Překvapení 54

26. března 2016 v 8:32 | IceSun685 |  Překvapení
Posadili se a Deidara si strategicky vybral místo, co nejdál od Sasoriho.
"Takže teď, když jsme všichni klidní, tak bychom to měli probrat." řekl Kisame a přejížděl po všech pohledem. U Sasoriho se ujišťoval, že je klidný, u Deidary, že neuteče, ale u Itachiho hledal pomoc, které se mu stále nedostávalo. Jeho týmový partner se zdál být ztracený ve vlastních myšlenkách.
"Možná, bychom to měli prostě říct Peinovi, ne?" pokusil se Kisame pokračovat, tohle už na něj bylo trochu moc. Na podobné věci prostě nebyl stavěný.
Nikdo však na jeho slova příliš nereagoval a tak žraločí muž jednoduše svěsil ramena.
"Doufal jsem, že budete mluvit i vy." nadhodil Kisame trochu otráveně.
"Aaa… promiň." ozvalo se od Itachiho a zdálo se, že až teď začal skutečně vnímat.
"Tak co myslíš? Nekontaktujeme prostě Peina?" zkusil to znovu bezradný ninja.
"Možná s tím ještě chvilku počkej." navrhl Itachi zamyšleně. Nebyl si jistý Peinovou reakcí.
"Zkontroluju Miroko." oznámil jim jednoduše Sasori a ze stolu sebral nalezený medailon.
"Dobře." souhlasil Kisame a trochu úlevně se opřel. Byl docela rád, že už nemusí nic řešit. I Itachi se opřel a jakoby se vrátil ke svým myšlenkám. I on si s Miroko chtěl promluvit, ale nevěděl jak. Snad i proto se nakonec jednoduše zamračil a vyrazil ven. Jen Deidara ukryl tvář do dlaní a začal tichounce naříkat. Tohle byla zjevně jeho osobní noční můra.


Itachi vyšel ven. Do ruky vzal zničenou rostlinku, ve které poznal kedluben. Ten měl ještě dost daleko do chvíle, kdy by ho pěstitel vytáhl ze země s úmyslem ho sníst, ale i přesto se teď Itachi díval, na jeho obnažené kořeny.
Mladý Uchiha se rozhlédl kolem. Rostlina, kterou držel v ruce, nebyla zdaleka jediná, která byla zničená. Miroko měla vlastně pravdu, byli to kazisvěti, protože svou práci odvedli opravdu kvalitně. Především pak Kisame byl opravdu důkladný. Itachi mu to ale neměl za zlé. Ani Deidarovi neměl v plánu vyčítat tři velké krátery uprostřed zahrádky. Dokonce ani Sasorimu nevyčítal jeho reakci. Neměl nejmenší tušení, jak by sám na jeho místě reagoval, ale po tom všem, čím si mistr loutkář kvůli dceři prošel, ho Itachi vlastně spíš obdivoval, že je vůbec schopný fungovat. Mladík si nebyl úplně jistý, jestli by to s ním samotným už dávno neseklo.
Itachi si povzdechnul. Nejspíš by se měl vrátit k ostatním. Možná, že se později pokusí vzniklé škody napravit, ale teď určitě ne.

Ozvalo se tichounké zaklepání, ale Miroko nic neřekla. Vlastně s nikým mluvit ani nechtěla, takže raději zůstala mlčet a jen se dívala na dveře. Zaklepání se ovšem opakovalo a i teď zůstávala dívka zticha. Její návštěva se ale odmítla vzdát a tak tichounce pootevřela a nakoukla dovnitř.
Sasoriho tvář zůstávala prakticky nečitelná s výjimkou jakési nejistoty.
"Můžu dál?" zeptal se mistr loutkář váhavě a díval se na dívku zabalenou v peřině a opřenou o zeď. Nespala a zjevně se o to ani nepokoušela.
Miroko přikývla. Neměla důvod ho vyhánět. Nezlobila se na něj ani nic podobného. Jeho reakci venku sice neschvalovala, ale nechtěla mu to vyčítat.
"Díky." zašeptal Sasori a zavřel za sebou. Nebyl si příliš jistý, kam by se měl posadit, ale nakonec to přece jen risknul a sedl si na její postel jen kousek od ní.
"Jak je ti?" pokusil se trochu neohrabaně zahájit konverzaci.
"Nejsem zraněná, nemusíš mít strach." odpověděla dívka a pokusila se o přívětivý úsměv. Tohle byla jistě nejpřívětivější konverzace, kterou spolu kdy vedli.
'Možná hormony.' napadlo mistra loutkáře, ale nechal to být.
"Vlastně jsem se přišel omluvit, reagoval jsem dost…" začal rudovlasý muž, ale nedařilo se mu najít vhodná slova.
"V pořádku." ujistila ho dívka přívětivě. "Nezlobím se."
Sasori hned neodpověděl, vlastně spíš jen sklopil hlavu. Na tváři se mu objevil zkroušený výraz.
"Vlastně to není to jediné, za co se chci omluvit." podotkl ninja s povzdechem. Neměl vlastně ani odvahu, aby se jí podíval do očí.
"O čem to mluvíš?" zeptala se Miroko nechápavě a odtáhla se od zdi, aby se mu mohla podívat do tváře. Teď, když spustila nohy z okraje postele a sedla si vedle něj, tak bylo její bříško docela dobře viditelné. To byl také důvod, proč se na něj Sasori krátce podíval.
"Celou tu dobu jsem se choval špatně. Nevěděl jsem, jak bych měl reagovat a jak se k tobě chovat. Teď už chápu, jak strašný otec jsem pro tebe byl, a mrzí mě to." zašeptal Sasori a podíval se dívce do očí. Ty se ovšem zalily slzami a Miroko od něj odvrátila tvář.
Sasori na okamžik zcela ztuhnul. Očividně řekl něco špatně, ale nebyl si jistý co.
"Promiň." vzlykla dívka. "Kdybych se já chovala líp, nic z toho by se nestalo." zanaříkala a dokonce přivítala jeho ruku, která se snad trochu váhavě lehce dotkla jejích zad v uklidňujícím gestu. Tohle Sasori neuměl, vlastně to ani nikdy nedělal, ale vzpomínal si, že jeho babička to dělala často a nikdy mu to nebylo nepříjemné. Snad právě proto se pokusil o totéž.
"Není to tvoje chyba." zašeptal Sasori a trochu váhavě zesílil stisk, čímž ji téměř objal. "Není to tvoje chyba, kdybych byl lepší otec, tak bys za mnou přišla místo útěku."
Miroko znovu zavzlykala a natočila se k Sasorimu. Přivítala jeho sevření a zabořila tvář do jeho ramene a krku. Byly tak tvrdé a chladné, přesně jako mrtvé dřevo, ale i tak z nich cítila jakési teplo. Snad to byly Sasoriho city k ní, které přes všechno zůstávaly neměnné. Rodičovská láska, kterou předtím odmítala, ji teď uklidňovala. Po všech starostech, které měla. Po tolika obavách a nocích strávených v nejistotě, jí ohromně pomohlo, že je najednou tady a o všechno se postará.
"Moc m…mě to mr…mrzí…" zavzlykala dívka znovu
"To je v pořádku." ujistil ji Sasori a zesílil svůj stisk. Teď už ji objal doopravdy. Možná, že zítra ho bude proklínat a znovu ho nenávidět, tak jako dřív, ale právě teď ho potřebovala, takže neváhal.
"Všechno je v pořádku, Miroko." ujistil ji otec znovu a lehce s ní houpal v náručí. Nebyl si vlastně ani jistý, proč to dělá, ani nad tím nepřemýšlel. Přišlo to samo, jakoby to věděl vždycky.
"Mrzí…mě t… o, tati." zavzlykala dívka znovu a Sasori na okamžik zcela ztuhnul. Tohle bylo vůbec poprvé, co ho tak oslovila.
"To je v pořádku, zlato, jen nebreč." řekl nakonec Sasori a jemně ji pohladil po vlasech. Další slova nebyla potřeba, protože dívka se brzy uklidnila a za chvíli s vědomím, že všechno bude v pořádku, přesně jak jí otec slíbil, podlehla únavě.



Další díl za námi a já opět doufám, že se vám líbil. Brzy by se všechno měli dozvědět ostatní Akatsuki a jejich rozdílné reakce budou jistě zajímavé. ;)

Předchozí díl---------------------------------------------------------------------Další díl
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama