Závazek ke klanu 03

29. července 2015 v 18:06 | IceSun685 |  Závazek ke klanu
Kapitán šesté jednotky odložil stranou všechny papíry a na okamžik se zadíval přímo před sebe. Odpověď na jeho problém se vynořila tak lehce, že se jí snad ani nedalo uvěřit. Šlechta jako taková měla obrovské kvantum různých slavností a bálů, z nichž zásadně chodil jen na ty, kterým se nedalo vyhnout. Na kterýkoliv jiný ovšem mohl docela klidně jít a nenápadně se rozhlédnout. Jediný problém byl, že vlastně neměl nejmenší tušení, jaká nejbližší slavnost se koná, což jistě nebude těžké zjistit.

Byakuya se poměrně spokojeně podíval zpátky k papírům na svém stole a dal se do dodělání zbylé práce. Dnes toho nebylo nijak moc, i když ztratil spoustu času na zasedání šlechticů. Jednou z výhod jeho zodpovědnosti byla především skutečnost, že nikdy neodkládal práci na později a pokud mu zbyl nějaký čas, tak se dokonce pustil do povinností, které ho budou teprve čekat, jako bylo předepsání různých rozkazů, kam pak stačilo jen doplnit jména, a různé paragrafy a žádosti. Kdysi, když teprve začínal, tak toho měl opravdu hodně, ale dnes už byl v administrativě tak dobrý, že se občas v práci i nudil a vzpomínky na dobu, kdy téměř nestíhal termín, byly tak neuvěřitelné, že jim téměř ani nevěřil. V pracovní době proto často dělal i věci nutné do klanu Kuchiki, nebo jen procházel složky svých podřízených, aby v nich neztratil přehled. Bylo dobré znát každého z nich trochu líp. Jednak si toho vážili a také mu to umožňovalo lépe využít jejich schopnosti při rozdělování úkolů.
Dnes ale nechtěl dělat nic z toho. Práci měl hotovou a v jednotce se očividně nic nedělo, takže nebyl důvod tu zůstávat, i když by si samozřejmě dokázal najít nějakou práci, která by mu ušetřila čas zase někde jinde.
Právě teď ale nechtěl hledat novou práci, když se zabýval jedním osobnějším problémem. Jistě nebude problém, když jednou půjde dřív. Navíc to bude jen o pár hodin.

"Renji." ozvalo se za podkapitánem, který sebou lehce škubnul a rychle se otočil na svého nadřízeného. Jeho myšlenky se v tu chvíli točily někde kolem jeho vlastních povinností a hledaly nějakou chybu.
"Mám nějakou další práci, takže půjdu pryč dřív. Dohlédni na jednotku, a pokud bude něco, co nepočká do zítra, tak mi pošli zprávu." oznámil mu kapitán jednoduše a po jeho chabém přikývnutí jednoduše zase odešel, aniž by tušil, jak zmatené myšlenky se honí jeho podkapitánovi hlavou. Kromě skutečnosti, že Renji vlastně nevěděl po kom kromě Rukie by měl posílat vzkazy, tak ještě bojoval se skutečností, že jeho kapitán právě odešel domů o celé tři hodiny dřív, což byla pro něj ještě včera naprosto nepředstavitelná situace. Renji si velmi zakládal na tom, jak dobře se naučil plnit své povinnosti, za což ho sice kapitán nikdy nepochválil, ale taky mu přestal připomínat chyby a neupozorňoval ho na věci, které by měl jeho podřízený zvládnout líp. To samo o sobě bylo pro Renjiho obrovským úspěchem, i když se o tom nikdy nikde nezmínil. Podstatou toho ovšem byla spousta práce, kterou musel odedřít, a učení se směrnic nazpaměť bylo to nejmenší. Nejtěžším úkolem bylo odhadnout a předvídat, co si jeho kapitán myslí a co po něm chce. Snažit se to odhadnout z jeho výrazu bylo ovšem stejné jako věštit z křišťálové koule, i když Renji by nejspíš spíš vsadil na tu kouli. Skutečným pokrokem, který Renji udělal, bylo naučení se a rozpoznání opakujících se rituálů, což byla rada, kterou mu dal třetí člen, hned když Renji nastoupil. Tehdy to samozřejmě nebral moc vážně, ale časem pochopil prospěšnost podobné snahy, která se ale právě stala naprosto zbytečnou.
"Kapitán odešel?" zeptal se muž, který si v nestřeženou chvíli musel stoupnout vedle Renjiho, aniž by to shinigami, který právě málem vyskočil z kůže, postřehl.
"Zřejmě." dostal ze sebe Renji a krátce se podíval na tvář svého společníka, která byla stejně znepokojená jako jeho vlastní.
Nedalo se říct, kolik členů jednotky se pracně učilo kapitánovy zásady a způsoby z předchozích situací, ale Renji a třetí člen ano, takže věděli, že se právě stala obrovská chyba, kterou nikdo jiný zřejmě nepochopí. 'Jakoby nestačilo dnešní ráno.' napadlo Renjiho smutně.

Byakuya zamířil chodbami Kuchiki klanu ve snaze najít bez zbytečného volání nejstaršího ze svých sloužících. Muž byl něco jako majordomus a kdysi se dokonce podílel na výchově Byakuyovi matky. I přesto se ho na ni ovšem nikdy nezeptal, nehodilo se, aby se o něčem osobním bavil se sloužícím.
"Hachiro." ozvalo se nakonec chodbou, když to pán klanu Kuchiki vzdal.
"Pane?" odpověděl prošedivělý starý muž bez nějakého většího zájmu. Věděl, že na tom jeho pánovi nezáleží, takže nebyl vlastně žádný důvod, proč nějaký zájem předstírat. Stařík plnil své povinnosti dobře a svědomitě, přesně jak se od něj očekávalo a nikoho nic jiného nezajímalo.
"Jaké jsou nejbližší zábavy šlechty?" zeptal se kapitán, aniž by se pokusil vysvětlit mu důvod.
"Právě dnes je jedna oslava, dále pak v sobotu a pak příští týden v neděli, pane." odpověděl muž bez ptaní a očekával, jestli se jeho pán bude zajímat i o další termíny.
Byakuya se místo toho ale jen zeptal na místa konání a bez poděkování zase zamířil pryč. Starý muž na to reagoval jen krátkou úklonou a jinak nedával najevo vůbec žádné myšlenky. Nepozastavil se nad pánovou otázkou, ani nad skutečností, že nijak neohodnotil jeho práci. Vědět naprosto o všem co se dělo mezi šlechtici nebyla žádná legrace, ale starý muž přesto věděl o všem kromě zasedání rady šlechticů, kterou vlastně sledovat ani nemusel, jelikož se jí jeho pán přímo účastnil.
Hachiro vyrazil chodbou zpět ke svým pokojům a v duchu nostalgicky vzpomínal na staré časy. Dům, o který se staral, zažil už mnoho ér a milníků a on byl u těch posledních osobně přítomný se všemi podrobnosti. Některé vzpomínky byly přívětivější a jiné zase nepříjemné. Obzvláště dobře si ale vzpomínal na černovlasé dítě, které zdravilo, děkovalo a mnohokrát dokonce nabídlo starci svou pomoc. On samozřejmě nikdy nemohl přijmout, ale i tak to bylo velmi povzbudivé období, než chlapce naučili, jak by se měl správně chovat a veškerá slušnost v běžném životě nahradila strojená zdvořilost šlechty a všechny úsměvy a smích nahradila maska vážnosti a vznešenosti, kterou stařec tak nerad viděl u své paní i u jejího jediného syna.
Pod tou maskou se mohlo skrývat mnoho pocitů, ale jednu věc ukrýt nedovedla. Naprostou prázdnotu podobného života, ze které nebylo úniku, a nakonec strávila každé dítě, které se ještě chovalo jako dítě a ne jako šlechtic, kterým mělo být.
S trochu unaveným povzdechem se muž posadil ve svém pokoji a trochu smutně ho napadlo, že tu už nejspíš nebude, aby viděl další éru. Dost možná to ale bylo i dobře, protože by nechtěl vidět další dítě s potlačenou osobností.



No napsala jsem další díl a zase byl plný úvah a jiných zbytečností a postrádal pořádné rozhovory, ale co byste chtěli od povídky o postavě, která téměř nemluví? :D Ne ale teď vážně, já se trochu polepším, nebojte. ;)

Předchozí díl---------------------------------------------------------------------Další díl
 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama