Překvapení 41

30. října 2015 v 10:02 | IceSun685 |  Překvapení
Tohle nebude moc pěkné tak pro slabší povahy raději upozornění 18+


Deidara položil hrnek do dřezu a opláchl ho. Všechno bylo tak strašně špatně. Nechtěl, aby to dopadlo takhle, ale nemohl s tím nic dělat. Nenáviděla ho a on jí to nedokázal vyčítat. Taky se nenáviděl a za ten výstup předtím ještě víc. Ujely mu nervy.
Mladík si povzdechl a vyšel z kuchyně. Chtěl z ní zmizet, protože se tu stalo až moc věcí, které si vyčítal, ale zároveň tam chtěl zůstat. Byl tam sám, ale když teď půjde do obýváku, tak nejspíš o samotu přijde. Navíc nechtěl potkat Itachiho a především by neměl potkat Sasoriho. Navíc nevěděl, kam odešla Miroko, a na ni narazit přímo nesměl. Ovšem ani společnost ostatních by teď příliš neocenil. Dívali se na něj nějak divně, samozřejmě jim to neměl za zlé, protože si to zasloužil, ale Deidara taky nebyl masochista. Nechtěl se nechat zbytečně trápit, už tak si všechno dost vyčítal, žádné východisko však neviděl a vlastně ani vidět nemohl. Měla pravdu, bylo to neodpustitelné. Ovšem hnědovlasá žena si myslela, že to zmíněné odpuštění se týká pouze jí, ale to bylo špatně. Nešlo dokonce ani o Sasoriho nebo Itachiho. To on sám si nedokázal odpustit.
'Jsi *d**t!' projelo mu znovu bezděky hlavou. Další povzdech a potom se Deidara donutil vejít do obýváku. Mohl jít do svého pokoje, ale jen při vzpomínce na tu postel se mu dělalo zle, takže ji ještě nějakou dobu nechtěl vidět naživo.
Když vešel, tak k němu zvednul hlavu Kisame. Deidara měl vlastně docela štěstí, že je tu jen ninja z Mlžné. Sám žraločí muž se však tvářil trochu zvláštně. Nebyl to vlastně ani žádný konkrétní výraz, spíš, jako by se teprve rozhodoval, jaký by měl nahodit. Pro Kisameho byl typický jeho zubatý úsměv, ale teď spíš připomínal mladého Uchihu, který se snad vyžíval v neurčitostech. Přesně takový byl Kisameho výraz, neurčitý, ne tak lhostejný, jak působil vždy ten Itachiho, ale spíš váhavý.
Deidara tam ovšem jen tak stál, jako by nejdřív chtěl počkat, pro co se Kisame nakonec rozhodne, nepohnul se dokonce ani, když od něj žraločí ninja odvrátil zrak a upřel ho zpátky ke kunaiům, které leštil a ostřil. Nebyl to na něj vlastně až tak zvláštní pohled, protože podobnou činnost Kisame dělal vždy, když se opravdu nudil a to i přes skutečnost, že ani sám Itachi ho snad nikdy neviděl použít tyto zbraně.
"Nevyháním tě." řekl tiše Kisame, ale už k mladíkovi nezvedl zrak. Svým vlastním způsobem i jemu na dívce neobyčejně záleželo, takže nebylo divu, že i on mu něco vyčítá.
Deidara neodpověděl, bylo to trochu, jako by se nemohl rozhodnout, jestli má. Nakonec se ale donutil udělat několik kroků dovnitř a posadit se do křesla.
Kisame k němu krátce zvednul pohled, ale potom se vrátil k předešlé činnosti. Žraločí muž sice nikdy nebyl jeho přítelem, ale tak jak to pro něj bylo v podstatě normální, se k němu většinou choval přátelsky. Kisame se někdy choval přátelsky dokonce i ke svým nepřátelům, které se chystal zabít, byla to pro něj jen hra. Ovšem teď tomu bylo jinak, Kisame se neusmíval, což nevěstilo nic dobrého.

Deidara k němu opět zvednul oči, ovšem stejně jako před deseti minutami se Kisameho výraz ani činnost nijak nezměnily. Bylo to skoro, jako by doufal, že mu alespoň on odpustí. Seděl tu ovšem už několik hodin, a zatímco venku se začínalo stmívat, tak pohled na Kisameho byl stále stejný.
Když se na něj ovšem Deidara podíval znovu, tak tomu bylo jinak. Kisame nepochybně seděl pořád stejně a jeho ruce zcela jistě pořád čistili kunai. Deidara to ovšem nemohl vidět, Kisame byl jen rozmazanou tmavě modrou šmouhou s trochou světlejší, která zřejmě měla být jeho kůží. Deidara zatřepal hlavou a zamrkal. Získal si tak Kisameho pozornost, protože mužovi ruce na chvilku ustaly v činnosti a ninja zvednul hlavu.
Deidara znovu zamrkal a s pomalu utichajícím strachem konečně zaostřil. Ani si neuvědomil, že si stoupl, ale muselo k tomu dojít, protože teď tomu tak bylo.
"Není ti nic?" zeptal se jeho společník trochu neochotně. Bylo to jako by sám bojoval s pohrdáním a starostí.
"Já…" začal Deidara váhavě a musel se chytit křesla, protože se mu náhle zatočila hlava. "není mi dobře." dopověděl konečně mladík a musel uznat, že tomu tak skutečně je, protože měl pocit, že bude zvracet. Podlaha pod ním se hýbala a slabost, kterou teď cítil, byla tak velká, že si nebyl jistý, jestli vůbec dokáže zůstat na nohou.
Kisame na to nic neřekl, snad pořád bojoval rozpolcený mezi dvěma postoji, nebo jednoduše přemýšlel, co se mu stalo.
"Půjdu si lehnout." vysoukal ze sebe Deidara a aniž by si byl úplně jistý, co se s ním přesně děje anebo jak se vůbec dokázal dostat ven z místnosti, stál nyní na chodbě a zhluboka dýchal.

Deidara otevřel dveře do pokoje a aniž by je vůbec dokázal zavřít, spadl na postel. Na to, co se v ní dnes nad ránem stalo, neměl ani pomyšlení. Schoulil se do klubíčka a ucítil ve svém těle příšernou bolest. Bylo to horší, než jakékoliv zranění, které kdy utrpěl. Bolest přešla do křečí a následovaly ještě nekontrolovatelné záškuby, to vše však bylo stále doprovázeno bolestí.
'Jed.' projelo ninjovi bezděčně hlavou, ale nedokázal si vybavit, kdy mohl být otráven. Jediné, co měl v hlavě, bylo, že potřebuje protijed. Pokusil se vykřiknout, ale jeho hrdlo bylo podivně ztuhlé. Nedokázal ze sebe vydat ani hlásku.
Mladíka se zmocnil strach, ale nedokázal s ním nic udělat. Nemohl zavolat o pomoc a jeho tělo přestávalo poslouchat jeho rozkazy. Nedokázal se zvednout a paralýza se jen zvětšovala. Se stále stejnou neustupující bolestí ztratil hybnost končetin a následně celého těla, jen jeho oči byly schopné pohybu. Jejich pohled se však zamlžil a mladík ucítil, jak pomalu ztrácí vědomí. Zmocnil se ho panický strach a z očí mu stekla slza. Pak uslyšel, jak se dveře zavřely. S nadějí se pokusil zaostřit na postavu, která s ním nyní byla v místnosti. Snad ještě nebylo pozdě, snad skutečně neumře.
"Neměj strach." ozval se známý dívčí hlas. Byl ovšem jiný, než ten, na který byl tak dlouho zvyklý. Byl zákeřný, plný nenávisti, uspokojení a morbidní radosti.
"Tohle tě nezabije." dodalo Miroko stejně spokojeně jako předtím. Mladíka tím ale neuklidnila. Nějakým způsobem věděl, že tu není jen proto, aby se podívala, jak trpí.
Matně vnímal, jak se nad ním sklonila v podobě rozmazané šmouhy. I přes otupující bolest ucítil na svém hrdle podivný chlad. Nedokázal se soustředit, tak mu až za chvilku došlo, co to je za chlad. Tohle nebylo poprvé, co ho cítil. Byl to chlad oceli a podle tvaru, který zjistil z jejího přejetí po hrdle, v předmětu rozpoznal kunai.
"Tohle si zasloužíš." zašeptala mu sladce do ucha. Byla spokojená, velmi spokojená. Deidara víc ucítil, než uviděl, že mu zavřela víčka, protože jeho oči už neviděly nic kromě různě světlých šmouh. Na svém hrdle ještě ucítil tlak a potom bolest milosrdně ustoupila a on ztratil vědomí působením jedu.



Možná se to nezdá, ale já tu postavu mám vážně docela ráda, no nevadí, tohle se občas stává a já to do povídky potřebuju, promiň, Deidaro. :(

Předchozí díl---------------------------------------------------------------------Další díl
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 Awasta Awasta | 30. října 2015 v 12:13 | Reagovat

Túto poviedku naozaj milujem :D a som zvedavá, ako to bude pokračovať :-?  :-D Je to tam medzi nimi kadejaké... Len dúfam, že Miroko neurobí nijakú hlúposť a veľmi mu neublíži, aj keď tomu sama neverím :-D

2 IceSun685 IceSun685 | Web | 30. října 2015 v 15:57 | Reagovat

[1]: Jsem moc ráda, že se ti povídka líbí no a pokud jde o Deidaru, tak o jeho osudu se brzy dozvíš. ;-)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama