Překvapení 32

18. srpna 2015 v 8:57 | IceSun685 |  Překvapení
"Jsi zraněný?" prolomila ticho až po více než minutě Miroko.
"Trochu mě bolí záda, ale jinak v pohodě." odpověděl mladík stejně podivně klidným hlasem, jaký použila jeho společnice, ovšem ani on nedokázal odtrhnout oči od místa, kde jim mistr loutkář zmizel z dohledu.
"Podívám se ti na ně." odvětila Miroko, ale ani tak se nezvednula a ani nestočila pohled jinam. Byla podivně spokojená i překvapená. Plánovala, že svou falešnou lásku vmete Sasorimu do očí, ale byla ještě přesvědčivější než doufala. Tak moc, že i ji to vlastně zaskočilo. Její strach o Deidaru byl totiž opravdový, to proto jí vyhrkly slzy, které vůbec neplánovala. Překvapila tím i sama sebe. Sasori ji však zaskočil svou reakcí. Nepředpokládala, že prostě beze slova odejde. Očekávala od něj nějakou bouřlivější reakci. Alespoň nějakou vzteklou poznámku nebo něco podobného, ale nedočkala se, což ji poněkud vyvádělo z míry.

"Neměli bychom si s ním promluvit?" zeptal se mladík váhavě a trochu strnule přešel až k ní.
"Ne." odpověděla Miroko tvrdě. Nakonec celou dobu chtěla, aby trpěl, nebo jí dal alespoň pokoj. Tak teď nejspíš dostala obojí.
Dívka konečně odtrhla oči od lesa, v jehož houštině Sasori zmizel, a otočila se k blonďatému mladíkovi.
Deidara její pohled opětoval a teprve, když se Miroko zvednula a přešla k jeho zádům, tak opět upřel oči do lesa. Snad to tentokrát skutečně přehnali.

Sasori se posadil na okraj cesty, na které potkali Zetsua. Na jednu stranu svého slibu litoval, protože teď pro něj byla oslava skutečně jen zbytečnost, protože teď už zřejmě žádné rady jak s dívkou vyjít od Itachiho nepotřeboval. Mělo to však jednu výhodu, alespoň bude moct komunikovat i s někým jiným než jsou ti dva.
Mistr loutkář musel ještě dobrých pět minut počkat, než se zbytek jeho týmu vrátil.
"Za deset dní máme být v Zemi Rýže, Hidan plánuje nějakou oslavu." řekl jim Sasori a zvednul se ze země, byl čas vyrazit.
Ani jeden z nich to nijak nekomentoval, protože oba dva poněkud zaskočil obsah Sasoriho slov. Na oslavě jako takové sice nebylo nic, až tak divného, ale fakt, že mistr loutkář předchozí situaci úplně ignoruje, podivný byl.
"Dobře." dostal ze sebe Deidara, který byl stále poněkud zmatený, a váhavě vykročil za Sasorim. Měl v plánu si držet pořádný odstup, ale teď si nebyl tak úplně jistý. Sasori se na ně ani jednou neotočil, pouze jim vynadal, že jdou pomalu, ale jinak je zcela ignoroval. Na podobné chování byl Deidara zvyklý z dob, kdy cestovali bez loutkářovy dcery, ale teď to bylo poněkud zvláštní. Zdálo se, že Sasori ignoruje nejen předešlou situaci ale i fakt, že Miroko je jeho dcera. Nepřehlížel přímo ji, ale tu samotnou skutečnost, choval se k ní jako ke kterémukoliv členovi Akatsuki, tedy odtažitě, panovačně a lhostejně.

Uběhlo dobrých sedm dní, než se s tím Miroko rozhodla něco udělat.
"Chci s tebou mluvit." řekla přísně a stoupnula si před něj. Deidara se jejich směrem ani nepodíval. Dobře si uvědomoval, že by je měl nechat o samotě.
"Trochu se porozhlédnu po okolí." zavolal na ně mladík a vyskočil na jeden ze svých výtvorů, který se vznesl, aniž by jeho majitel čekal na povolení.
"Poslouchám." odvětil Sasori jednoduše, aniž by Deidarovi věnoval pozornost.
"Proč se takhle chováš?" vyštěkla dívka a zamračila se na něj. Bylo to víc než podivné. Za poslední týden bylo Sasorimu úplně jedno, co dívka dělala. Nebylo to jen její stravování, oblékání, nebo mluva. Její otec byl naprosto lhostejný k tomu, že si vedle blonďatého mladíka sedala, mluvila s ním, přidávala se k jeho vzdušným výletům a dokonce mu bylo jedno, když ho chytila za ruku nebo dokonce políbila, což ji už svým způsobem dorazilo.
"Mnohokrát jsi mi řekla, že mě nesnášíš a dokonce, že nemám právo se k tobě chovat jako otec…" začal Sasori podivně klidným hlasem, ale Miroko ho přerušila: "Myslíš dozorce ve vězení, že?"
Mistr loutkář ignoroval jak obsah jejích slov, tak její uštěpačný tón a jednoduše pokračoval: "Jednoduše jsem ti vyhověl a chovám se k tobě jako ke všem ostatním. Měla bys být ráda."
"Takže už nejsem tvá dcera?" zeptala se dívka trochu nechápavě. Podobnou odpověď nečekala.
"Nemůžu změnit fakt, že jsme příbuzní, ale nemusím se chovat jako že to tak je." odpověděl se symbolickým pokrčením ramen. I tak ale na jeho tváři dívka zahlédla střípek skutečných emocí, které jí jasně řekly, jak moc ho celá tahle situace štve.
Miroko zřejmě dostala mnohem víc, než co chtěla. Její otec přestal s veškerým komandováním a ještě ho neuvěřitelně štvala celá situace s Deidarou.
"Souhlasím." řekla dívka spokojeně. "Není nakonec žádný důvod, abychom se k sobě chovali jinak než jako k cizím, že?"
"Jistě." odvětil Sasori trochu křečovitě a otočil se k ní zády. Nebylo to tak, že by k ní cítil lásku, ale měl pocit, že je za ni zodpovědný, že by ji měl chránit a starat se o ni. Miroko ho sice za to nenáviděla, ale Sasori si nedokázal pomoct. Byla to jeho krev, kdo se o ni má starat, když ne on? Kdo jiný by ji měl vlastně hlídat?
Sasori zatnul ruku v pěst tak, aby to neviděla. Nemusela vědět, jak moc to v něm vře jen proto, že se chová jinak, než jak by měl podle svého vlastního svědomí, které se ozvalo poprvé po letech, ne-li poprvé za život.



No chudák Sasori, ale to se nedá nic dělat. ;)

Předchozí díl---------------------------------------------------------------------Další díl
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama