Překvapení 28

29. července 2015 v 17:14 | IceSun685 |  Překvapení
V lese plném mohutných stromů seděl mladík. I když jeho tělo bylo posazené na nepříliš tlusté větvi, zdál se zcela uvolněný, jako by si ani nepřipouštěl možnost pádu. Jeho oči byly upřené k nebi, které přes husté listoví téměř nebylo vidět. Pouze, když zafoukal vítr a rozpohyboval listy a stébla trav pokryté raní rosou, dala se zahlédnout větší část ještě temného nebe. Vítr foukl znovu a spolu s listy rozpohyboval i mladíkovi vlasy, které mu zakryly výhled. Jeho bledá ruka se jaksi mimoděk zvednula a shrnula vlasy z obličeje. Pohyb zopakovala ještě jednou, aby se ujistila, že žádné vlasy neopomenula, a bezděky přejela prsty po symbolu na čelence a především po rýze na ní.

Jeho hruď se zvedla v hlubokém nádechu a s dlouhým povzdechem zase klesla. Mladíkovy oči na okamžik zaměřily svůj pohled k zemi. Bylo to až zvláštní, že všichni smutní sklápí pohled. Mladík se nad tím na okamžik zamyslel, ale nakonec tu myšlenku poslal hluboko do svého podvědomí k mnoha jiným. Pohled však nezvednul. Místo toho se soustředil na několik detailů na zemi několik metrů pod ním. I když té změně původně nevěnoval pozornost, teď si byl jistý, že v temném lese přibylo světla, proto stočil svůj pohled k východu, kde tušil první paprsky nového dne. Muž na stromě se neobtěžoval počítat, či jakkoliv měřit čas, takže mu přišlo jako věčnost, než se přes listy dostal první paprsek k jeho očím.
Lesem se ozval další povzdech, protože ve chvíli, kdy ho tento první paprsek oslepil, mu les na okamžik zmizel a před jeho očima se objevila krásná mladá tvář dívky, kterou dobře znal. Nebyla vlastně tak jiná od tváří jiných krásných dívek, které potkával na cestě, ale přesto na ní bylo něco výjimečného, mladík jen nevěděl co.
Jeho oči, které předtím odvrátil od slunce, si znovu navykly na světlo a před nimi se opět objevil les. Mladík téměř zatoužil znovu stočit oči k východu, aby se mohl ještě jednou podívat do těch světle hnědých očí, které prozrazovaly dobrotu stejně jako rošťáctví její nespoutané duše. Muž se v duchu pokáral za bláhovost podobných nápadů. Nic takového jako oslepení sluncem nepotřeboval. Úplně mu stačilo prostě zavřít oči. Byla v každé jeho myšlence a v každém okamžiku těchto několika posledních dnů. V šumu listí slýchal její smích. Vždy se ji však masně snažil poslat hluboko do svého podvědomí. Bylo to tak hloupé, ona přece nebyla mrtvá ani nic podobného, jen se na čas rozloučili, ale brzy se jistě uvidí. Každá sekunda se však zdála mnohem delší, než by měla být a ani noc, která mu měla být útěchou a aspoň několik hodin pro jeho zmatenou mysl jako ukrýt v sladkém nevědomí, mu úlevu nepřinesla. Bylo to až příliš často, co nebyl schopný usnout tak jako teď. Ani dnes se mu nedostalo sladkého nevědomí. Celou noc strávil tady se svými myšlenkami, které ho jen víc trýznily. Bylo ráno, ale on byl víc unavený, než když ulehl pod strom, na který si sedl po tom, co to jednoduše vzdal. Jeho jako uhel černé oči na okamžik znovu zatoužily stočit pohled k východu. Jistě mohl jen sklopit víčka a viděl by ji, ale když ho předtím oslepilo slunce, tak to bylo nějak jiné, bylo to, jako by tu skutečně byla a on na ni musel zaostřit po tom, co o zrak na okamžik přišel.
"Itachi?!" ozvalo se lesem a mladík sebou škubnul. Všechny myšlenky spojené s ní na okamžik zmizely. Mladík se s jakousi němou vděčností podíval dolů na svého týmového partnera. Byly sice chvilky, kdy ani Kisameho společnost nedokázala zaplašit její tvář, ale právě teď se jí to podařilo.
Mladík seskočil ze stromu a cestou dolů se pokusil ukrýt všechny známky vyčerpání. "Pokračujeme?" zeptal se, když lehce dopadl před vysokého muže.
"Jistě." odvětil Kisame s jakousi němou starostí o svého téměř přítele. S Itachim si až tak blízcí zase nebyli. Vycházeli spolu, ale přáteli se ve skutečnosti nikdy nestali. S výjimkou té chvilky, kdy mu říkal o své malé sestřičce, se nikdy nebavili o pocitech ani trápeních, alespoň ne doopravdy. Kisame měl sice o Itachiho starost, která s každou mladíkem probdělou nocí a chvilkou v boji, kdy zaváhal kvůli nesoustředěnosti, stále rostla a spolu s ní i jakési tiché odhodlání promluvit si s ním. Oba o sobě sice všeobecně tvrdili, že spolu jen vycházejí, ale přáteli nejsou, ale čím víc se Itachi trápil a byl duchem nepřítomný, tím častěji měl Kisame pocit, že to, co tvrdí o přátelství, je alespoň z jeho strany lží a výmluvou. Copak se mu předtím nesvěřil s něčím osobním? To nakonec dělají lidé jen s blízkými přáteli, nebo snad ne?
Kisame potřásl hlavou. Pár dní čekání jistě nic nepokazí, musí se na to připravit a do té doby bude svého přítele jednoduše v boji víc hlídat. Situace se totiž změnila, tentokrát je to Itachi, kdo potřebuje hlídat záda, a ne obvykle bezstarostný a neopatrný Kisame.

O spoustu kilometrů dál se jiný mladík protáhl a zívl. Měl dobrou noc. Včera ho jeho týmový partner sice málem uškrtil, ale blonďatý mladík si z toho nic nedělal. S něčím takovým nakonec počítal a Sasoriho výraz mu za to stál. Vždycky ho rád provokoval, ale tentokrát to bylo mnohem lepší než obyčejně. Mistr loutkář se mohl pominout, když je spolu viděl. Deidara sice věděl, že si koleduje o nějaký životu nebezpečný úraz, ale Sasori ho štval už moc dlouho. Pro Deidaru by nejspíš bylo dost jednoduché Sasoriho zabít nějakou bombou, ale na rozdíl od Kakuza věděl, kde jsou hranice. Kakuzu se svou povahou byl jediný, komu mohlo v Akatsuki něco podobného projít, ovšem Deidarovi to nevadilo. Sice se se Sasorim nesnášel, ale do určité míry si ho vážil. Mistr loutkář ho sice považoval za podřadného, ale tím se dlouhovlasý mladík nikdy moc netrápil.
Ještě jednou si zívnul a podíval se po tábořišti. Sasori samozřejmě nespal, jen se jaksi napučeně, pokud takový výraz mohla jeho loutka vůbec mít, díval z jednoho na druhého. Deidara si počkal, až se Sasori podívá na Miroko, a dovolil si krátký samolibý úsměv. S jeho současným chováním bylo vysoce pravděpodobné, že všechna buzerace ze Sasoriho strany bude odložena na později. Mistr loutkář teď neměl čas dohadovat se s dcerou o zdravé stravě nebo oblékání a jistě nebude poučovat ani blonďatého ninju o tom, jak se má chovat správný shinobi. Deidara si počkal ještě jednou a koutkem oka se po ní podíval. Spala a ze spaní se usmívala.
"Deidaro." zašeptala dívka dost hlasitě a především toužebně, aby to Sasori zaslechl. Deidara potlačil smích, když si všiml, jak jeho týmový partner ztuhnul šokem i zlobou. S úsměvem, který nedokázal ukrýt, se natočil k Sasorimu zády a začal uklízet svoje věci. On sám by zřejmě nevěděl, jestli skutečně spí, nebo to jen předstírá, ale tohle ji v jeho očích prozradilo. Jistě ona se o život bát nemusela, takže si mohla klidně dovolit podobnou provokaci. Deidara se nad tou myšlenkou znovu usmál a začal v duchu počítat čas. Předpokládal, že do tří minut zahraje probuzení a nemýlil se. Téměř přesně za dvě a půl minuty se zavrtěla, potom posadila, protáhla a se zívnutím si protřela oči.
"Dobré ráno." pozdravila jen tak do větru a perfektně rozespalým tónem. V Sasorim to však až příliš vřelo, než aby mohl odpovědět, a Deidara zadržoval smích, takže jejich den začal bez pozdravu.



Tak jsme se na chvíli podívali za zamilovaným Itachim. Co myslíte, jak na to bude reagovat on? (Tedy za předpokladu, že bude tou dobou Deidara ještě naživu)

Předchozí díl---------------------------------------------------------------------Další díl
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama