Závazek ke klanu 08

28. ledna 2016 v 8:40 | IceSun685 |  Závazek ke klanu
Když se v sedm večer konečně dostal k tomu, aby si udělal v papírech alespoň částečný pořádek, tak většina členů jeho jednotky už byla dávno pryč. V kasárnách byl největší ruch hlavně přes den, i když tu vždy byla nějaká noční posádka s odpovědným důstojníkem. Tak jako on dělal většinu práce přes den, tak i jeho jednotka, takže teď potkával jen minimum lidí, kteří ho většinou jen zdravili, i když někteří se stihli zatvářit i trochu překvapeně, že tu na něj narazili. Byakuya každému z nich vrátil pozdrav přikývnutím, a když pokládal papíry na Renjiho stůl, tak byl vlastně docela rád, že už tu podkapitán není.

"Taichou?" ozvalo se trochu tázavě za jeho zády, ale kapitána mužův náhlý příchod nepřekvapil, protože předem jeho přítomnost vycítil. Jen trochu doufal, že dotyčný nejde za ním.
"Nevěděl jsem, že jste ještě tady." prohlásil třetí člen jeho jednotky a sám položil na Renjiho stůl vlastní papíry.
"Ano potřeboval jsem dodělat nějakou práci." řekl Byakuya jednoduše a zamířil z kanceláře ven v doprovodu zmateného důstojníka.
"Chápu, tak dobrou noc, taichou." řekl mu třetí člen a zastavil se ve dveřích.
Kapitán zamířil s přikývnutím pryč a to nejen z kanceláře, ale i z kasáren, už tak tu byl až moc dlouho, ale jeho podřízený se naopak do kanceláře zase vrátil a na čistý papír napsal sedm třicet dva a nic dalšího. Papír následně strčil do prvního šuplíku Renjiho stolu, přesně jak se na tom domluvili. Úkol, který mu dal podkapitán, sice splnil, ale radost z toho zrovna neměl. Včera dřív a dneska později, co se to tu vlastně dělo?

Když Byakuya dorazil domů, tak s potěšením zjistil, že dnes na něj zvědavá sestra nečeká, což byla určitě dobrá zpráva. Nedalo se říct, jestli se ještě nevrátila, nebo už stihla někam vyrazit, protože její boty u dveří nebyly. On sám ale doufal spíš v první možnost, pak by se nemusel trápit tím, že přišel tak pozdě, nebo by se tím spíš nemusela trápit Rukia.
On měl dnes ale každopádně ještě jiné plány. Potřeboval projít rodokmen vlastní rodiny, aby mohl vyloučit některé klany. Neplánoval jít příliš do hloubky, k prarodičům to určitě bude stačit. Najít a zhodnotit klany, které potom zůstanou, bude nejspíš větší oříšek, protože tady je prakticky každý rod vzdáleně příbuzný se všemi ostatními.

Rukia se posadila ke stolu, kde už na ni čekal Renji. Bylo to jeho oblíbené místo, ale většinou se tu potkával spíš s Kirou nebo Hisagim. To, že tu teď seděl sám, nebyla náhoda, protože tak to naplánovali.
"Tak co?" zeptal se Renji, než stihla Rukia položit tu samou otázku. Renji jí jen poslal vzkaz, že se tu sejdou, ale nic bližšího jí neřekl. Čekal snad, že to bude ona, kdo přijde s novinkami?
"Včera jsme spolu… mluvili." řekla trochu váhavě, protože použít tohle slovo, bylo přinejmenším přehnané pojmenování pro těch několik slov, co z něj dostala.
"Myslel jsem, že na něj jen budeš dávat větší pozor." prohlásil Renji znepokojeně a zmateně zároveň. Myslel si, že ona nesdílí jeho obavy, ale její konfrontace říkala něco jiného.
"To ano, ale když jsem přišla domů, tak tam můj bratr nebyl, tak jsem se rozhodla počkat, ale když konečně přišel, tak měl na sobě šlechtické oblečení a… " řekla se zaváháním. Její společník, ale trpělivě čekal a tak se nakonec odhodlala pokračovat: "Zdál se mi jiný."
"Jak jiný?" zeptal se hned Renji a sám porovnával vlastní zkušenosti.
"To mi řekni ty." vyzvala ho místo odpovědi se zamračením. "Nebyla jsem to přece já, kdo přišel za tebou, že se něco děje."
Renji v odpověď na to jen vydal jakýsi neurčitý zvuk, který Rukia znala, jako jeho projev přemýšlení.
"Nevím, jak to nazvat." prohlásil nakonec. "Ani co se děje, ale něco se dít musí."
"Ale co?" zeptala se černovláska poněkud vyčerpaně.
Ani teď se její společník netvářil příliš jistě, když odpovídal: "Nevím, ale pokud to nepřejde, tak bychom to asi měli zjistit."

Rozložil před sebou rodinné záznamy. Očima se zastavil nad záznamy svého otce a opět si vzpomněl na drby, podle kterých dost možná ani jeho otcem nebyl. Podobné vylučování z jeho strany, by tak postrádalo smysl, ale jak moc pravdy na tom mohlo být. Jistě, on sám byl podobný na matku, ale to přece nemuselo znamenat, že by ten muž nebyl jeho otec.
S povzdechem, který mu unikl, se zadíval na otcův přiložený portrét. Nedokázal na něm ale najít žádnou podobnost se sebou samým vyjma barvy vlasů. Černá barva ovšem byla tak obvyklá, že se snad ani nedala počítat.
Ještě jednou se na obrázek podíval, než ho trochu rozzlobeně zase odložil. Tohle nemělo smysl, i kdyby ve skutečnosti vůbec příbuzní nebyli, tak v záznamech je to dost jasně a on by si nerad vzal někoho, kdo je podle záznamů jeho sestřenice nebo někoho jinak příbuzného, ať už je krevní pouto skutečné nebo ne.
Se zamračením, které z jeho tváře zmizelo stejně rychle, jako se prvně objevilo, napsal jméno klanu na připravený papír. Nebyl to jeden z rodů, které vynechal už předtím, takže se mu výběr zase o trochu zúžil, za což byl vlastně celkem rád.
Odložil záznamy svých rodičů a vytáhl listy, na kterých byly záznamy jeho dědečka. Ty ho vlastně ani moc nezajímaly. Důležitější byla jeho dávno mrtvá manželka. Byakuya ji samozřejmě nikdy nepoznal, ale na rozdíl od rodičů o ní vlastně ani nikdy neslyšel. Jeho dědeček ji musel velmi milovat, když ho tak bolelo o ní mluvit. Na okamžik se mu při té představě stáhlo hrdlo, když si vzpomněl na Hisanu. Jeho mrtvá láska, by mu jistě odpustila, co teď dělá, ale on sám se nedokázal zbavit pocitu viny a zrady, které se dopouštěl, nebo si to alespoň myslel.
Ruka se na okamžik stáhla od obrázku jeho babičky a odkryla vyobrazení Hisany. Byla Rukie tak podobná, že si nedokázal nevzpomenout na svou manželku pokaždé, když uviděl Rukiu. Snad i kvůli břemenu, který na něj Hisana uvalila. Byly dokonce časy, kdy se na ni nedokázal ani podívat, aniž by ho nepíchlo u srdce. Dnes už to bylo sice lepší, ale nejspíš ne proto, že by se odnaučil Hisanu milovat, ale spíš proto, že se naučil mít rád Rukiu. Jeho sestra už nebyla jen bolestnou připomínkou mrtvé ženy, ale měla své vlastní místo v jeho životě. Nikdy jí to neřekl, ale doufal, že nějakým způsobem to stejně ví, i když se k ní stále choval tak nějak odtažitě. On se s ní ale nedokázal sblížit tak, jak to dokážou ostatní. Snad kdyby se poznali před lety, kdy byl víc sám sebou a míň vycvičenou loutkou ovládanou povinnostmi a pravidly.
Vyhnal z hlavy zbytečnosti a Hisaninu fotku opět zakryl. Neměl by se na ni dívat a snad by si ji ani neměl raději připomínat. Tohle mu jen vše stěžovala.
Rychle uklidil na místo všechny záznamy a na seznam si přidal klan své babičky. Oba klany pak vyškrtnul z původního seznamu. Dvacet jedna klanů tedy zůstávalo.



Tak další díl za námi, snad se vám líbil.

Předchozí díl---------------------------------------------------------------------Další díl
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama