Cesta bez návratu 07

26. března 2016 v 9:46 | IceSun685 |  Cesta bez návratu
No nějakou dobu byla tahle povídka pozastavena, ale doufám, že si na ni i tak vzpomenete. :)


Moje probuzení nebylo z nejpříjemnějších, protože mě vzbudil chlad, ale alespoň jsem zjistila, že jsem neabsolvovala pád ze skály, což bylo vlastně pozitivní. Měla jsem před sebou ale další výstup, což nebylo příjemné vědomí. Musela jsem se ale vydat na cestu a tak jsem se přece jen zvedla a začala lézt na skály.
Bylo to ještě náročnější než předešlý den, jak kvůli těžšímu terénu, tak i kvůli mé vlastní únavě. I tak jsem ale dokázala vylézt na vrchol, ještě než slunce úplně zapadlo a mohla jsem se tak rozhlédnout po krajině. Pořád jsem viděla kopce a lesy, ale tyhle byly nějak temnější a určitým způsobem mě to znepokojovalo, i když jsem netušila proč. Ten den už ale bylo pozdě na to, abych se vydala dál a tak jsem se rozhodla přenocovat na skalách. Opět se mi ale dost špatně usínalo kvůli obavám z pádu. Nakonec jsem ale i tak usnula a další den se v pořádku probudila, i když jsem byla ještě unavenější. Cesta dolů ale byla o dost jednodušší než vzhůru, takže jsem dokázala horu slézt před setměním. Takhle z blízka jsem taky zjistila, že tenhle les byl skutečně jiný, než ten, ze kterého jsem přišla. Byl nějak temnější a většina stromů také působila mrtvá. Rozhodně to nebylo přívětivé místo, ale měla jsem pocit, jakoby si pro mě připravil ještě něco horšího. Ani dnes se mi tak neusínalo zrovna dobře. Navíc vědomí, že mám schované jen jedno jediné jablko, taky nebylo nejpříznivější. Zvlášť, když se zítra mělo stát mojí snídaní.

Když jsem se ráno probudila, tak se mě tíživý pocit ještě pořád držel. I tak jsem ale do toho lesa musela a tak jsem jednoduše vyrazila. Čím větší vzdálenost jsem ale urazila, tím byla krajina pustší a pustší.
První den strávený v ní jsem ani nedokázala najít žádné jídlo a ani vodu. Místo lesa jsem navíc měla jen vyprahlé kaňony se suchými stromy. Díky chození mezi nimi jsem navíc ztratila i ten poslední pojem o směru, takže jsem se spíš jen plahočila.
Sandály, které jsem kdysi ukradla, jsem zahodila už před nějakou dobou, protože byly už příliš zničené na nošení. Pokračovat pak pěšky bylo jen o to horší a tak jsem měla po pár dnech zkrvavené nohy. Tou dobou se mé tělo pohybovalo už spíš jen ze setrvačnosti a tak mě ani netrápilo, že krvácím, i když jsem už vlastně mrtvá. Ta myšlenka mě nakonec napadla, až když jsem ležela na zemi a přemýšlela nad smrtí. Bylo smutné, že jsem měla umřít znovu, nebo mi to přinejmenším přišlo strašně ironické. Moje první smrt byla docela rychlá. Snad proto ta druhá trvala tak dlouho. Vlastně bych její začátek docela klidně mohla počítat už od chvíle, kdy jsem se probudila v tomhle světě. Tak hrozně dlouho mi trvalo dostat se až sem a jen proto, abych tu nakonec umřela dehydratovaná a vyhladovělá. Nemělo ale cenu se tím trápit, protože jsem už dál nevydržela vzhůru a tak se svět rozmlžil a nakonec zmizel úplně.

Probudila jsem se. Svým způsobem mě to docela překvapilo a vlastně i naštvalo. Neměla jsem dost síl, abych se zvednula, natož abych někam ještě šla. Nakonec, i kdyby se mi to podařilo, tak bych nebyla schopná dostat se z tohoto místa někam dál, takže těch několik kroků stejně nehrálo roli.
I když jsem to ale věděla, tak jsem se s tím nebyla schopná smířit. Nechtěla jsem umřít, i když mi část mysli neustále připomínala, že už mrtvá jsem. I tak jsem ale zaskřípala zuby a pokusila se zvednout. Dokázala jsem se ale jen nadzvednout na loktech. Naštvaně a urputně jsem se podívala před sebe na zaprášenou cestu a pokusila se alespoň plazit. Tímhle tempem, jsem se ale dostala jen o několik metrů dál, než mé tělo opět kleslo na zaprášenou zem. Víčka jsem měla neuvěřitelně těžká, ale i tak jsem oči odmítala zavřít. Nějaká část mé mysli mi nakonec říkala, že pokud to udělám, tak už je nikdy neotevřu. I proto jsem se znovu pokusila zvednout.
"Jsi docela bojovník." ozval se hlas odněkud ze strany, nebo možná spíš zezadu, a já se zarazila. Vůbec jsem si nevšimla toho, že by tu někdo byl. Nebyla jsem si ani úplně jistá, odkud přesně hlas přišel.
Dost pracně jsem se dokázala převalit na bok, abych viděla na místo, kde jsem si myslela, že by měl být člověk, který promluvil. Vlastně jsem si ani nebyla jistá, jestli to byl mužský nebo ženský hlas. Nějakou chvíli jsem si navíc myslela, že se mi to jen zdálo, než jsem hlavu dost otočila, aby mi pohled padl na onu osobu, což vlastně ani nemuselo znamenat, že se mi to pořád nezdálo. Na pohled mladý muž, který se na mě trochu znepokojivě usmíval, neměl ale tvář nikoho, koho bych znala. Kdyby se mi měl zdát, tak by přece měl známou tvář nebo ne? Byl by to Ichigo, oblíbený zpěvák nebo někdo podobný, nebo snad ne?
"Zdáš se mi?" zasípala jsem na něj a pokusila si ho ještě jednou prohlédnout. Měl na sobě kimono, které vypadalo v docela dobrém stavu, i když bylo celkem obyčejné. Stejně jako já byl bosý, i když se nezdálo, že by na tom byly jeho nohy nějak zle.
"Ne, pokud vím." prohlásil muž a přišel trochu blíž. Pořád se usmíval, i když jsem netušila proč. "Odpověděl by ti ale sen, že ano?"
Jeho otázka mě celkem zmátla. Trochu mi připadalo, že si tím ze mě utahuje, ale nemohla jsem se už na něj rozzlobit, protože se jeho obraz rozmlžil, když se moje oči nakonec zavřely.

I teď jsem se znovu probudila, i když jsem tomu ze začátku nemohla uvěřit. Už jsem ale neležela v prachu kaňonu, ale na jakési provizorní posteli ze slámy a nějakých hadrů a můj pohled padl na strop udělaný z větví.
Jen s vypětím všech sil jsem se dokázala posadit. I když jsem si v první chvíli myslela, že jsem v nějakém pokoji, tak ve skutečnosti to byl jen přístřešek u jakési skály. Kousek od ní, jsem taky zahlédla toho muže, jak sedí u ohniště, kde se něco vařilo v malém kotlíku.
"Dobré ráno." popřál mi, i když bylo spíš odpoledne, aniž by se na mě otočil.
Nebyla jsem si jistá, jak si vůbec mohl všimnout, že jsem vzhůru, když seděl zády ke mně, ale očividně si všiml, když na mě promluvil.
"Kde to jsem?" zeptala jsem se ho a pokusila se nabrat nějakou sílu. Cítila jsem se líp než předtím, ale pořád příšerně slabá. Navíc jsem si pořád nebyla jistá, jestli se mi to skutečně jen nezdá.
"U mě doma, dalo by se říct." pokrčil muž rameny a z toho kotlíku něco nabral do hliněné misky. V další chvíli se pak objevil vedle mě, díky čemuž jsem sebou polekaně škubla.
"Zajdu pro vodu." řekl ještě ten muž s tím podivným úsměvem a misku mi vložil do rukou, než opět znenadání zmizel.
"Definitivně jsem mrtvá." zabručela jsem, ale i tak jsem do sebe tu podivnou kaši dostala, než jsem se otočila na bok a usnula.



Tak Karin se úspěšně dostala až do distriktu sedmdesát tři a dokonce našla pomoc. (Pokud se jí to skutečně jen nezdá. :D)

Předchozí díl---------------------------------------------------------------------Další díl
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama