Cesta bez návratu 03

11. dubna 2015 v 18:28 | IceSun685 |  Cesta bez návratu
Tak tentokrát tedy něco pro milovníky Bleache.




Když jsem konečně vyšplhala na kopec, který byl jednou z mých nejhorších překážek, rozprostřela se přede mnou docela malá vesnička, která očividně překypovala životem. Lidé v ní byly docela slušně, i když jaksi středověce, oblečení a moje teď už dost špinavé a potrhané kimono se zdálo strašně nepatřičné. Nemluvě o skutečnosti, že jsem stále byla bosky, na což jsem téměř zapomněla, protože po prvních dvou dnech cesty jsem si na to docela zvykla.
I tak mě ani v nejmenším můj vzhled neodradil od cesty dolů k ní. I můj neutuchající tah s tím souhlasil a mně poprvé došlo, že to nebyl žádný šestý smysl, ale že jsem jednoduše jen cítila jejich nashromážděné reiatsu.
Pomalu jsem sešla dolů a doufala jsem, že mě nezlynčují hned při prvním pohledu. Někteří z nich se sice na mě podívali trochu neradostně, ale nejspíš jsem jim nestála za druhý pohled, protože se zase bez zájmu odvraceli a dál si hleděli svého. Trochu dotčeně jsem se zamračila, protože jsem určitě patřila k té skupině lidí, která potřebovala pomoc ostatních, což nikoho z nich očividně ani v nejmenším nezajímalo a tak jsem bez jakéhokoliv zdržení došla až na udusanou hlínu, která představovala hlavní cestu. Krátce jsem si vzpomněla na silnice a auta a napadlo mě, že bych se sem nechtěla dostat jako počítačový expert nebo podobně založený člověk. Ti tu byli nepochybně naprosto nanic.
"Jste nová co?" ozval se za mnou čísi hlas, ale i přes skutečnost, že mě oslovil, se nezdál byť s minimálním zájmem.
"Ano." dostala jsem ze sebe zdvořile a prohlédla si člověka před sebou. Mohl mít tak třicet let, což zde nemuselo vůbec nic znamenat.
"Pak vítej v distriktu padesát dva." zabručel muž a stále to neznělo příliš přívětivě. Zdálo se, že jen přemýšlí kam mě šoupnout, abych příliš nezavazela.
"Díky." dostala jsem ze sebe a neznělo to o nic nadšeněji než on sám. "Je tu jen tohle město?"
"Ne, i mnoho dalších, tak jako v každém distriktu." odpověděl stále stejně otráveně a já začala litovat, že jsem nevycítila nějaké přívětivější městečko.
"Potřebuju mluvit s nějakým shinigamim." řekla jsem nakonec, když se zdálo, že ten muž už nikdy nepromluví.
Trochu se ušklíbl a pak dodal: "Shinigamiové sem nechodí, jsme jim ukradení, takže hodně štěstí."
Dřív než se stihl otočit ke mně zády, chytila jsem ho za paži a zeptala se: "Kde teda nějakého najdu?"
"V Seireitei." odfrkl si muž posměšně a já náhle dostala chuť mu vrazit pěstí. Jelikož ale stále bylo možné i veřejné lynčování, tak jsem tu touhu potlačila.
"A jak se tam dostanu?" zeptala jsem se už klidným hlasem.
Muž se znovu ušklíbl a dopověděl: "Tam se dostanou jen shinigami."
Na okamžik jsem měla chuť nahlas vykřiknout, ale potlačila jsem ji a jen jsem se zeptala: "A nějaké jiné místo, kde bych se mohla setkat se nějakým shinigamim?"
Muž jen pokrčil rameny a odpověděl: "Zkus jiné, míň zapadlé město, ale varuju tě."
"Ano?" popohnala jsem ho, když zůstal snad dramaticky tiše.
"Cesta k lepším distriktům, kde se shinigami objevují častěji, vede přes ty horší." prohlásil důležitě, ale já to příliš nepochopila. Neuměla jsem si představit nic horšího než tohle místo.
"Co tím myslíš?" zeptala jsem se proto jednoduše a koutkem oka jsem si znovu prohlédla kus vesnice. Vypadala přinejmenším uboze.
"Pokud se chceš dostat k distriktu patnáct, který sousedí se samotným Seireitem, nebo snad trochu vzdálenějšímu distriktu osmnáct, který je hned vedle, tak musíš projít distrikty sedmdesát tři nebo šedesát osm." odpověděl muž důležitě a svým hlasem se mu nějak podařilo se mi vysmívat.
"Takže mám dojít do distriktu patnáct přes distrikt sedmdesát tři?" zopakovala jsem si cíl cesty a muž přede mnou se ušklíbl, což jsem se rozhodla ignorovat.
"Pokud to chceš vzít přes distrikt sedmdesát tři tak ano, přeji hodně štěstí." prohlásil a já se nemohla zbavit dojmu, že mi uniká něco velmi důležitého.
"A směr pokud možno k Seireitei?" zeptala jsem se ještě a snažila se dál působit docela klidně.
"Téměř přesný severovýchod." prohlásil nepříjemný muž a vydal se pryč. Tentokrát jsem ho nehodlala zdržovat a rovnou jsem vyrazila určeným směrem, ale jen kousek, aby mě nikdo nemohl vidět. Měla jsem v plánu se do vesnice ještě vrátit ale až v noci.
Sice jsem věděla, že to, co chci udělat, není správné, ale v tuhle chvíli mi to ani trochu nevadilo. Z celého pobytu v Soul Society, jsem byla vyloženě zoufalá a ani skutečnost, že by se za mě Ichigo, Yuzu i otec styděli mě nemohla odradit. Na takovou cestu jsem se nemohla vydat bosky, neozbrojená a bez jakýchkoliv zásob.

Když konečně padla noc a já vykročila zpátky k vesnici, moje srdce, které by správně nemělo bít vůbec, se rozběhlo neúprosným tempem a tak silně, že jsem cítila každý úder v hlavě jako nějakou pochybnou ozvěnu. Věděla jsem, že je to tepání krve ve spáncích, ale nemohla jsem se ubránit dojmu, že mě ty zvuky prostě musí prozradit.
Trochu jsem se uklidnila a vydala se do vesnice trochu oklikou. Nechtěla jsem přijít hlavní cestou, protože zloději hlavními cestami prostě nechodili.
Protáhla jsem se mezi stromy a nakoukla oknem do nejbližšího domu. Vevnitř jsem nikoho neviděla a tak jsem oknem prolezla. Byla jsem teď docela ráda, že je to tady jako ve středověku, protože to znamenalo žádné sklo a alarm, který bych mohla spustit.
Podvědomí mi bezděčně připomnělo, že ve středověku se zlodějům usekávaly ruce a tak mě veškerá sebejistota zase rychle opustila.
Rychle a tiše jsem prohledala místnost a našla nějaké staré hadry, které bych si mohla obléct a ještě i sandále. Jeden vyřešený problém mě potěšil a tak jsem si všechno zamotala pod paží. Neměla jsem odvahu otevřít některé ze dvou dveří vedoucích k dalším pokojům, ani odtud odejít a vloupat se do dalšího domu a tak jsem pokračovala s prohlídkou místnosti v naději, že budu mít i trochu dalšího štěstí.
Přání se mi kupodivu splnilo, když jsem našla starý ztupený nůž, ale už žádné jídlo. Znovu jsem si vzpomněla na teorii o jídle a reiatsu a vydala se oknem pryč. Čím dřív zmizím z domu i vesnice, tím líp, i když jsem pochybovala, že se mi srdce někdy skutečně zklidní.
Překvapivě se mě štěstí drželo i cestou z domu a já tiše vyklouzla neschopná uvěřit, že se mi alespoň prozatím daří, a tiše jsem se rozběhla z vesnice pryč. Doufala jsem, že i další teorie o reiatsu je správná, a že by nebyli schopní mi stačit, kdybych se zase rozběhla tím sprintem pryč. I když mě sem jejich reiatsu přivedlo tak to zjevně bylo díky skutečnosti, že tu byl větší počet vesničanů, žádný z nich mi totiž nepřipadal v tomto ohledu nijak výjimečný.
S nemizejícím štěstím jsem vyběhla mimo dohled vesnice, ale nedokázala jsem se zastavit, dokud jsem unaveně neklesla na kolena o několik kilometrů dál a nedovolila si usnout. Nečekal mě ovšem příliš klidný spánek, zloději si ho nakonec nezaslouží.



Tak Karin zatím nevyřešila svůj postoj k současnému bytí, ale už se dotkla morálních zásad tak uvidíme, jak moc se ještě bude muset změnit během další cesty. Mimochodem, co by jste dělali vy na jejím místě?

Předchozí díl---------------------------------------------------------------------Další díl
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama