Nebylo nám přáno 21

2. května 2015 v 10:47 | IceSun685 |  Nebylo nám přáno
"A co mám dělat já?" zeptala se a z očí jí stekly slzy.
"Zůstat tady, než to skončí." odpověděl klidným trochu smutným hlasem.
"Ale Hikari je…" řekla, ale větu nedokončila, protože jí selhal hlas.
"Jakou tam má hodnost?" zeptal se Minato zamyšleně.

"Má na starosti tuhle armádu." odpověděla tiše se sklopenou hlavou.
"Jestli je to velitel, mohl bych přemluvit sanniny, aby ho zajali." navrhl Minato ne zcela si jistý tím, že to půjde.
"Vážně?" zeptala se s nadějí v hlase a zvedla k němu uslzenou tvář plnou naděje.
"Možná. Nevím, jestli na to přistoupí." odpověděl nejistě. 'Ani jestli se Hikari zajat nechá.' dodal v duchu pesimisticky.
"Zkus to, prosím." pořádala ho s novou nadějí v hlase a Minato přikývl.
Mladík se chvíli díval do jejích očí plných naděje i smutku. Věřila mu a on byl přitom nepřítel. Měl ji tehdy zabít, nebo ji alespoň předat sensei, ale nic z toho neudělal, nemohl to udělat, i když ani on si nebyl jistý, čím to bylo.
"Zůstaň tady a buď potichu." připomněl jí a zamyšleně opustil stan.

"Máte už nějaké zprávy?" zeptal se nervózně Hikari velitele špehů.
"Bohužel ne Hikari-dono." odpověděl mu zvěd a neměl odvahu podívat se veliteli do očí, měl pocit, že selhal.
"Hledejte dál. Musíte ji najít, živou nebo…" Hikari větu nedokončil a otočil se ke zvědovi zády, nechtěl mu ukázat slabost, pokud šlo o tuto situaci nebo o jakoukoliv jinou. Vojáci nesměli pochybovat o síle svého velitele.
"Rozkaz!" vykřikl muž a zmizel.
Hikari se naštvaně rozhlédl po krajině poznamenané bojem a pomyslel si: 'Kde jsi, Kushino? Kde s*kr* jsi?'

"Sensei?" oslovil ho Minato a sannin se na něj otočil s nadzvednutým obočím.
"Co uděláme s jejich velitelem?" zeptal se a předstíral při tom lhostejnost.
"S největší pravděpodobností ho zabijeme." odpověděl Jiraiya nevzrušeně, jako by to bylo samozřejmé. Vlastně se nad tou otázkou ani moc nezamýšlel.
"Nebylo by pro nás prospěšnější zajmout ho jako rukojmí?" zeptal se stejně lhostejně jako předtím Minato, ale kdyby to bylo na jiném místě a v jinou dobu, jeho sensei by si jistě všiml napětí v Minatově hlase. Právě teď ale byli oba moc unavení a napjatí tu byli vlastně stejně všichni.
"Nebylo by špatné vyjednat mír, ale nejsem si jistý, jestli to bude až tak snadné." odpověděl Jiraiya a o něco málo zaujatěji se podíval na svého studenta.
"Nepotřebují nás na západě?" zeptal se Minato a změnil tak úplně téma.
"To sice ano, ale mi to tu musíme dodělat." prohlásil Jiraiya opět o něco lhostejněji než před chvílí, ale zdálo se, že Minata stejně trochu podezřívá. Nakonec to ale stejně byl moc dlouhý den pro všechny.
"Vojáci budou unavení po boji a zdržíme se tu, to může znamenat katastrofu na západní hranici s Písečnou." konstatoval Minato.
"Může, ale mi to tu musíme dodělat a vyrazit tam bez obav, že by nás země Vodních vírů napadla." připomněl mu Jiraiya.
"A když zařídím mírovou smlouvu?" zeptal se Minato okamžitě a ani si neuvědomil, že řekl já místo my.
"Jak to chceš udělat?" zeptal se Jiraiya překvapeně a podezřívavě si ho prohlížel.
"Mám způsob." prohlásil Minato trochu váhavě.
"Rychlý způsob?" zeptal se okamžitě jeho sensei s trochou naděje.
"Myslím, že ano." odpověděl Minato už trochu jistěji. Možná by to skutečně mohlo vyjít.
"Vesnice je odtud vzdálená asi den cesty. Zpátky se můžeš dostat pomocí časoprostorové techniky." konstatoval Jiraiya.
Minato se na okamžik zamyšleně zamračil, než odpověděl: "Zvládnu to za pět hodin."
"Útok byl původně plánován na dvě v noci. To by znamenalo, že máš sedm hodin." řekl sensei.
"Do té doby se snad vrátím." prohlásil Minato už ne tak moc jistě.
"Zkusím to přesunout na čtyři ráno." prohlásil Jiraiya a Minato se na něj vděčně usmál.
"Vyrazím co nejdřív." prohlásil a pospíšil si zpátky ke stanu.

"Jaká je situace na frontě?" zeptal se přísným hlasem muž oděný do roucha Mizukageho.
"Pro naše spojence to nevypadá moc dobře." odpověděl mu ninja po jeho pravici.
"Skutečně?" zeptal se Sandaime Mizukage a v jeho hlase byla znát malá dávka pobavení.
"Ano, Listová je tlačí zpět." odpověděl muž po jeho levici, který nejspíš přeslechl pobavení v hlase svého pána, nebo ho prostě ignoroval, zvyklý na podobné projevy. Nakonec právě krutost jeho pána dala vzniknout strašlivému jménu, kterým se vesnici v této válce začalo říkat. Nakonec bylo tu prolito už hodně krve.
"A jak vypadá situace mezi Listovou a Písečnou?" ptal se Mizukage dál, jakoby ho situace jeho spojenců dál ani moc nezajímala.
"Písečná tlačí Listovou dál ze svého území." odpověděl první z obou mužů.
"Už je zahnali mezi stromy?" zeptal se Mizukage škodolibě.
Muž, se kterým se Mizukage bavil nejvíc, jen přikývl.
"Jak budeme řešit situaci se zemí Vodních vírů?" dožadoval se odpovědi mladý muž po Mizukageho levici, který předtím potvrdil tvrzení svého kolegy.
"Ano, vskutku jak?" zeptal se Mizukage do větru, zatímco ostatní členové rady trpělivě čekali.
"Třetí?" odvážila se narušit ticho postarší žena v radě. Mizukage se na ni podíval a čekal, jestli bude pokračovat.
Když nic neříkala, promluvil sám: "Jak dlouho ještě náš spojenec vydrží?"
Muž po jeho pravici ignoroval lhostejnost v jeho hlase a odpověděl: "Pokud Listová připraví velký útok, který se podle všeho chystá a už brzy propukne, tak moc dlouho ne."
"Pak tedy připravte armádu a zavolejte ke mně Kisameho." odpověděl Mizukage a zvedl se ze svého místa.
Rada to vzala jako konec zasedání a bez jediného slova téměř všichni odešli.
Jediný, kdo se zdržel, byl postarší muž, který sedel po Mizukageho pravici, a konstatoval: "Nemůžeme to stihnout."
"To já přece vím." odpověděl Mizukage nevzrušeně a zopakoval svůj poslední rozkaz: "Pošli ke mně Kisameho." Muž pouze přikývl, uklonil se a odešel.

"Potřebuju nějaký důkaz, že jsi živá." řekl, když byl u Kushiny dost blízko, aby je nikdo neslyšel.
"Cože?" vyhrkla mladá žena nechápavě.
"Tvůj otec tě určitě neobětuje." pokusil se to vysvětlit, ale nezdálo se, že by zvolil dobrá slova.
"Ted jsem rukojmí?" vyhrkla se trochu pobouřeně a s obavami se podívala ke vstupu do stanu, jestli zase někoho nepřivolala.
"Ne, ale on si to bude myslet a přijme mírovou smlouvu." odpověděl Minato s úsměvem, který se k její situaci moc nehodil.
Kushina se ale taky usmála a přikývla. Nedokázala mu nedůvěřovat.
"Tak, jak ho přesvědčím?" zeptal se znovu už o něco naléhavěji.
"Máš už tu mírovou smlouvu?" zeptala se.
"Jo, Hokage jednu nechal sepsat, pro případ, že se nám podaří vyhnout se boji." odpověděl a vytáhl ji z batohu. Nikdo s mírem vlastně ani nepočítal, i tak ji ale Hokage před jejich odchodem Minatovi svěřil. Snad proto, že oba doufali v mírovou cestu.
"Na její zadní stranu napiš, že mě vydáte a já to tam podepíšu, to by mělo stačit." řekla s úsměvem.
"Dobře." souhlasil Minato a rychle našel inkoust a za necelých deset minut už byl na cestě.



Tak po týdnu pokračujeme dál, jak to asi dopadne a co dostane Kisame za úkol?

Předchozí díl---------------------------------------------------------------------Další díl
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama