Cesta bez návratu 04

21. dubna 2015 v 13:26 | IceSun685 |  Cesta bez návratu
Zdá se, že tahle povídka se vám celkem líbí, takže s radostí mám pro vás další díl.




Probudila jsem se ještě před východem slunce, což mě částečně uklidnilo, a tak jsem se nejprve podívala na svůj úlovek v trochu lepším světle. Ukradené oblečení mi docela padlo, a i když sandály byly trochu větší tak stejně byly lepší než bosé nohy, takže jsem neváhala.
Trochu mě trápilo jak si ztupeným nožem vlastně opatřit nějaké jídlo, ale prozatím jsem to nechala být a vrátila se k hledání bobulí. Vesnice se možná už brzy vzbudí a pak majitelé toho polorozpadlého domku asi zjistí, že jim pár věcí chybí, a tou dobou jsem chtěla být už dávno pryč.

Našla jsem několik malin, takže jsem utišila ty nejhorší protesty žaludku. Ani zdaleka to ale nestačilo, abych se cítila najezená. Hledat dál jsem si ale netroufala a raději jsem se tedy svižně vydala dál. Nepochybovala jsem, že mě čeká ještě dost dlouhá cesta a bohužel s dost nejasným cílem. Doufala jsem jen, že během ní zvládnu zužitkovat nějaké informace z kovbojek a dalších filmů bez večerek, kam obvykle chodím pro jídlo.

I když se během několika dalších hodin ukázalo, že mě s největší pravděpodobností nikdo nepronásleduje, ani tak jsem se nebyla schopná úplně uklidnit. Kromě strachu o sebe jsem ještě bojovala s výčitkami svědomí, které se vytrvale vracely v podobě přemýšlení, jestli jsem neokradla nějakou živořící rodinu s malými dětmi. Podobné myšlenky jsem měla neustále a má mysl se na ně stejně vytrvale snažila najít výmluvy. Jednou z nich bylo, že mrtví vlastně nemůžou mít děti, což jsem ale nevěděla s naprostou jistotou. Další z nich zase pracovala spíš proti mně, když mi připomínala, že tady vlastně lidé nestárnou, což jsem vlastně taky nevěděla úplně jistě, takže je naprosto jisté, že tu musí být nějaké děti, i když bylo otázkou, jestli je za ně lze ještě považovat. Nejlepším, i když ne zcela uspokojivým argumentem taky bylo, že já jsem tady vlastně to největší dítě vůbec, protože mám v tomto světě jen několik dní. Stále ovšem neuspokojivé.
Všechny morální dilemata jsem ale odložila stranou, když jsem došla až k řece, ze které jsem se šťastně napila, než jsem si všimla ryb v ní.
Trochu hladově jsem je pozorovala, než mi mozek připomněl, že k utišení hladu slouží jiná část těla než oči.
Trochu nejistě jsem si vzpomněla na scénu z filmu, kde děti ostrouhaly dlouhý klacek a použili ho k nabodnutí ryby. Skutečnost, že to dokázaly desetileté děti, mi dodávalo naději a vědomí, že to byl film a s ním spojené triky a podvody, mi ji zase bralo.
Nemohla jsem ovšem podobnou příležitost nechat být a tak jsem se bez zbytečného přemýšlení dala do strouhání dlouhé větve, kterou se mi podařilo urvat.
'Ten nůž je fakt tupý!' úpěla moje mysl během práce, ale nakonec se mi to přece jen podařilo. Bohužel to ale byla ta jednodušší část, což mi došlo, když jsem nebyla schopná žádnou rybu nabodnout.
V duchu jsem proklínala všechny členy filmového štábu toho filmu s dětmi a snažila se udržet si alespoň trochu klidu, protože jinak by byl můj úkol naprosto nemožný.

Po dobrých třech hodinách, kdy mě u pokusů udržela jen má tvrdohlavost, se mi ovšem skutečně podařilo nemožné. Nabodla jsem a taky vytáhla jednu docela velkou rybu.
Když pak ale ležela přede mnou, tak mi došlo, že ji nemám jak upravit a já se skoro zoufalstvím rozbrečela. Každopádně jsem alespoň lehla do trávy a pěstí několikrát udeřila do země. Bylo vlastně docela s podivem, že mě vůbec nebolela ruka, protože to bylo opravdu zoufalé bušení.
Pak jsem se ale dokázala trochu vzpamatovat a začít se snažit ohledně rozdělání ohně. Nikdy předtím jsem to nezkoušela, a když mi otec navrhoval kempování nebo kurzy přežití, tak jsem ho vždy rázně odmítla. Kdo mohl tušit, že to budu po smrti tak moc potřebovat.
I v tomto ohledu jsem ale byla poučena od svých filmových vzorů a tak jsem se dala na sbírání, co nejsušších větviček a hlavně suché trávy. Pak jsem ještě preventivně nasbírala nějaké dřevo na přiložení, kdyby se mi to nějakým zázrakem skutečně podařilo, a dala se na točení klacíku v suché trávě.

Opět mi to zabralo spoustu času, kleteb na tvůrce filmů, falešného modlení k neexistujícím bohům a v neposlední řadě samozřejmě spoustu nadávek, za které by mě Yuzu pořádně vyhubovala.
Někdo se nade mnou ovšem musel slitovat, protože nakonec mi to skutečně začalo hořet, což mě překvapilo tak moc, že jsem plamínek skoro nechala zhasnout, než jsem se o něj alespoň pokusila postarat. Bylo to těžší než by se mohlo zdát a já ho musela zoufale rozfoukávat, než jsem konečně uspěla. Naštěstí to ani nebyl můj poslední úspěch, protože jsem zvládla i docela slušně opéct moji rybu, takže byla stravitelná, i když jsem k ní postrádala nějaké to koření a podobně, bylo to i tak moje nejlepší jídlo tady.
V noci se mi o to líp usínalo, i když se mi do hlavy vkradly ne zrovna nejpříjemnější myšlenky týkající se mojí rodiny. Bylo to hodně stresující, když jsem ve snech viděla Yuzu, jak pláče vedle mojí postele, a zoufalého Ichiga, který se mě snaží najít v tomhle světě. O nic lehčí nebyl ani pohled na tátu jak pláče u fotky naší mámy a ptá se jí, proč se to muselo stát. Dost děsivé byly i úvahy, co se vlastně stalo s mými spolužáky. Neměla jsem nejmenší tušení, kolik z nich zemřelo společně se mnou, nebo jestli vůbec někdo. Možná, že jsem měla jen já takovou smůlu. Nebo mě alespoň podobná myšlenka uklidňovala. Druhá strana možná mohla být ještě o něco horší, takže to možná nebyla až taková tragédie. Truchlícím ve světě živých to ale jistě moc nepomůže a zvlášť ne Yuzu, která nikdy nebyla moc statečná. Vždycky potřebovala, abych byla s ní, ale já teď nemohla. Možná, kdybych se s ní mohla rozloučit, tak by to nebylo tak zlé, i když já vlastně nevěděla, jak moc zlé to ve skutečnosti je. Možná, že byl s Yuzu a tátou Ichigo a všichni se nějak drží. Podobná představa mě ale zároveň děsila, protože by to znamenalo, že se mě nesnaží najít v téhle rovině a já jsem tu úplně sama. Koho by to taky napadalo, když mu zemře sestra. Dost jsem pochybovala, jestli bych já sama šla takhle hledat je. Nejspíš bych se jen utápěla v bolesti, tak jako Yuzu, alespoň po matčině smrti to tak bylo, i když to jsem o Soul Society ještě vlastně ani nevěděla.
'Máma.' došlo mi najednou a já se probudila z dřímoty a rozjímání. I ona by přece měla být na téhle straně, tak tu možná nebudu tak strašně sama. V zápětí jsem to ale zavrhla. Ichigo tu strávil strašně moc času, aniž by ji našel, tak proč bych na ni se svou smůlou měla narazit já.
Raději jsem se tedy vrátila k pokusům o spánek, protože slunce bylo stále v nedohlednu a já skoro vůbec nespala.



Tak Karin se nám naučila rybařit, ale otázkou zůstává, jestli jí to nějak pomůže v distriktu sedmdesát tři, který ji už brzy čeká. No, budeme jí držet pěsti.

Předchozí díl---------------------------------------------------------------------Další díl
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama