Vlčí tesák 06

2. března 2015 v 19:23 | IceSun685 |  Vlčí tesák
Když jsem se probudila, tak byla ještě noc. Nepotřebovala jsem ani celou noc, aby moje tělo řvalo bolestí. Měla jsem nejspíš několik nových modřin, ale to nebyla vlastně na ta nejhorší část. Nejspíš to byla moje hlava. Původně jsem si myslela, že to zvládnu líp, ale včera odpoledne jsme selhala takovým způsobem, že jsem se za sebe mohla jen stydět. Už jen úvod byl katastrofální a já bych na něj moc ráda zapomněla, kdyby to bylo možné.
-----------------------------------------------------------------------------------------------------------------

Stoupla jsem si naproti Kibovi, zatímco Yasuo stála kousek za mnou a zvědavě se dívala, co se chystá. Myslela jsem, že Kiba začne nějakým proslovem, ale to jediné čeho jsem se dočkala, byly dvě slova, která mě zmátla tak dokonale, že jsem na ně nebyla schopná zareagovat. Ty slova byly: "Braň se!" Ale já se očividně moc dobře nebránila, protože mě Kiba bolestivě srazil do bláta. Dokonce ani nepomohlo, že se Yasuo stihla postavit mezi nás, protože ji Kiba jednoduše přeskočil a Akamaru ji odřízl, takže mi pomoct nemohla.
"Jsi pomalá." konstatoval Kiba napůl pobaveně a napůl káravě.
"Měl jsi mě varovat." zabručela jsem dotčeně, zatímco jsem se zvedala. Jelikož Akamaru už očividně neměl důvod držet Yasuo na místě, přiběhla za mnou, jakoby se chtěla ujistit, že jsem v pořádku.
"Ve skutečném boji tě taky nikdo nevaruje a na té zkoušce zrovna tak." namítl Kiba až překvapivě vážným tónem.
Dotčeně jsem se od něj odvrátila, ale místo omluvy, kterou jsem od něj očekávala, jsem jen znovu skončila na zemi. Rána byla sice slabší než ta poslední, ale nijak zvlášť mě to nepotěšilo.
"Nikdy se k nepříteli neotáčej zády." podotkl Kiba s úšklebkem, zatímco jsem si třela bolavý nos.
Sice to byla trefná poznámka, ale mě tím moc nepotěšil. Se zamračením jsem se podívala směrem, odkud jsem slyšela jeho hlas, ale můj učitel tam už nestál. Byl však jen o kousek vedle, takže jsem na něj upřela pohled a vytáhla jsem kunai.
"Tak pojď." vyzvala jsem ho k boji tentokrát připravená, ale Kiba se ani nepohnul, jen se na mě díval. Na okamžik jsem zaváhala, než jsem udělala krok k němu. Yasuo za mnou zaštěkala, ale já neměla čas, zjišťovat, co jí přeletělo přes nos a místo toho jsem se rozběhla na Kibu.
Nestihla jsem ale ani nabrat rychlost, když mi něco podrazilo nohy a já dopadla na zem pod jeho nohy.
Očekávala jsem další jeho poznámku, ale jeho rty se nepohnuly. Zato jeho hlas se ozval za mými zády: "Opravdu bys měla být schopná rozeznat mě od Akamara." V tu samou chvíli také Kiba přede mnou zmizel a nahradil ho Akamaru.
Nechápavě jsem se otočila na Kibu stojícího za mnou a pak zpátky na Akamara.
"Klon člověk-zvíře." oznámil mi mladík a podal mi ruku, kterou jsem nedůvěřivě přijala. Možná, kdybych byla míň zmatená, tak by mě napadlo využít téhle chvíle, abych mu oplatila to bláto, ale napadlo mě to až mnohem později.
"Bude to první jutsu, které tě naučím, ale dneska budeme ještě testovat tvoji fyzičku." oznámil mi mladík a v dalších chvílích mě čekalo jen spoustu koleček a kliků.
-----------------------------------------------------------------------------------------------------------------
Znovu jsem zavřela oči a pokusila se na to zapomenout. Kiba nejspíš zjistil, že jsem naprosto nemožná, protože jsem mu nestačila v žádném bodě. Možná byla dokonce chyba, když jsem opustila rodnou vesnici.
Zkroušeně jsem se schoulila do klubíčka a pokusila se na to nemyslet. Ráno mě čekal další úmorný trénink a já neočekávala, že to bude v něčem lepší.
Yasuo mi k tváři přitiskla hlavu, ale příliš mě tím neuklidnila. Jen mi tím připomněla, že jsem nezklamala jen sebe ale i ji.

Ráno mě probudila Yasuo, když mi olízla tvář. Byla jsem docela překvapená, že jsem v noci ještě vůbec usnula, takže jsem se chvilku jen dívala do stropu a přemýšlela, co se to vůbec děje. Yasuo mě ovšem z nějakého důvodu tahala z postele a já si konečně vzpomněla, že musím připravit snídani, takže jsem se z té postele vyhrabala, což se neobešlo bez bolestného sténání. I když jsem si nemyslela, že by to mohlo být ještě horší, tak to očividně šlo, protože mě bolel snad každý sval. Myslím, že v noci to byl teprve každý druhý, ale na tom vlastně ani moc nezáleželo, protože jsem musela vyrazit do kuchyně.
Ve skutečnosti jsem se hany vlastně nezeptala, pro kolik lidí tu snídani vlastně chystám, takže jsem se tou otázkou úspěšně trápila cestou do kuchyně. Jistě jsem věděla jen o sobě, Haně, Tsume a Kibovi. Během doby, co už jsem tu byla, jsem zahlédla jen dva další členy klanu Inuzuka, ale jestli chodí na snídani, jsem vlastně netušila.
"Co myslíš, Yasuo?" zeptala jsem se své nejlepší kamarádky, aniž bych jí vysvětlila, na co se ptám. Nakonec mohla být sice výjimečná oproti jiným vlkům, ale pořád to byl vlk, který mi nemohl odpovědět. I tak se na mě ale dívala, jakoby mi rozuměla a tak jsem se musela pousmát, i když jsem se jinak cítila dost pod psa.
V kuchyni jsem tedy vytáhla chleba a dala se do krájení, zatímco jsem dál přemýšlela, kolik toho mám vlastně udělat. Nebyla jsem ovšem dost zamyšlená, abych přeslechla kroky příchozího, takže jsem se Kiby nelekla.
"Jsi tu brzy." podotkla jsem a podívala se na něj. Zdálo se, že se tváří trochu rozpačitě a i Akamaru se zdál tak nějak smutný.
"No chtěl jsem s tebou mluvit." podotkl a pohladil Yasuo po hlavě.
Znovu jsem si vzpomněla na včerejší trénink a lehce se zamračila, jestli mi něco bylo jasné tak, že Kibu čeká spoustu práce a že jsem na něj určitě kladný dojem neudělala.
"A o co jde?" zeptala jsem se a zhluboka jsem se nadechla, abych se uklidnila.
"Víš, jak jsem si říkal, že klon člověk-zvíře bude první jutsu, které tě naučím?" zeptal se váhavě a přišel až ke mně.
"Ano." potvrdila jsem s přikývnutím a moje myšlenky se rozletěly všemi možnými i nemožnými směry. Nevěděla jsem, co tím myslí, ale podle jeho výrazu to nemohlo být dobré.
"No tak myslím, že tě to naučit nemůžu." prohlásil a zkoumavě si prohlížel můj výraz.
"Je to příliš tajná technika?" zeptala jsem se ho a asi jsem ho tou otázkou zmátla, protože se zatvářil nechápavě.
"No…" řekl rozpačitě a podrbal se na hlavě. "O to nejde."
Mírně jsem se zamračila a zeptala se ho: "Tak o co jde, že sis kvůli tomu přivstal?"
"Jde o to, že Yasuo vůbec nechápeš." prohlásil narovinu a nevím, jestli jen nezvolil špatně slova, ale mě tím rozhodně vytočil. Jak vůbec mohl říct něco takového o mě a mé nejlepší kamarádce. Já jsem ji vychovala, znala jsem ji líp než kdokoliv.
Zamračila jsem se na něj a ohnala se po něm pěstí. Původně jsem mu chtěla dát jen facku, ale ta rána ho poslala úspěšně k zemi a mě se ho tak poprvé vlastně podařilo zasáhnout.
Když dopadl na zem a Akamaru zakňučel, tak jsem si teprve uvědomila, co jsem udělala a vyhrkla jsem: "Promiň, já nechtěla."
"Nechtěla?" zopakoval po mně Kiba, zatímco si třel tvář. "Jak vůbec jde někoho neúmyslně napadnout?"
"Já tě ale chtěla praštit, je ne tak moc." prohlásila jsem napůl provinile a napůl spokojeně. Možná byl Kiba můj trenér, ale tohle přehnal.
Mladík se každopádně netavě zamračil a otevřel pusu, aby nejspíš mohl něco odseknout, ale v tu chvíli přišla Tsume, takže zůstal raději potichu a já se vrátila k přípravě snídaně.



No tak jsem se rozhodla udělat si změnu a vydat i něco jiného než Překvapení, no a důvod, proč k tomu došlo, už jeden z vás zná. :) Ostatní můžou spekulovat. ;)

Předchozí díl---------------------------------------------------------------------Další díl
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama