Překvapení 55

2. dubna 2016 v 15:22 | IceSun685 |  Překvapení
"Tak jak jí je?" zeptal se Kisame hned, jak uviděl Sasoriho.
"Teď spí, je unavená." odvětil mistr loutkář a posadil se. Deidaru stojícího opodál v podstatě ignoroval a Itachiho nepřítomnosti si ani nevšiml.
"Nerad spěchám, ale měli bychom promyslet, co dál." pokusil se znovu Kisame. Sasori ho ovšem naprosto ignoroval a Deidara snad ani neměl odvahu promluvit.
"Fajn." zavrčel Kisame už celkem podrážděně. "Dělejte si, co chcete, ale já dám vědět Peinovi."
"Ne, počkej." vyhrkl blonďatý ninja a pohledem krátce zavadil o Sasoriho. Původně na sebe nechtěl poutat žádnou pozornost, ale už nemohl zůstat déle potichu, navíc si ho ani teď Sasori nevšímal.
"Poslouchám." zabručel Kisame a zase se opřel o zeď.
"Možná bychom to nejdřív měli probrat s Miroko ne?" pokusil se přijít s něčím konstruktivním.
Kisame nic neřekl, jen se dál mračil a pohledem se snažil přivolat Itachiho, aby mu podal pomocnou ruku.
"Teď spí, tak ji nechte odpočívat." vložil se jim do rozhovoru podivně klidný Sasori a Deidara se instinktivně trochu přikrčil.

"A jinak je v pořádku?" ozvalo se z chodby a za chvíli z ní vyšel Itachi.
Sasori chvíli jen mlčel, jakoby zvažoval odpověď, než konečně zabručel: "Po fyzické stránce zřejmě ano, ale nejsem si tím až tak jistý."
"Tak pojďme taky spát a zítra to probereme." navrhl nakonec Itachi, ale jediné odpovědi se mu dostalo v podobě krátkého: "Hmm…" od Deidary.
"Nepokusí se nám znovu zmizet, že ne?" zeptal se trochu váhavě Kisame. Nad touhle možností nikdo z nich nepřemýšlel, ale nepochybně by měli, protože dívka už jednou utekla.
"Nedokázala by nám zmizet, ne v tomto stavu." zavrtěl hlavou Itachi a upřel pohled do chodby.
"Já stejně nespím, takže tu můžu zůstat." podotkl Sasori a i on se podíval do její chodby.
"Dobře, tak tedy dobrou noc." zabručel Kisame a vyrazil ke svému pokoji. Jeho velmi typický úsměv se však ani na okamžik neobjevil, což jen podtrhovalo pochmurnou atmosféru. Když se nesmál už ani Kisame, tak šlo opravdu do tuhého.

Miroko se probudila a protřela si oči. Včerejšek se zdál tak neskutečný, že se snad ani nestal. Skutečnost, že ovšem spala oblečená, podtrhovala její vzpomínky.
Nebyla si jistá, co by vlastně měla dělat, ale věděla, že v posteli zůstat nemůže. I proto vstala a převlékla se do čistých věcí. Bude s nimi muset promluvit dříve či později, takže raději hned vyrazila. Věděla, že jí odkládání nijak nepomůže.
Tiše otevřela dveře a vykoukla ven. Z nějakého důvodu očekávala, že ji někdo bude hlídat, ale chodba byla prázdná. Svým způsobem to vlastně bylo i celkem uklidňující.
Zato sál, do kterého následně vešla, už byl více stresující, protože tam seděl její otec a jakoby na ni čekal.
"Dobré ráno." pozdravila ho Miroko trochu váhavě. Včera se před ním chovala hloupě a teď si připadala jako malé dítě.
"Dobré." vrátil jí zdvořilost Sasori, i on byl trochu divný. Jakoby si nebyl jistý, jak se k ní má chovat.
"Zeptala bych se tě, jestli jsi už snídal, ale u tebe je to celkem zbytečné." zašeptala dívka s trochu váhavým úsměvem. Bylo by o tolik jednodušší, kdyby byl člověk, ale na něm kromě jednání, citů a zlozvyků už moc lidského nezbylo.
"To ano." zašeptal Sasori a lehce se sám pro sebe usmál. "Ale neznamená to, že ji nemůžu udělat pro tebe."
Miroko mu vrátila úsměv a odpověděla: "Ale jen pokud se ti vážně chce."
"Chce." ujistil ji Sasori pohotově. "Jen pojď." pokynul jí k chodbě vedoucí ke kuchyni. Tohle byla výborná příležitost, jak si s ní znovu promluvit. To nemohl jen tak promarnit.
Dívka jen přikývla a následovala ho do kuchyně.
V místnosti nikdo nebyl, což ji docela zarazilo. Původně očekávala, že většinu potká už v sále, ale že ani v kuchyni nejsou ostatní, už bylo celkem zvláštní. Ona sama si zvyknula vstávat dost pozdě, ale to jistě neplatilo pro ně. Samozřejmě znala Deidaru, který byl šťastný za každou možnost si přispat, protože věčně bdící Sasori vždy trval na vstávání za úsvitu, protože cokoliv pozdějšího bylo plýtváním času. Kisame sice zásadně vstával až po Itachim, ale ani on nebyl nikdy moc dlouho v posteli. Když už byl jednou probuzený, tak ho to podle jeho vlastních slov, jednoduše nebavilo. Sám mladý Uchiha pak byl ranní ptáče. Každé ráno pro něj znamenalo rozcvičku a zdravou snídani. Snad to znamenalo, že už kuchyni dávno opustil a teď už je dost možná venku, nebo taky mohli rovnou odjet, jistě sem nedorazili, aby tu s ní nějak moc dlouho tvrdli.
"Máš chuť na něco konkrétního?" přerušil její myšlenky Sasori.
"Ne, vlastně ani ne." dostala ze sebe dívka a její pohled padnul na načatý bochník chleba stojící na stole. Takže někdo už byl vzhůru a dokonce zašel nakoupit. Bylo to vlastně už dlouho, co měla čerstvý chleba. Zvlášť poslední dva měsíce už si příliš nevěřila při slézání skály.
"Ten chleba?" zeptal se jí chápavě Sasori. Jemu samotnému dost možná chyběla chuť mnoha jídel, což bylo něco, co dívku nikdy nenapadlo.
Miroko přikývla a posadila se. Měla pocit, že cítí něco nezvyklého, ale svým chutím ani nosu poslední dobou moc nevěřila.
"Udělám ti čaj ano?" ujistil se ještě Sasori a už chystal hrníček.
"Díky." špitla hnědovláska jednoduše a neodpustila si další úsměv. Právě teď si nedokázala vzpomenout, proč ho tak strašně nesnášela, ani proč ji těšilo působit mu bolest.
Sasori před ni po chvíli postavil kouřící hrníček a namazaný krajíc se šunkou. I tohle byla novinka, protože dívka tu momentálně měla jen trvanlivé jídlo. Sušené maso, konzervy, věci z prášku, zavařeniny a podobně.
Sasori, jakoby vytušil její myšlenky, řekl: "Itachi rána skočil do obchodu."
"To je hodný." zašeptala dívka trochu váhavě. Bolelo ji jen pomyšlení na mladého muže, mohla jen doufat, že se to časem zlepší. Stejně tak ji ovšem bolelo i pomyšlení na Deidaru.
Ukousla z krajíce a věnovala Sasorimu další letmý úsměv.
"Kisame si myslí, že bychom se měli spojit s Peinem…" nakousl Sasori nepříjemné včerejší téma.
"Hmm…" zabručela dívka s plnou pusou a upřela své hnědé oči do těch jeho.
"Uděláme to, ale jen pokud s tím souhlasíš." pokusil se ji uchlácholit Sasori, ale sám si nebyl jistý jejím postojem.
"Když to neuděláte, tak bude co? Odejdete a zapomenete?" zeptala se dívka napůl s nadějí a napůl se strachem.
"Možná, nejspíš nám nic jiného ani nezbude, máme své úkoly." odpověděl trochu váhavě Sasori, podobnou možnost zatím vůbec nezvažovali.
Miroko sklopila oči k zemi a potom se tiše zeptala: "Můžu být chvíli sama?"
"Jistě." pospíšil si s odpovědí Sasori, bylo to téměř jakoby se bál, že se to mezi nimi s každým jeho zaváháním nebo špatnou odpovědí zase pokazí.
"Děkuju." zašeptala dívka a zůstala tiše sedět u stolu, zatímco Sasori stejně tiše opustil kuchyni.



Tak to by byl další díl a vím, že jsem vám slíbila reakce dalších Akatsuki, ale budete si muset ještě chvilku počkat. :)

Předchozí díl---------------------------------------------------------------------Další díl
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama