Cesta bez návratu 06

29. července 2015 v 16:32 | IceSun685 |  Cesta bez návratu
Byla jsem na cestě několik dalších dní, aniž by se cokoliv změnilo, ale po překročení dalšího kopce, jsem opět ucítila ten důvěrně známý tah. Kdybych se ho rozhodla následovat, tak bych musela odbočit, což se mi vlastně příliš nechtělo, ale potřebovala jsem se zeptat, snad už o něco příjemnějších lidí, na několik věcí, počínaje tím, jestli už jsem v distriktu sedmdesát tři nebo stále v padesát dvojce, ne že bych v tom viděla nějaký podstatný rozdíl.
Nakonec jsem tedy přece jen odbočila a k mému zklamání vypadala vesnice velmi podobně té předchozí. Jen jsem se modlila, aby se tam se mnou někdo bavil.

"Dobré odpoledne." pozdravila jsem jakousi špinavou ženu ve starém oblečení, které nebylo nepodobné mému vlastnímu.
"Dobré." vrátila mi pozdrav a zvědavě si mě prohlížela. Nejspíš znala všechny tady kromě mě, což pro ni bylo zajímavé.
Zvědavost jsme jí ale nevyčítala a tak jsem se rovnou zeptala: "Můžete mi říct, kde je distrikt sedmdesát tři, pokud už v něm nejsem?"
"Jsou to čtyři dny cesty tímto směrem." odpověděla a ukázala mi směr rukou. Docela mě potěšilo, že to byl přibližně směr, kterým jsem doteď šla.
"Děkuju." řekla jsem s úsměvem, který byl u mě vzácný i zaživa.
"Není zač." odpověděla žena a znepokojeně si mě prohlížela, když jsem tím směrem vykročila.
Nechtěla jsem se s vesničany bavit, jen jsem potřebovala ujištění, že jdu dobře, což mi dala, takže jsem mohla pokračovat v cestě a jejich znepokojivé pohledy a dokonce i pár rad, abych tam nechodila, jsem ignorovala.

Cestou jsem přemýšlela, jak oni tady vlastně počítají vzdálenost. Pokud by to bylo tempem, které jsem znala ze starého světa, tak bych to totiž zvládla už tak do zítřka, ale pokud tady všichni mají takové tempo jako já teď, tak tam budu mnohem později. A to jsem vůbec nezvažovala možnost, že počítala nějaký dopravní prostředek, nebo že by tu byli lidé rychlejší než já.
Co jsem byla tady, tak jsem si myslela, že jen já mám tolik síly, ale to jsem vlastně nemohla vědět jistě. Možná jsem byla mnohem pomalejší, než tu byl průměr. Nemělo ovšem cenu se tím trápit, takže jsem raději přidala do kroku.
Chtěla jsem být v distriktu sedmdesát tři co nejdřív, protože až ho projdu, tak už to bude jen kousek do Seireitei a k Ichigovi a musím uznat, že jen to mě nutilo pokračovat.

Navečer jsme se začala blížit k horám, které mě trochu znepokojovaly. Byly docela vysoké a špičaté. Možná proto se všichni tvářili tak divně, když jsem tam chtěla jít.
Tak jako tak jsem tam ale musela, takže jsem vykročila.
Neplánovala jsem sice, že bych tam lezla už dneska, ale chtěla jsem dojít alespoň k úpatí, abych mohla zítra ráno vyrazit.
Taky jsem neměla představu, jak rychle je zvládnu překročit a jídlo na nich asi nenajdu, takže budu potřebovat nasbírat aspoň nějaké bobule, abych to zvládla. Možná bych taky mohla ulovit nějakou rybu, abych se posilnila ještě, než vyrazím.

Nakonec jsem měla docela štěstí, nechytila jsem sice žádnou rybu, protože jsem našla jen malý potůček sotva na napití, ale blízko něj jsem našla jabloň, takže jsem měla jak nějaké zásoby, tak i večeři.
Ráno jsem se sice necítila tak silná, jako když jsem jedla ryby, ale i tak jsem byla připravená na výstup.
Jen jsem se naposledy napila a začala šlapat nahoru.
Včera jsem si sice pohoří trochu prohlédla, ale i tak jsem si nebyla jistá, jestli jsem skutečně našla tu nejlépe schůdnou cestu, protože výstup byl o dost náročnější, než jsem si původně myslela.
Taky jsem si dělala starosti s tím, jak bude vypadat druhá strana, protože tohle bylo něco, co jsem zespodu odhadnout nemohla.
Sice jsem si původně dělala starosti s tím, že si možná nebudu moct odpočinout, ale na hoře bylo docela dost výklenků. I tak jsem ale neustále zpomalovala a zastavovala se čím dál častěji.
S tím, jak snadno se mi šlo do teď, jsem myslela, že podobný výstup bude hračka, ale to jsem se zřejmě mýlila. S každým krokem a přítahem na skalách bylo mnohem těžší udělat další a když pak přišla noc, tak jsem byla sotva v polovině.
Trochu jsem se sice bála, že se ve spánku převalím a spadnu ze srázu, ale nakonec jsem stejně musela spát, takže jsem ještě potmě hledala vhodné místo na spaní.
Musela jsem uznat, že výhled na hvězdy byl úžasný, ale já se spíš soustředila na své okolí. Nebyla jsme si úplně jistá, co by se stalo, kdybych spadla, ale tak nějak přirozeně jsem předpokládala, že umřu, i když jsem mrtvá už byla vlastně dlouho.
Nakonec jsem to ale risknout musela, takže jsem skutečně zavřela oči a pokusila se usnout. Musím uznat, že to bylo velmi těžké usínání, ale nakonec starosti přemohla únava a já skutečně usnula.



Tak doufám, že se vám díl líbil a příště se už snad dostaneme do dalšího distriktu. Pokud teda Karin vážně nespadne. :D

Předchozí díl---------------------------------------------------------------------Další díl
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 Ashiya Ashiya | 5. března 2016 v 13:49 | Reagovat

Vždycky jsem měla Karin ráda a ty jsi ji vystihla fakt skvěle! Zajímavý námět.. podobný jsem ještě nikde neviděla.. Takové nezvyklé to je a to se mi na tom líbí! :3 :D Jen škoda že je to pozastavené :/ ;D

2 IceSun685 IceSun685 | Web | 6. března 2016 v 14:46 | Reagovat

[1]: No prozatím nemám v tomhle směru moc inspirace, takže nevím, jak dlouho to ještě pozastavené bude. Každopádně jsem moc ráda, že se ti to líbilo. Podobný komentář vždycky potěší, takže děkuju. :-)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama