Cesta bez návratu 08

2. dubna 2016 v 12:40 | IceSun685 |  Cesta bez návratu
Znovu jsem se probudila a i teď jsem se tomu podivila. Stále jsem ale byla v tom samém přístřešku, jen tentokrát vedle mě ležela vysoká hliněná miska s vodou. Okamžitě jsem ji vzala do rukou a její obsah do sebe obrátila.
"Neměla by sis něco nechat i na později?" zeptal se mě hlas, který jsem už znala. Otočila jsem se tedy k ohništi, které už bylo zřejmě nějakou dobu vyhaslé, a podívala se na něj. Pořád se tak divně usmíval, ale jinak nedělal vůbec nic. Jen tam tak seděl napůl otočený ke mně a umíval se.
"Díky." dostala jsem ze sebe a vyškrábala jsem se na nohy. Lůžko, na kterém jsem do teď ležela, bylo jediné v dohledu, takže to musela být jeho postel.

"Hmmm…" ozvalo se od něj trochu nezaujatě a pohled otočil k obloze. Díval se na západ slunce, i když jsem si nebyla jistá, proč. Musel ho vidět už mnohokrát.
"Ještě jednou děkuji." řekla jsem slušně a přešla až k němu. Ten muž mě zachránil, i když mě na něm něco znepokojovalo. Pak jsem si ovšem vzpomněla na jeho mizení a došlo mi to.
"Vy jste shinigami?" zeptala jsem se ho tedy a uvnitř hrudi se mi srdce rozběhlo zase o něco rychleji. Pokud by mi tu domněnku potvrdil, tak bych měla naději. Naději, že ještě někdy uvidím svou rodinu.
"Proč si to myslíš?" zeptal se na oplátku a zvedl ke mně hlavu. Už se neusmíval, což mě svým způsobem znervózňovalo ještě víc.
"To předtím byla schopnost shinigamiů nebo ne?" vyhrkla jsem nejistě. Pokud to bylo něco jiného, tak bych byla zase tam, kde předtím.
"To předtím?" zopakoval po mně světlovlasý muž a opět otočil tvář ke slunci.
"Ano." trvala jsem na svém. Musela jsem to z něj dostat, i kdyby to znamenalo zjistit, že není shinigami. "To rychlé zmizení."
"Krok blesku." řekl téměř bez zájmu a já se zamračila. Nepotvrdil mi tím vůbec nic. Byla jsem pořád stejně zmatená. Alespoň jsem si ale mohla být jistá, že se mi to nezdálo.
"Je to schopnost, kterou používají shinigami." konečně mi to potvrdil a hluboko ve mně poskočila naděje, která ale v zápětí zase odumřela, když namítl: "To ho ze mě ale ještě nedělá."
Nohy mě v tu chvíli už nedokázaly dál udržet a tak jsem sklouzla na zem jen kousek od něj. Možná právě proto se na mě znovu podíval. Krátce se naše pohledy potkaly, než se zeptal: "Proč tě to tak zajímá?"
"Vydala jsem se sem, abych nějakého našla." přiznala jsem tedy, zatímco se moje mysl začala zabývat tím, jak to že to umí, když není shinigami.
"Sem?" zopakoval trochu překvapeně a pak dodal: "Tady jen těžko nějakého najdeš."
"Taky jsem chtěla jen projít." přiznala jsem unaveně. Nejspíš bych už byla mrtvá, kdyby se neobjevil, ale ani tak jsem se z toho nedokázala radovat. Jistá část mojí mysli navíc pořád trvala na tom, že už mrtvá jsem.
"A kam tedy míříš?" zeptal se trochu pobaveně, nebo mi to tak alespoň přišlo, protože se už zase usmíval.
"K Seireitei." odpověděla jsem a pak ještě dodala: "Přes distrikt patnáct."
"Chápu." přikývl můj společník. "To tě čeká ještě dlouhá cesta."
"Jak moc?" vyhrkla jsem hned, a když se zatvářil zmateně, tak jsem dodala: "Jak moc dlouhá?"
"Těžko říct." pokrčil jen rameny. Jeho pozornost mělo podle všeho spíš slunce než já.
"Neznáte cestu?" zeptala jsem se tedy zklamaně, i když už jsem s tím začínala být celkem smířená.
"Já ano." namítl ten podivný muž. "Ale ty ne."
Zamračila jsem se na něj, ale hněv ve mně byl pořád. Zachránce nezachránce, tímhle mě namíchnul. "Jasně že ne! Kdyby jo, tak se přece neptám!"
Nejprve se na mě trochu překvapeně podíval, ale pak se znovu usmál. Tentokrát jsem ale neměla pocit, že by se mi tím vysmíval. Spíš jako bych ho potěšila.
"Nejhorší na tomhle distriktu je sucho a bludiště kaňonů." prohlásil a podíval se mi do očí. Což bylo svým způsobem stejně znepokojivé, jako jeho předchozí úsměvy. "Pokud nenajde cestu, tak někdo jako ty tu brzy zemře."
"Někdo jako já?" zopakoval jsem po něm dotčeně.
"Ano." přikývl ten muž, aniž by se nějak snažil odčinit tu urážku.
"Kterým směrem je Seireitei?" zeptala jsem se nabručeně a on jen natáhl ruku. Tam, kam ukázal, jsem se tedy vydala. Možná to bylo nerozumné a o to víc takhle večer, ale už jsem s ním nechtěla zůstávat.
"Jak se jmenuješ?" zavolal za mnou docela vesele, což mě překvapilo.
"Ku…" začala jsem, ale pak jsem se zarazila a zeptala: "Proč?"
"Ať vím, co ti napsat na hrob." odpověděl, jakoby to bylo něco vtipného a já jen zaskřípala zuby.
"Jsem Kurosaki Karin a jestli si myslíš, že tu jen tak umřu, tak se šeredně pleteš!" zakřičela jsem na něj a rozběhla se pryč. V myšlenkách se mi ještě nějakou dobu vynořovaly nadávky na jeho maličkost, ale jinak jsem myslela jen na svou cestu. Chtěla jsem ujít co největší vzdálenost, dokud jsem měla dost sil. Mnohem víc mě ale poháněl můj vlastní vztek a proto jsem ten den ani nešla spát. Tempo jsem pak udržela i další den zatímco jsem se snažila udržet směr. V kaňonech to ale bylo snad nemožné. Možná i proto jsem prostě jen pochodovala dál, až do chvíle, než už jsem nemohla. Nenašla jsem nic k jídlu a ani žádnou vodu, takže jsem se musela uchýlit alespoň ke spánku v naději, že další den budu úspěšnější. Jenže jsem nebyla a tak jsem se plahočila jen pořád pomaleji a po třech dnech, jsem pak nakonec nebyla už schopná vstát. Když se pak mé oči zavíraly, tak jsem dokázala myslet jen na to, že ten usměvavý podivín měl pravdu. Byla jsem tak hrozně hloupá!


Trochu kratší díl, ale snad se líbil. :)

Předchozí díl---------------------------------------------------------------------Další díl
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama