Cesta bez návratu 05

17. května 2015 v 8:40 | IceSun685 |  Cesta bez návratu
Když jsem se ráno probudila, tak jsem se cítila jinak. Neměla jsem otravu jídlem ani nic podobného, ale cítila jsem se neuvěřitelně silná. Skoro, jakoby ta ryba byla kouzelná.
To samozřejmě nemohl být ten důvod a šlo spíš o to, že moje reiatsu, jakoby se zbláznilo, nebo spíš probudilo. Včerejší jídlo mi dodalo skutečně hodně sil. Celé moje tělo se cítilo mnohem líp a tak jsem se vydala na cestu prakticky hned po probuzení. Konečně jsem necítila žádný hlad a tak jsem se ani nezdržovala hledáním dalších bobulí. Trochu mě sice lákalo ulovit další rybu, ale nakonec jsem to zavrhla s vědomím, že by to trvalo moc dlouho a já bych se pravděpodobně zbytečně unavila. Navíc bych riskovala, že by se mi mohla pokazit, než bych se dostala k tomu, že bych ji chtěla sníst. Neměla jsem moc dobrou představu o tom, jak rychle se kazí jídlo, když není balené a v ledničce. Nepochybně byl ale moc dobrý důvod k tomu, abychom ho do ní dávali, takže jsem to rozhodně zavrhla. Svůj ořezaný klacek jsem ale vzala sebou, člověk, nebo spíš duše, nikdy neví, kdy se mu může hodit.


Díky konečně dobré fyzické kondici, se kterou jsem se vydala na cestu, jsem se taky líp cítila a tak mi cesta docela rychle ubíhala. Snažila jsem se nijak zvlášť nepředřít, ale sbíhat z kopců bylo tak jednoduché a já se stále cítila dobře. Nic mě nebolelo, což bylo po celodenním pochodu a průběžně i běhu docela divné, ale rozhodně jsem neměla v plánu, si na to ztěžoval. Překonala jsem mnohem větší vzdálenost, než bych považovala za možné a to bez jediné zastávky. Přesto jsem se cítila i na další pochod, když se setmělo.
Nechtěla jsem to ale přehnat a tak jsem i tak šla spát, když už jsem pořádně neviděla na cestu.

Další ráno už bylo o něco horší, protože se znovu začal ozývat můj žaludek. Síla se mě ale stále držela a tak jsem vyrazila na cestu a trochu stočila směr k řece v naději, že se bude moje štěstí v rybaření opakovat.
Ve skutečnosti jsem tomu ale nevěřila a o to bylo podivnější, když se mi to podařilo hned na první pokus. Chvíli jsem tomu ani nebyla schopná uvěřit, ale skutečně to tak bylo. Moje reflexy se stonásobně zlepšily snad taky díky působení mého reiatsu, a když se mi brzy podařilo i rozdělat oheň, tak jsem snad poprvé cítila trochu naděje. Snad celé moje putování nebylo jen marné přání na setkání se s Ichigem. Možná jsem měla reálnou šanci, že se k Seireitei skutečně dostanu. Právě teď to tak alespoň vypadalo, protože se mě drželo štěstí a mé reiatsu se s každým krokem, každým nádechem stávalo víc mojí součástí a velkou pomocí. Celý svůj život jsem ho odmítala a potlačovala, ale až teď po mojí smrti jsem ho skutečně přijala. Zdálo se taky, že ho mám víc než předtím. Možná to bylo tím, že všude kolem bylo reiatsu, které bylo tak důležité jako kyslík v reálném světě. Možná, že samotnou mojí podstatou zde bylo reiatsu. Rozhodně by to dávalo smysl.
Nechtěla jsem ovšem podobnými úvahami ztratit příliš času a tak jsem je odložila na večer a raději se naposledy napila z řeky. Bylo vlastně dost divné, jak málo vody mi neustále stačilo. Rozhodně jsem nedodržovala pitný režim, ale voda zde možná byla taky jen způsobem jak doplňovat reiatsu, což se nejspíš týkalo jen těch, kteří ho reálně používají, což jsem zřejmě dělala, jinak bych nemohla každý den podávat tak heroické výkony.
Ani tímhle ale neměla smysl se zabývat, stejně jako skutečností, kde se tu vlastně berou ryby, a tak jsem se jen soustředila na cestu a snažila se ujít do setmění co největší vzdálenost.
Začala jsem si to dokonce trošku užívat, což mě trochu děsilo, jelikož jsem původně v tento svět odmítala věřit a nesnášela jsem skutečnost, že tu musím existovat.
Každý krok byl ale tak jednoduchý, vyhoupnutí se na strom, abych se rozhlédla, tak triviální a dokonce i přeskočení řeky bylo tak neuvěřitelně snadné, že jsem dokázala pochopit, proč shinigami skáčou ze střechy na střechu. Museli to dělat pomocí reiatsu a muselo to pro ně být neuvěřitelně jednoduché.
Odmítla jsem veškeré podobné myšlenky a naštvaně jsem se zamračila sama na sebe. Nic takového jsem nechtěla, jen jsem chtěla najít Ichiga nebo nějakého shinigamiho, který by mu předal vzkaz, abych se ujistila, že je Yuzu a táta v pořádku. Nic víc a nic míň. Žádné učení se využívání reiatsu. To jsem kategoricky odmítala.

Zbytek dne jsem si už udržela myšlenky u svého cíle a postupně jsem zvyšovala své tempo. Stále přede mnou ležela lesnatá krajina a já už byla dost opatrná a pozorná, abych se v ní naučila zahlédnout prchající králíky a schovávající se bažanty. Prozatím jsem ale nepřišla na to, jak bych je měla ulovit a přesně s těmito myšlenkami jsme dnes usínala.

Ráno jsem se probudila docela překvapená, že jsem usnula tak snadno, protože doteď se mi vnitřnosti a hlavně srdce svíralo starosti a obavami. Dnes v noci to ale bylo jiné. I když jsem nebyla nijak zvlášť unavená, tak jsem usnula velice snadno. Snad už jsem byla s tímhle místem částečně smířená, nebo jsem si minimálně zvykla spát na zemi.
Nejlepší dnešní změna ale přesto byla, že jsem prozatím neměla hlad. Jako předtím s bobulemi, které mi vystačily na celý den, tak i teď mi jídlo v těle vydrželo mnohem déle, než by mělo. Moje tělo si nejspíš zvyklo na využívání mého reiatsu, i když jsem s tím zrovna nesouhlasila, a zužitkovalo tuto schopnost pro lepší spoření s energií.
Bonus byl v tom, že jsem si s žaludkem nemusela dělat starosti a mohla jsem okamžitě vyrazit na cestu, což jsem samozřejmě udělala a lehce se trápila otázkou, jak teda nakonec ulovím toho králíka. Částečně jsem zvažovala, že budu svou ořezanou větev házet jako kopí, ale pár prvních pokusů směrem na strom mi prozradilo, že to asi nebude úplně nejlepší nápad, protože moje provizorní kopí bylo dost mizerně vyvážené a hlavně neuvěřitelně křivé, takže byla dost nereálná šance, že bych skutečně zasáhla cíl. Mnohem větší šance bych nejspíš měla s kopačákem, který bych vpřed poslala pomocí svého reiatsu, jak už se mi kdysi dávno podařilo. Žádný míč jsem ale neměla a tak jsem se k tomu víc nevracela. Musela jsem pracovat s tím, co jsem měla, a to byl křivý klacek a tupý nůž. Ani svoje šance na přípravu pastí jsem neviděla moc reálně, ale to hlavně proto, že podobná činnost by vyžadovala možná i několika denní čekání, které jsem neměla v plánu. To už jsem viděla reálněji nějakou tu odbočku k nějaké říčce, kde bych mohla najít ryby. Vodu jsem nakonec stejně alespoň v malém množství potřebovala a i občasné maliny a jahody svým způsobem stačily. Jen mě trápilo, jak dlouho to tak bude. Neměla jsem příliš dobrou představu o tom, jak daleko může být další distrikt nebo jestli už v něm náhodou nejsem, takže jsem se i snažila vymyslet, jak získat nějaké zásoby na cestu. Především pak v podobě vody, která by mohla být později docela problém, i přes mou abnormální výdrž.



Tak Karin se dál úspěšně učí přežívat v divočině a začíná se dokonce smiřovat se svým stavem, ale pořád je tak trochu naivní, nemyslíte? Nakonec jeden z nejhorších distriktů se jistě nepyšní řekami plnými ryb a malými králíčky, ale na to si ještě chvilku budete muset počkat, nebo ne?

Předchozí díl---------------------------------------------------------------------Další díl
 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama