem druhého ze svých týmových kolegů, ale neslyšela vůbec nic. Snad jediný člověk v týmu, se kterým si aspoň trochu rozuměla, tak dost možná ani nebyl. S lehkým povzdechnutím se tedy vrátila do vlastního pokoje, kde se okamžitě rozvalila na velikou postel. Kdyby si měla odtud odnést jen jednu věc, tak by určitě zvolila tuhle, protože rozvalit se na ní byla rozhodně nejpříjemnější část celé mise.

Ráno už nebylo tak příjemné jako usínání, protože ji vzbudilo bouchání na dveře a volání.
Než se vůbec obtěžovala odpovědět, podívala se z okna na ještě stále temnou krajinu a naštvaně se zvedla z postele.
"Jsem vzhůru! Tak toho nech!" křikla na svého týmového kolegu, který byl až příliš aktivní, když vzala v úvahu, co dělal před spaním a možná i ráno.
Mladík okamžitě zmlknul, ale nedalo se říct, jestli ho urazila, nebo se prostě spokojil s její odpovědí. Nakonec jí to bylo stejně jedno, protože i kdyby se urazil, tak ho to do oběda zase přejde. Ona se teď musela hlavně připravit.
Když tedy byla konečně oblečená a dostatečně vzhůru, přešla k zrcadlu a ze svých dlouhých vlasů udělala dva drdoly. Trochu unaveně si zavázala čelenku a vyrazila ke dveřím. Cestou si pak ještě natáhla rukavice a přidělala svitky k pasu, nechtěla si je tu nechávat, ani přes snídani. Ne kvůli možnosti, že by je někdo vzal, ale spíš proto, aby se pro ně nemusela později vracet. Čím víc běhání si ušetří, tím líp.

Když sešla schody, přivítal ji hlas senseie: "Dobré ráno, Tenten, netvař se tak unaveně, se silou mládí musíš být živější!" Jako obvykle to nedávalo moc smysl, ale na to už si dívka zvykla.
Lee samozřejmě nadšeně přikyvoval a opakoval, jak je jeho sensei skvělý. Tenten proto trochu otráveně zamířila k židli, co nejdál od nich, a v duchu se ptala, proč s nimi ještě stále zůstává v jednom týmu.
Odpověď na její otázku seděla hned vedle vyhlídnuté židle.
Neji se na ni podíval a přistrčil jí talíř s jídlem. Tenten jen špitla díky a vzala z něj krajíc.
Při pohledu na ty dva, jak spolu vedou naprosto nesmyslnou debatu, se znovu zamyslela a jako vždy se dostala k otázce, proč tam zůstává Neji. Ona věděla, proč tam zůstává, ale proč to dělá on, to jí stále unikalo. Kdyby on opustil tým, tak by se nemusela cítit trapně, ale opustit tým jako chunnin, když další člen s hodností jounina tam zůstává, jí přišlo hloupé. Navíc Neji byl její kamarád a spolupráci s ním měla ráda na rozdíl od těch dvou zelených podivínů a to, i když toho většinou moc nenamluvil.
Jako obvykle ale zaplašila své myšlenky a raději se věnovala jídlu.

Po snídani vyrazili na cestu a asi po pěti hodinách vražedného tempa už jí nezbylo nic jiného, než prosit o přestávku, jako obvykle, jak si v duchu smutně připomněla. Ještě nějakou dobu běželi, než sensei konečně vyslyšel její škemrání, dívka si při tom připadala jako malá holka a uvnitř se za své chování styděla i bez poučování senseie.
Dostala od něj asi deset minut a tak se pokoušela nabrat síly, zatímco Lee dělal kliky, což Tenten nikdy nedokázala pochopit. Sensei ho při tom povzbuzoval, takže si jí ani jeden z nich nevšímal. Neji se postavil vedle ní a promluvil vůbec poprvé za dnešek: "Můžeš pokračovat?"
"Ty nejsi unavený?" zeptala se na oplátku s marnou nadějí, že si tu navíc nebude připadat jen ona.
Mladík zakroutil hlavou a Tenten trochu zklamaně a zahanbeně vstala.
Potom pokračovali dál bez jediného slova až na senseovi řeči o síle mládí, na které mu Lee vytrvale odpovídal nejčastěji přidáním tempa, za což by ho Tenten nejraději zabila, kdyby ho byla schopná chytit.

Když konečně večer dorazili k bráně Konohy, dívka se ani nezdržovala loučením a okamžitě zamířila domů.
Tenten jen letmo zahlédla matku, které se raději vyhnula, a co nejdřív se natáhla na postel, neměla chuť se s matkou bavit, protože ve skutečnosti věděla, co by jí řekla.
Netrvalo však dlouho a známý hlas se jí zeptal: "Jsi unavená, holčičko?"
Tenten trochu neochotně otevřela oči a jednoduše odpověděla: "Ano." Nemělo smysl to zapírat, protože to na ní bylo až příliš zřetelné, tak jako poslední dobou pokaždé.
Její matka vypadala ustaraně, když tiše řekla: "Takhle vypadáš po každém tréninku nebo misi. Strašně tě to ničí."
Tenten na to neměla co říct a tak jen zavřela oči a čekala, až její máma zase odejde.
Když se tak stalo, Tenten znovu oči otevřela a s pohledem na strop a s myslí upnutou k tomu, co ji asi tak čeká v příštích dnech, nakonec usnula.



Tak to bychom měli úvodní díl. Doufám, že se vám líbil. :)

---------------------------------------------------------------------Další díl
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama