Aomine Seijuro 07

3. března 2016 v 13:00 | IceSun685 |  Aomine Seijuro
Akashi se docela unaveně posadil do křesla. Jeho domov se rozhodně nedal popsat jen slovem dům, šlo totiž o dost velký komplex, ke kterému by se víc hodilo označení rezidence. Nejednalo se ovšem o jediný dům, ve kterém mladík bydlel. Šlo totiž spíš o letní sídlo, ve kterém bydlel hlavně proto, že bylo tak příhodně blízko Rakuzanu a zároveň nebylo ani příliš daleko stájím, takže mu vyhovovalo i teď, i když musel mladík včera vstávat zatraceně brzy, aby ho řidič dostal včas na zastávku autobusu.

Dům, do kterého se Akashi narodil, byl ještě o něco větší a byl v Tokiu, kde bydlel jeho otec, který se vždy v sobotu zastavil za Akashim na večeři, která byla velmi tichá a celkově dost deprimující. Akashiho otec se obvykle ptal jen na školu a případně na jeho další aktivity, ale nijak víc se o syna nestaral. Od toho nakonec platil majordoma a několik sluhů. Počítat se do toho ovšem dal i řidič, který si Akashiho vyzvedl ve městě, kde ho vysadil pan Kimura před víc jak hodinou. Řidič se neobtěžoval zeptat, proč má na sobě Akashi takové oblečení ani proč jsou z něj cítit stáje. Podobné otázky mu nepříslušely a mladík mu to stejně nechtěl říkat. Věděl sice, že všichni, kteří v tomto domě přebývají, ho mají za úkol hlídat, ale nebál se, že by se podobná informace dostala k jeho otci. Obyvatelé rezidence věděli, že je tu velmi úzká hranice v tom, co mají a co naopak nemají hlásit jeho otci. Pokud by se totiž příliš míchali do jeho věcí, tak by jim mladík zařídil vyhazov. Pokud by ale naopak byli příliš laxní, tak by ten vyhazov dostali od jeho otce. Akashi si v tomhle ohledu musel dát pozor, aby tuhle hranici svým počínáním v jejich očích nepřekročil. Celodenní výlety by neměly být problém, ale pokud chtěl ve stájích bydlet, tak to už problém byl. Nemohl se prostě sbalit a na týden odjet aniž by to vysvětlil přinejmenším majordomovi.

Jak přesně se chceš zbavit všech hlídacích psů, abys mohl bydlet v tom hnusu?

Otázka, kterou položilo Akashiho druhé já, byla určitě na místě, ale mladík na ni ještě nenašel odpověď, i když už bydlení ve stájích slíbil. Proto taky raději odvedl řeč jinak myšlenkou: 'Ještě jsme ten pokoj neviděli, tak nemůžeme vědět, že bude hnusný.'

Jsem si dost jistý, že vlastní vanu a sluhu nesoucího snídani mít nebudeme.

'To neznamená, že se nám tak nebude líbit.' namítl mladík a tiše si povzdechl. Sám o sobě věděl, že je trochu snob, ale jeho druhé já ho v tomhle směru směle strčilo do kapsy.

Nebuď směšný! Jsou to stáje ne hotel, určitě tam bude starý nábytek a bude to tam divně smrdět.

Akashi se pokusil nechutenství svého druhého já ignorovat a raději se převlékl do jiného oblečení. Musel uznat, že se v kalhotách, košili a vestě z drahé a příjemné látky se cítil mnohem líp, než v oblečení smradlavém ze stájí. Aby se zbavil puchu stájí, tak by se musel vykoupat, ale na to teď neměl čas, takže si jen umyl tvář a ruce. I tak to bylo cítit mnohem míň než předtím. Na rozhovor s majordomem to bude stačit a potom se naloží do vany. Jen musel vymyslet, co přesně mu tedy řekne.

"Akashi-sama." oslovil ho muž uctivě hned, když se mladík objevil v hale, kde na něj majordomus podle všeho čekal. On ani ostatní zaměstnanci jeho otce nebyli moc rádi, když Akashi dělal něco nezvyklého. V takovém případě se totiž museli rozhodnout, jak se vypořádat se změnou situace, aby nedostali padáka.
"Jsem rád, že jste tady, přál jsem si s vámi mluvit." řekl Akashi a na pozdrav mu jen kývnul.
"Jistě, Akashi-sama." přikývl tedy postarší muž a jeho vlastní otázky tedy byly zapomenuty.
"Rád bych přes prázdniny byl u jednoho spolužáka z Rakuzanu. Nemusíš mít obavy, do začátku nového školního roku budu zde a připravený." řekl Akashi tónem, který majordomovi dával najevo, že je už rozhodnutu.
Majordomus tedy přikývl a jen se zeptal: "Mám o tom spravit vašeho otce?"
"To nebude nutné. Není třeba ho tím zatěžovat. Otec má zřejmě moc práce, když zrušil naši včerejší večeři." zavrtěl Akashi hlavou a znělo to lhostejně, i když mu ve skutečnosti splašeně bilo srdce v hrudi. Tenhle rozhovor musel zvládnout, ale mu otec nepokazil všechny plány.
"Dobrá, mladý pane." přikývl tedy majordomus. "Smím se tedy zeptat, kdy odjíždíte?"
"Zítra." odpověděl Akashi. "Ve stejnou dobu jako dnes ráno."
Majordomus tedy přikývl, čímž dal najevo, že bude jak auto, tak snídaně připravená, a obrátil svou pozornost k jiným záležitostem: "Budete si přát večeři, Akashi-sama?"
"Ano, jistě." přikývl mladík a zase se vydal nahoru do svého pokoje. Majordomus tedy přikývl a naopak zamířil do kuchyně. Akashi si sice neřekl, co chce k večeři, ale majordomus ho už znal, takže věděl, co má dát přichystat, aby byl Akashi spokojený.

Mladík spokojeně vylezl z vany a oblékl si župan. Jeho druhé já mělo pravdu v tom, že ve stájích asi nebude mít zrovna luxus. Určitě ale bude mít možnost se umýt a jídlo určitě taky nebude nepoživatelné, i když se nejspíš nebude blížit tomu, na co je zvyklý doma.

Tohle mi bude chybět.

Akashi poznámku svého druhého já nechal nepovšimnutou, ale věděl, že s ním souhlasí, i když z toho neměl zrovna radost. Mnohem víc ho teď trápila skutečnost, že nevěděl, co si má vlastně zabalit a ani do čeho si to má zabalit. Akashi neměl žádný dost obyčejný kufr, aby s ním nebudil pozornost. Stejný problém byl s jeho oblečením. To, co měl na sobě dneska, vyhrabal ve skříni spíše náhodou, nebo možná omylem, jelikož se tohle oblečení nejspíš zamíchalo do jeho věcí v prádelně. Bylo dost nepravděpodobné, že by našel další obyčejné oblečení.
Akashi se na chvilku posadil a potom si trochu povzdechl. Nejspíš zase byla ta chvíle, kdy měl využít vlivu svého otce a bankovního účtu a chovat se pěkně sobecky. Ne že by to nikdy neudělal, ale vždycky mu přišlo trochu hloupé, když měl tahat majitele obchodů z domu a jednou se mu podařilo dokonce i z postele. Tehdy si připadal jako pravý snob, teď mu nic jiného ale nezbývalo. Navíc si na to nikdy nikdo nestěžoval, protože odškodněním pro ně bylo obvykle víc peněz, než vydělali za týden a v případě obchodů, které potřeboval navštívit dnes, možná i za měsíc.



Tak to bylo něco z Akashiho domova, snad to bylo dostatečně snobské, já o takovém životě totiž můžu maximálně fantazírovat. :D

Předchozí díl---------------------------------------------------------------------Další díl
 

3 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Dechi Kazemai Dechi Kazemai | Web | 3. března 2016 v 13:58 | Reagovat

Chudák takové dilema ohledně balení věcí nemám ani já! :D Já spíš, přemýšlím, co tam budu potřebovat, abych si zbytečně nabalila spoustu věcí! :D
Byl to takový pohodový dílek o tom, jak náš Akashi žije! :)

2 IceSun685 IceSun685 | Web | 3. března 2016 v 14:45 | Reagovat

[1]: No já balení taky moc neřeším :-D obvykle se vždycky balím až na poslední chvilku a vždycky něco zapomenu. V tomhle jsme hrozná. :-D  :-D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama