Basketbalová hlava 06

22. února 2016 v 8:11 | IceSun685 |  Basketbalová hlava
Kise byl upřímně moc rád, když vypadnul z jejich domu. Bylo mu sice jasné, že se senpaiem se uvidí za necelou hodinu a možná se ještě k tomu rozhovoru vrátí, ale byl to alespoň odklad. Rozhodně ale bude hloupé, až se zítra vrátí na další doučování.

'Musím pak aspoň odejít dřív, abych se vyhnul dalšímu obědu, i když pochybuju, že by mě ještě pozvali. Tohle byla docela katastrofa. Řekl jsem to už tolikrát, že mi to ani nepřišlo hloupé, ale podle jejich reakcí to nebylo moc vhodné. Nejspíš bych se měl nějak omluvit aspoň senpaiově mamce, ta z toho byla dost nesvá.'

Blonďatý mladík se koutkem oka podíval na hodiny u televize, která lákala kolemjdoucí k nákupu v elektru, a povzdechl si.

'Budu si muset pospíšit, jinak to nestihnu na trénink.'


Kise tak přidal do kroku a brzy se tak dostal na dohled domu, ve kterém jeho matka pronajala třípokojový byt, když ho přijali na Kaijo.
Dveře od bytu nebyly zamčené, což mu na tváři vyloudilo úsměv.
"Ahoj!" zavolal, když vešel dovnitř.
"Ahoj, zlatíčko." ozvalo se téměř hned a okamžitě k němu zamířila žena ve středních letech, která ho pevně objala. Kise už byl o něco vyšší než ona, ale jinak si byly velmi podobní. Měla stejnou barvu vlasů jako on a zdědil po ní i většinu rysů v obličeji. Jen její oči měly zelenou barvu na rozdíl od jeho světle hnědých a měly i jiný tvar. Fyzická podoba, ale nebyla tím jediným, co měli společné. Snad díky tomu, jak dobře s matkou vycházel a díky skutečnosti, že se vždy shodli, mu otec nikdy až tak moc nechyběl. Bývalo mu sice líto, že přišel o některé věci, ale jeho matka mu vždy stačila.
"Tak jak ses měl?" zeptala se ho po tom, co dostal pusu postupně na obě tváře.
"Myslím, že dobře." odpověděl Kise jednoduše a věnoval matce spokojený úsměv.
"To jsem ráda." prohlásila a společně s ním přešla do obýváku, kde se posadili na gauč. "Musím říct, že jsi mi moc chyběl, jsem ráda, že budu chvíli doma." Doma bylo v jejich rodině, která vlastně zahrnovala jen je dva, protože Kiseho prarodiče zemřeli už před dost dlouhou dobou, zvláštní slovo. Díky práci Kiseho matky se velmi často stěhovali a on tak měnil základní školu prakticky každý měsíc. Nikdy neměl problém dohnat učivo, i když v případě kamarádů to už pak bylo horší. Když pak začal chodit na nižší střední, tak se jeho matka rozhodla, že je dost starý, aby ho mohla nechat samotného. Jistě měla na něj případně dohlížet sousedka nebo někdo komu za to zaplatila, ale i tak byl vlastně sám a jeho matka pořád odjížděla a zase, obvykle neplánovaně, se vracela. Bylo to dost zodpovědnosti, když mu tehdy vlastně bylo jen třináct. Když neměl školu, tak jezdil za ní a pokud měla volno, tak zase přijela ona. Na tři roky tak byl domov byt blízko jeho školy. Ten potom opustili a pronajali další blízko Kaijo.

'Doma zřejmě znamená kdekoliv, kde budeme spolu.'

"To já taky." přikývl Kise s úsměvem, který mu ale na okamžik zakolísal.

'Já ale nebudu moc doma, protože mám basket a doučování.'

"Vlastně jsem ti zapomněl říct, že jsme dělali průběžné testy." nakousl nepříjemné téma Kise.
Jeho matka se shovívavě ušklíbla a podotkla: "A ty ses neučil co?"
Kise jen zavrtěl hlavou, ale neubránil se pousmání. Jeho matka ho moc dobře znala a tak věděla jak strašně proměnlivé má studijní výsledky. Vždycky záleželo na tom, jestli ty výsledky k něčemu potřeboval. Teiko byla sice soukromá škola, ale i tak byl nutný určitý průměr, aby se na ní udržel. To byl taky důvod, proč si udržoval dobré studijní výsledky, ale na Kaijo to už nebylo nutné.

'Teda dokud jsem nezjistil, že je potřebuju kvůli basketu!'

"No budu muset chodit na doučování." přiznal a očekával její reakci. Věděl, že se na něj nebude zlobit, protože ona se na něj prostě zlobit neuměla. I tak ale očekával nějakou reakci. Mohla by ho alespoň naoko pokárat, aby tak splnila rodičovskou povinnost.
"Chceš mi říct, že na mě nebudeš mít čas?" zeptala se jeho matka zklamaně, ale chápavě.
"Bohužel." přikývl mladík a žena jen pokývala hlavou.
"Budu tady celý týden, takže si určitě najdeme alespoň chvilku." shrnula to jednoduše.
"To ano." ujistil ji mladík. "Za chvíli sice musím na trénink, ale večer si můžeme popovídat. Aspoň mi řekneš, jaké bylo focení v Tokiu."
"Překvapivě se obešlo bez katastrof, takže dobré." řekla jeho matka a s chápavým úsměvem sledovala, jak si balí věci na basket.
"To je fajn. Tak mi to povyprávíš, až se vrátím." přikývl Kise a vyrazil ke dveřím. Nezapomněl se ale ještě zastavit u matky a políbit ji na tvář.
"To ty mi máš povyprávět, jak ses měl, koho jsi poznal a tak." namítla blonďatá žena, ale nepokusila se syna zastavit.
"Tak zatím." zavolal od dveří, aniž by nějak reagoval na to, co říkala. Věděl přesně, na co se ho zeptá.

'Proč chce vůbec vždycky vědět, jestli nemám nějakou sympatickou spolužačku? Kdybych chtěl mít přítelkyni, tak bych si mohl jednoduše vybrat z toho zástupu holek, které mě zbožňují, aniž by mě vůbec znaly.'

"Užij si to!" zavolala ještě za ním a pak už jen uslyšela klapnutí dveří, které znamenaly, že její syn už zase zmizel.

-----------------------------------------------------------------------------------------------------------------

'Myslel jsem si, že mě bude senpai zpovídat, ale zatím se ani slůvkem nezmínil.'

Kasamatsu skutečně nijak nenaznačil úmysl vracet se k předchozímu tématu a plně se věnoval tréninku. Především ale tomu, aby z Kiseho sedřel kůži.

'Jak typické, jen po mně tady ječí. Copak ostatní nepotřebují komandovat?'

"Pohni zadkem, Kise! Tohle nebude stačit!" zařval Kasamatsu a Kise si povzdychl.

'Jako bych to neříkal!'

"Hai!" zakřičel mladík nazpátek a z hlavy vyhnal všechny přebytečné myšlenky. Tohle byl nakonec trénink basketu, jeho nejoblíbenější část dne a to dokonce i o víkendu, kdy mají ostatní volno. Nezáleželo, že na něj senpai křičí, i tak si užíval každou chvíli. Ještě lepší to ale bylo v zápasech. Většina jeho her nebyla až tak napínavých, ale i tak je skvělé dát poslední koš zápasu, i když už máte pořádný náskok.
Bylo jen škoda, že trénink skončil tak brzy.
"Dobrá práce, všichni!" řekl na konci kapitán a cestou stihl poplácat Kiseho po zádech, což unaveného mladíka dost překvapilo.

'Tohle byl asi největší projev uznání, co jsem od kapitána dostal! Myslel jsem, že mě má rád čím dál víc, ale teď už vážně nevím.'

"Takže zase zítra." řekl ještě Kasamatsu už cestou k šatnám a postupně se k němu začali přidávat i další.
"Dneska jsi byl dobrý, Kise." pochválil ho Moriyama-senpai, když procházel kolem.
"Díky." dostal ze sebe mladík a díval se ještě zmateněji.

'Dokonce i Moriyama-senpai je nějak milý. Je sice pravda, že jsem dneska víc dřel, ale i tak. No možná, že konečně začínám doopravdy zapadat do týmu, což by bylo fajn.'

Kise nad tím ještě stále přemýšlel, když se vracel domů. Než však definitivně otevřel dveře, tak to z hlavy úplně vyhnal. Dnes měl doma svoji mámu. Možná říkala, že s ním stráví celý týden, ale člověk nikdy neví.

'Navíc já na ni nebudu mít vůbec čas, takže si musím užít alespoň dnešek.'

Její práce byla oficiálně manažerka jednoho módního návrháře, ale reálně pro něj dělala vlastně všechno. Zařizovala přehlídky, domlouvala schůzky a objednávky, byla na focení, plánovala různé akce a občas mu dokonce nosila kávu. Nikdy si na tu práci nestěžovala, i když to znamenalo být pořád pryč a někdy být odvolána klidně uprostřed noci, protože na druhé straně světa se něco pokazilo. Kvůli Kisemu se vždycky snažila neopouštět Japonsko a tak na práci v zahraničí často někoho najímala a pak musela řešit přes telefon jejich chyby nebo tam najednou odjet.

'Nechtěl bych platit její účet za telefon.'

Jeho máma ovšem ve skutečnosti měla dodělanou jen vyšší střední a na současnou pozici se dostala od zvedání telefonů, takže si rozhodně nehodlala stěžovat nebo měnit. Po tolika letech praxe by možná našla uplatnění, ale riskovat to rozhodně nechtěla. Právě teď vydělávala víc, než v co kdy doufala. Viděla spoustu míst a svou práci milovala.

'Nejspíš i díky tomu, že je tak hyperaktivní a extravagantní, máma nikdy neuměla vydržet v klidu. Myslím, že to mám po ní, taky moc dlouho neposedím.'

Kise odemkl dveře od bytu a zamračil se. Sice bylo možné, že by jeho máma odešla třeba na nákup, ale mnohem pravděpodobnější bylo, že na stole v obýváku najde lístek, který tam skutečně viděl, když přišel blíž.
Mladík ho s trochu smutným povzdechem zvednul a podíval se do něj: Ahoj, zlatíčko, bohužel jsem musela odjet do práce. Vyskytl se nějaký problém na focení. Moc mě mrzí, že nebudeme mít náš večer. Hned jak ten problém vyřeším, tak ale zase přijedu a vynahradím ti to, slibuju. Mám tě ráda, máma.

'To nevadí, mami, Ayme-san mi stejně navalila plno úkolů.'

Kise lístek skrčil a hodil ho do koše u dveří. Nebyl to první lístek, který mu kdy nechala a docela jistě nebyl ani poslední. Ve všech se vždycky moc omlouvala, ale Kise se nikdy nezlobil. Většina lidí si myslela, že je dost střelený a dětinský, ale byly věci, ve kterých byl až moc dospělý. Jeho máma musela dřít, aby měl Kise všechno, co potřeboval, a on jí za to byl vždy moc vděčný. Nikdy jí odchody kvůli práci nevyčítal, i když mu bylo smutno. Jeho máma udělala maximum pro to, aby se měli dobře, a Kise věděl, že má našetřené jak peníze na jeho studium, tak pro případ, že by přišla o práci, nebo se jí něco stalo.
Kise neměl žádné další příbuzné alespoň ne ty, o kterých věděl. Kdyby jeho máma umřela, tak se o něj měla postarat její kamarádka z práce, která Kiseho často hlídala, když byl malý a jeho matka byla teprve asistentkou, která běhala za šéfem s kafem, vyřizovala vzkazy a nemohla si pro Kiseho dovolit hlídání, proto taky zůstával v šatně, kde ho hlídala vizážistka, které Kise dodnes říkal teto.
Mladík si povzdechl a na stůl v kuchyni si rozložil úkoly od Ayme. Dneska musel udělat je a taky připravit pár věcí, jako byl jeho zítřejší oběd, protože znovu se už nechtěl nechat pozvat. Už napoprvé to bylo dost trapné.

-----------------------------------------------------------------------------------------------------------------

Ayme se trochu znuděně rýpala v jídle, zatímco její myšlenky se toulaly někde u včerejšího oběda.

'Bylo to trapné, když jsme se dozvěděli o Kiseho otci. Věděla jsem, že ten oběd dopadne blbě, ale tohle mě vůbec nenapadlo. Možná bych se mu za to měla omluvit, ale není už pozdě? Bude se k tomu vůbec vracet, když to sama nepřipomenu?'

"Víš, že se nemáš rýpat v jídle." napomenula ji matka a černovlasá dívka k ní na okamžik zvedla oči, aby se jí mohla úsměvem omluvit. Kdyby ji u toho viděl její otec, tak by jistě dostala mnohem větší pokárání, ale ten byl teď v koupelně, takže jí to prošlo celkem snadno.
"Nad čím přemýšlíš, Nee-chan?" zeptal se jí Kasamatsu a sám odložil prázdný talíř stranou.
"Nad ničím." odbyla ho dívka se zamračením. Včera večer, když se vrátil z tréninku, tak se ho ptala, jestli se ještě bavil s Kisem o tom obědě, ale její bratr se zjevně rozhodl celý incident zcela ignorovat.

'Možná nemá pocit, že by se mu měl omluvit. Vlastně jsem to ani nečekala, Yukio je docela neomalený. Popravdě jsem si spíš myslela, že se ho na to zeptá.'

"Neměla bys teda dojíst?" nadhodil její bratr a zvednul se od stolu. Plánoval vypadnout do svého pokoje, aby nebyl vůbec přítomen ve chvíli, kdy se Kise objeví a do domu se tak vrátí napětí.
"Ještě mám deset minut." namítla dívka uštěpačně.
"Tomu říkám propočet, ale Kise není v matice asi moc dobrý, což víš asi líp než já, tak možná nepřijde přesně." podotkl Kasamatsu s lehkým úsměvem, když se ale ozval zvonek u dveří, tak se zamračil úplně stejně jako jeho sestra.
"Yukio, běž otevřít." řekla mu matka a tak mladík neměl na vybranou. Jeho sestra mezitím do sebe naházela v rychlosti zbytek snídaně.
Než tak stihl Yukio otevřít, tak už mu byla sestra v patách. Do chodby dorazila přesně ve chvíli, kdy její bratr otevřel.
"Dobré ráno, Kasamatsu-senpai." pozdravil Kise nejprve senpaie a potom se podíval i na přicházející dívku: "Ayme-san."
"Dobré ráno, Kise-kun." vrátila mu pozdrav dívka a usmála se na něj.

'Nesnáším, když lidi chodí dřív, ale musím teď být na něj milá.'

"Ahoj, Kise-kun." pozdravila ho i jejich matka, která se objevila v chodbě.

'Vypadá nějak nervózně.'

"Dobré ráno, paní Kasamatsu." řekl okamžitě Kise a vyšel jí naproti. Když pak byla dost blízko, tak jí do rukou vložil jakousi krabici.

'Co zas znamená tohle?!'

"Tohle je pro vás." řekl jí Kise s trochu nervózním úsměvem.
Plavovlasá žena se do krabice trochu nejistě podívala a potom řekla: "Koláč, to je milé, děkuju."
"Včera jsem vám zkazil rodinný oběd, takže je to to nejmenší." prohlásil Kise a zase se trochu vzdálil, aby se mohl vypařit za Ayme nahoru.

'Dělá si snad legraci? Vážně donesl koláč?'

"Poděkuj i mamince." řekla ještě Aymina matka, ale Kise se zatvářil zmateně a dřív než se zarazil, se zeptal: "Ale proč?"

'A je to tu zase, určitě náš čeká nějaká trapná situace!'

"No pekla ho maminka ne?" zeptala se plavovláska zmateně, znovu se podívala do krabice a řekla: "Určitě je domácí."
"To jo, ale pekl jsem ho já." prohlásil Kise a všichni se na něj nechápavě podívali. Především Aymin bratr na něj hleděl s otevřenou pusou.

'Dělá si legraci? Ani já neumím péct, co je tohle za kluka?'

"Aha." dostala ze sebe Aymina matka a zamračila se na Yukia, který tiše prohlásil: "Ale dá se jíst ne?"
"No, tak děkujeme, určitě bude výborný." uzavřela to nakonec paní domu a očividně chtěla rozhovor ukončit, ale v tu chvíli se tu taky objevil její manžel.
"Ty umíš péct?" zeptal se hned na úvod se zamračením.
"Ano, naučila mě to jedna stará paní, co mě hlídávala." odpověděl Kise s nejistým výrazem ve tváři. Bylo očividné, že se necítil moc dobře.
"Umíš taky vařit?" zeptal se Kasamatsu a Kise sotva stihl přikývnout, než se opět musel soustředit na to, co říká pán domu: "Tak moment, tebe hlídali cizí lidé, když jsi byl malý?"
"No už mi bylo třináct." namítl Kise s pokrčením ramen.
"A co předtím?" navázal hned pán domu a ignoroval nesouhlasný pohled své manželky.

'Nedokážu si představit, že by nás s Yukiem hlídal někdo cizí, táta by se zbláznil, kdyby jo.'

"Ne, předtím ne, to mě máma brala všude sebou." zavrtěl Kise hlavou.
"Jako do práce?" vyhrkl muž téměř vyděšeně.
"Ano." přikývl Kise, který se trochu nervózně zavrtěl.
"No to už by snad stačilo, Kise-kun je tu kvůli učení." zastavila ho nakonec jeho žena, než stihl položit další otázky.

'Díky, mami.'

"Tak pojď." pobídka ho Ayme a brzy zmizeli za dveřmi.
"Za rodinu se omlouvám, i za včerejšek." řekla okamžitě, jak se posadili.
"Ty se omlouváš mně?" ujistil se mladík trochu zmateně a položil si batoh na židli, aby se v něm mohl pohodlněji prohrabovat.

'Vážně měl pocit, že by se měl omlouvat on nám?'

"No ten včerejší oběd byl opravdu hloupý. Neměli jsme načínat tvého tá…" začala dívka, ale zastavila se. Nebyla si jistá, jestli má pokračovat.
"Neměl jsem na ten oběd vůbec jít. Byla to vaše rodinná věc ne?" namítl Kise a konečně v batohu našel to, co hledal.
Ayme si od něj vzala papíry a stačil jí jediný pohled, aby věděla, že je to úkol, který mu včera zadala.

'Bezva, aspoň úkoly dělá, tak to s ním nejspíš půjde.'

Černovláska papíry prozatím odložila stranou a pokusila se znovu navázat na předchozí rozhovor, Kise ji ale předběhl s otázkou: "Nezkontroluješ to?"
"Co? Jo jasně. Tak se zatím posaď." pobídla ho a sedla si ke stolu, aby mohla opravovat. Kise chvilku trochu nervózně přešlapoval, než se nakonec rozhodl sednout na její postel. Potom už jen v tichosti čekal.



Tak nevím, jakou má Kise nebo jeho senpai ve skutečnosti rodinu, ale takhle mi to přijde docela reálné.

Předchozí díl---------------------------------------------------------------------Další díl
 

3 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Dechi Kazemai Dechi Kazemai | Web | 22. února 2016 v 17:32 | Reagovat

Ne vážně jejich chování mě zaráží, tedy vlastně našeho sempaie! :D
Jsem prostě až moc hodný milý člověk, co do ničeho nerýpe! :D
Jinak to byl pohodový dílek... :) A návštěva mamky byla super! :)

2 IceSun685 IceSun685 | Web | 22. února 2016 v 20:33 | Reagovat

[1]: No řekla bych, že je na něj jen moc přísný, protože je kapitán, ale jinak ho má taky celkem rád neboj. ;-) (Nebo se ho spíš naučí mít rád :-D )

3 Dechi Kazemai Dechi Kazemai | Web | 22. února 2016 v 21:33 | Reagovat

[2]: To doufám! :D Jsem celkem zvědavá, jak to všechno dopadne! :)

4 IceSun685 IceSun685 | Web | 22. února 2016 v 21:53 | Reagovat

[3]: No jsem ráda, že jsi zvědavá. :-) Snad budeš na konci i spokojená. ;-)

5 Pariah Pariah | Web | 23. února 2016 v 7:25 | Reagovat

[4]: I já jsem zvědá ale hlavně na způsob, jaký popíšeš některé situace... :D napsala bych ti i které to jsou ale nemuzu spojlovat :D

6 IceSun685 IceSun685 | Web | 23. února 2016 v 11:15 | Reagovat

[5]: No to rozhodně nepiš, nebo spíš to nepiš sem ;)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama