Cesta bez návratu 09

7. května 2016 v 9:48 | IceSun685 |  Cesta bez návratu
"Kolik?" probudil mě nějaký hlas a já se trochu pohnula.
"Kolik chceš kamenů na hrob?" ozval se znovu a jeho veselí mě rozčilovalo. Pracně jsem pootevřela oči a pokusila se v zamlženém obrazu, který se mi naskytl, něco rozeznat. Zaostřila jsem na něčí nohy. Byly hubené a docela čisté. Ani trochu se nepodobaly těm mým, které byly samý šrám, a už jsem v nich téměř neměla cit.
"Z kolika kamenů ti ho mám udělat?" zeptal se ten hlas znovu a nohy se pohnuly, když si majitel hlasu kleknul. Přímo před můj nos postavil vysokou misku, kterou jsem už někde viděla.
"Nebo chceš raději žít?" zeptal se ten hlas a já ho konečně poznala. Byl to ten muž, který mě zachránil už předtím.
"Chci… žít." zasípala jsem, i když malý kousíček mé mysli pořád trval na tom, že jsem už mrtvá. Z nějakého důvodu jsem tomu už ale nepřikládala takovou váhu.
"Tak se napij." pobídl mě světlovlasý muž a dlouhým hubeným prstem poklepal na okraj misky. Jen stěží jsem dokázala natáhnout ruku a dotknout se jí. Už jsem neměla dost sil, abych se zvedla na loktech a dokázala se napít. Ten muž tam ale pořád klečel a čekal na to. Přišlo mi to ale i tak jako věčnost, než jsem se rty konečně dotkla okraje misky a dokázala se napít.
"Pokud chceš žít." podotkl můj zachránce. "Tak bys měla začít poslouchat."
Věděla jsem, že má pravdu, ale nedokázala jsem mu na to nic říct, protože jsem ztratila vědomí.


Už zase jsem se probudila s pohledem upřeným na střechu přístřešku.
"Proč jsi mě zachránil?" zeptala jsem se, i když jsem se pořád dívala vzhůru a nemohla ho tak vidět. Věděla jsem totiž, že tam je. Cítila jsem to. Cítila jsem jeho reiatsu.
"Musel jsem mít důvod?" zeptal se téměř bez zájmu, ale já jsem věděla, že nějaký měl. Musel ho mít. Proč by jinak šel celou tu vzdálenost?
"Nikdo nikoho nezachraňuje jen tak." namítla jsem tedy a posadila se. Vedle mě ležela miska, ve které jsem rozeznávala jakousi kaši. Tahle byla hustší než ta poslední, ale jinak vypadala velmi podobně. I přes vlastní stud jsem nezaváhala a hned si ji vzala. Cítila jsem se hloupě, za to, co jsem mu předtím řekla a pak tak naivně odešla.
"Tvůj bratr zachraňuje všechny." namítl ten muž s pokrčením ramen a já se zakuckala. Znal Ichiga!
Chvilku jsem mlčela v naději, že mi ještě něco prozradí, ale když zůstal mlčet, tak jsem to už nevydržela: "Jak to, že ho znáš? Odkud ho znáš?!"
"Jméno tvého bratra zná každá aspoň trochu zasvěcená osoba v Soul Society." prohlásil docela nevzrušeně. Bylo až směšné, že znovu seděl na tom samém místě a díval se znovu na západ slunce. Jak jen bylo možné, že to zase takhle vyšlo?
"Žiješ přece tady." namítla jsem nakonec. Jeho odpovědi mi skoro nic neprozrazovaly, což bylo otravné. "Tak jak to, že jsi zasvěcený?"
"Nežiju tu zase tak dlouho." pokrčil rameny a já si povzdechla, zase ta samá mizerná nic neprozrazující odpověď.
"Dřív jsem byl shinigami." řekl nakonec a já zpozorněla. Pokud jím byl, tak jsem měla naději, že se mi podaří spojit s Ichigem. Řekl ale dřív! Neměla jsem tušení, co by tím mohl myslet!
"Dřív?" zopakovala jsem tedy po něm a doufala v pořádnou odpověď.
"Než jsem jím být přestal." prohlásil a mě naběhla na spánku žilka, jak mnou projel záchvěv vzteku. On mi to snad dělal naschvál!
'Tak tedy od začátku…' napadlo mě s nadějí a zeptala jsem se: "Jak ti mám říkat?"
"Copak ty se zdržíš tak dlouho, aby to mělo smysl?" zeptal se s tím podivným úsměvem a já dostala chuť ho uškrtit.
Neudělala jsem to ale. Ne jen proto, že jsem jeho pomoc potřebovala, ale taky proto, že jsem věděla, že bych neměla šanci. Z nějakého důvodu jsem si byla jistá, že kdyby se rozhodl mě zabít, tak bych si toho ani nestihla všimnout. Nebylo to jen o tom, že by se rozhodl mě nezachránit. Z nějakého důvodu jsem měla pocit, že kdyby chtěl, tak by mi mohl probodnout srdce, i když neměl žádný meč.
'Jak to, že ho nemá? Má ho přece každý shinigami, ne? Nebo jím už není právě proto?' napadala mě spousta otázek, na které by mi ale nejspíš stejně pořádně neodpověděl.
"Pokud mi pomůžeš dostat se k Seireitei, tak pak už to nebude potřeba." odvětila jsem konečně a sledovala jeho reakci.
"Nemůžu se tam vrátit." namítl a v jeho hlase zazněl smutek, nebo mi to tak alespoň přišlo.
'Nemůže se vrátit? Provedl snad něco? Tak moment, je zločinec? Možná proto už není shinigami. Dávalo by to smysl. Má přece schopnosti, aby se odtud kdykoliv dostal, nebo ne?' napadaly mě další myšlenky. Možná proto mi přišel tak děsivý. Něco na něm rozhodně nebylo v pořádku.
Projel mnou záchvěv strachu. To vědomí, že nejspíš něco spáchal, mě děsilo, i když mi zatím jen pomáhal. Když jsem teď nad ním uvažovala, tak mi přišlo, že nemá jen zvrácený smysl pro humor, když mluvil o mém hrobu. Jednoduše má tak hrozně malou úctu k životu. Bylo mu jedno, jestli jsem živá nebo mrtvá. Zachránil mě nejspíš jen z rozmaru.
Trochu jsem od něj poodstoupila. Čím dál víc mi docházelo, že ten pocit z něj byl také kvůli jeho reiatsu. Předtím jsem si ho téměř ani nevšimla, ale bylo tak hrozně velké. Tak jako to Ichigovo jen on ho schovával. I tak jsem si ale byla jistá, že je strašlivé.
"Bojíš se mě?" zeptal se a vytrhl mě tak ze ztuhnutí. Nebyla jsem ale schopná odpovědět.
Roztřásly se mi nohy, když jsem teď ucítila jeho strašný duševní tlak. Skoro jsem ani nedokázala zůstat stát. Cítila jsem tlukot vlastního srdce, když se zvedl ze svého místa a pomalu se vydal ke mně.
V hlavě mi křičela jen jediná myšlenka: 'Utíkej!' ani tak jsem se ale nedokázala pohnout.
Natáhl ke mně ruku a ukazováčkem mi zvedl bradu. Podívala jsem se mu do očí, které měl z větší části schované pod vlasy.
"Ptal jsem se, jestli se bojíš." prohlásil a na tváři se mu roztáhl ten znepokojivý úsměv. Přece jen měl meč. Byl zastrčený za opaskem jeho kimona. Překvapilo mě, jak byl malý oproti tomu bratrovu, ale nepochybovala jsem, že bude pořádně ostrý.
Trvalo to jen sekundu. Cítila jsem, že pokud něco neudělám hned, tak mě zabije, a tak jsem vymrštila ruku a jeho meč vytáhla z pochvy. Zvedla jsem ho nad hlavu při rozmachu. Bylo to buď já, nebo on. Když jsem jím pak švihla dolů, tak už tam nestál. Byl za mnou. Poznala jsem to ale jen proto, že právě z té strany přišla rána do zátylku, než se svět propadl do tmy. Tentokrát nejspíš naposledy.



Tak zachránce nakonec nebude zase taková výhra… No správná chvíle povídku ukončit nebo snad ne? :D

Předchozí díl---------------------------------------------------------------------Další díl
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama