Basketbalová hlava 26

20. června 2016 v 7:59 | IceSun685 |  Basketbalová hlava
"Pořád jsi tady." konstatoval její otec trochu překvapeně. Bylo zřejmé, že to nečekal.

'Myslel jsem, že zmizíš tak daleko, jak to jen půjde.'

"Pořád chci vidět zápas a tohle je jediné volné místo." podotkla blondýnka, aniž by se na něj podívala.
"Jistě." přikývl tedy její otec a zase se posadil. Druhý poločas nakonec začínal.

'Kéž bys mi uvěřila, kdybych ti řekl, jak moc mě to mrzí…'


Pokud dcera mluvila pravdu, tak nemělo smysl na ni mluvit, protože po rozhovoru netoužila a on byl jen nutné zlo. I proto tedy zůstal její otec tiše sedět a sledoval vnuka.
Haruko ale nakonec skutečně promluvila: "Proč až po roce?"
"Prosím?" otočil se na ni zmateně otec.

'Teď myslíš co, drahoušku?'

"Proč jsi mě začal hledat až po roce." odpověděla blondýnka a založila si ruce na prsou. Nejraději by s ním vůbec nemluvila, ale pořád ji hlodalo tolik otázek.
"Protože tvrdohlavost máme v rodině." podotkl muž s pousmáním a dcera se naopak trochu zamračila.

'Jistě, chceš, abych to rozvedl, ale doprošovat se nebudeš. Samozřejmě, že ne. Tvrdohlavost máme skutečně v rodině.'

"Když jsem tě vyhodil z domu, tak jsem to udělal ve vzteku. Když jsem trochu vychladl, tak jsem za tebou chtěl jít, ale pak jsem si řekl, že když se venku trochu spálíš, tak se vrátíš s prosíkem a ještě ráda to podepíšeš. Tvůj život pak měl být jako předtím. Takový jaký jsem pro tebe chtěl." prohlásil její otec a sledoval, jak se jeho dcera jen zamračila.

'Ty jsi ho ale takový nikdy nechtěla a já neposlouchal. Byl jsem tak hloupý!'

"Jenže jsi nepřišla a já se pořád přesvědčoval, že přijít musíš, že to přece nemůžeš zvládnout. Byl jsem příliš tvrdohlavý a pyšný." přiznal její otec zkroušeně.
Jeho dcera pořád mlčela a snažila se zachovat neutrální výraz a tak dodal: "A taky hloupý, když mi nedošlo, že ty budeš úplně stejně tvrdohlavá a nepřijdeš, protože jsi věděla, že bych chtěl, abys dala pryč Ryoutu."
"To ano." přikývla jeho dcera a dala mu tak alespoň nějakou odpověď.
"Když už uběhlo tolik času, tak jsem se o tebe začal bát a zkusil tě najít." dokončil její otec vyprávění.
"Co bys dělal, kdybys mě našel?" zaskočila ho dcera otázkou a on se tak na ni překvapeně podíval.

'Co bych dělal? Já vlastně ani nevím, možná bych se omluvil.'

"Já…" začal její otec, ale zarazil se.

'Ne neomluvil bych se, ne tehdy, byl jsem na to moc hloupý a hrdý a oba to víme.'

"Vlastně ani nevím." řekl nakonec její otec. "Nikdy jsem nepřemýšlel nad tím, co bude, až tě najdu."
"A co tedy bylo, když jsi mě viděl v televizi?" zeptala se tedy jeho dcera, aniž by ji nějak zvlášť překvapila jeho odpověď.
"Nejdřív jsem tomu nedokázal uvěřit." přiznal její otec s pousmáním a v duchu se vrátil do té chvíle.

'Ty bys tomu nikdy neuvěřila, ale ten den jsem brečel štěstím…'

Jeho dcera zůstávala potichu a tak mohl pokračovat: "Věděl jsem, že za tebou nemůžu jen tak přijít a tak jsem si o tobě alespoň zjistil nějaké informace. Tedy to, co bylo na internetu o tvé práci. Díky tomu jsem věděl, že se ti vede dobře a taky, že je moc pozdě, abych za tebou přišel."

'Nepotřebovala jsi žádnou pomoc, byla jsi soběstačná. Nebylo nic, co bych ti mohl dát.'

"Tak ses rozhodl na to vykašlat?" zeptala se, ale ani se to nezdálo jako odsouzení.

'Asi proto, že sama moc dobře víš, že bys mě nikdy nepřijala.'

"Nemohl jsem být s tebou v kontaktu a tak jsem alespoň zaplatil detektivovi, aby mi každý měsíc o tobě dal zprávu, abych věděl, že nejen jsi v pořádku, ale že tak i zůstaneš." dodal a uviděl, jak se jeho dcera nespokojeně zamračila.

'Ano jistě, narušil jsem tvé soukromí, že?'

"Nikdy tě neměl sledovat nebo tak něco, ale měl mi posílat jen nějaké obecnější zprávy, abych věděl, že se ti pořád daří." ujistil ji otec a zdálo se, že je o něco míň dotčená.

'Teď tedy k té části, která se tě možná dotkne o něco víc.'

"Víš, neměl nakázáno tě fotit, ale občas mi nějakou fotku přiložil." řekl její otec a jeho dcera se podle očekávání zamračila.

'Samozřejmě, nikdo není rád, když ho tajně fotí.'

"Na jedné fotce, jsi byla s chlapcem, který za tebou přišel do práce. Je směšné, že jsem na něj do té doby ani nepomyslel." smutně se pousmál její otec. Skoro půl roku dostával od detektiva hlášení o tom, jak se jí daří, a ani jednou si při tom nevzpomněl na důvod proč to tak musí být.
"Zapomněl jsi na Ryoutu?" podivila se tomu i jeho dcera.

'Hloupé já vím.'

"Tak moc jsem se soustředil na strach o tebe a hledání, že když jsem tě našel, tak jsem vůbec nepomyslel na to, proč jsem tě ztratil." přiznal její otec s pousmáním.
Haruko na to ale nic neřekla a tak její otec pokračoval: "Nebylo tam napsané, kdo to je, ale je ti tak podobný, že…"
"Hned jsi ho poznal." přikývla jeho dcera. Její syn často slýchával, že je celá maminka stejně, jako to ona sama slýchávala o té své.
"Přesně." přikývl její otec. Byla to vůbec první vnukova fotka, kterou měl. Také byla jediná přirozená. Všechny ostatní fotky, které měl, byly výstřižky s časopisů, ať už o módě nebo basketu, nebo také fotky ze stránek školy. Tady ale stál vedle mámy a usmíval se, zatímco držel v ruce nakousnuté jablko.

'Byl jsi vyfocený náhodou, ale i tak je to úžasná fotka.'

"Pak jsem si nechal posílat informace i o něm. Jednou jsem se byl podívat na jeho přehlídku a od detektiva jsem dostával jeho fotky a články z časopisů. Po několika letech jsem se pak dozvěděl, že začal hrát basket a tak jsem se šel podívat na jeho zápas. Potom jsem začal chodit na všechny jeho oficiální hry." dokončil celý příběh její otec.
Haruko ovšem zůstávala potichu ještě dlouho po té. Dokonce, i když začala poslední čtvrtina, tak zůstávala tiše.

'Není už nic dalšího? No dobrá, i tak jsi se mnou mluvila mnohem déle než by mě kdy napadlo.'

-----------------------------------------------------------------------------------------------------------------

'Změnil se.'

Haruko věděla, že to tak je, i když si to přiznávala jen nerada. Její otec byl vždycky tak chladný a přísný. Dnes ale viděla, jak moc ho to celé vzalo.

'Pořád ti ale nedokážu odpustit!'

Blondýnka zůstávala potichu a soustředila se jen na synovu hru. Bylo úžasné vidět ho hrát takhle. Dnes byl možná nejlepší, jak ho vůbec kdy viděla a její otec si to nejspíš myslel taky, protože se i přes napjatost zápasu usmíval.

'Vážně ti na něm záleží, že?'

Pak ale zápas nakonec skončil a oba dva se smutně zamračili. Ryouta prohrál a jeho spoluhráč mu dokonce musel pomoct na nohy a potom ho ještě podpírat.

'Moje zlatíčko.'

Jeho matka se zvedla a chtěla jít dolů, ale otec ji zachytil za ruku.
"Co to děláš?" vyhrkla žena překvapeně.
"Chceš jít za ním?" zeptal se jí otec místo odpovědi, ale ruku jí pustil.
"Jistě že." přikývla se zamračením.

'Jak se vůbec na něco tak jasného může ptát?'

"Neměla bys." zavrtěl hlavou, ale jinak se ji nepokusil zastavit.

'Co tím myslí?'

"Proč ne?" zeptala se tedy se zamračením.
Otec se na ni s povzdechem podíval, ale odpověděl: "Vím, že ho miluješ, ale je mu šestnáct a je to kluk, jsou věci, které musí zvládnout bez tebe, jestli má někdy dospět."

'Cože? Co tím jako myslí?'

Jeho dcera nahlas nic neřekla a tak dodal: "Je teď se svým týmem, možná by tě teď viděl rád, ale zítra by se před nimi cítil trapně. Porážky navíc patří k životu a on se s nimi musí naučit vyrovnat sám."
"Co o něm vůbec víš?" zeptala se blondýnka popuzeně, ale uvnitř věděla, že má pravdu, což ji na tom štvalo nejvíc.
"Možná nic." pokrčil její otec rameny. "Jsem si ale jistý, že má mobil a pokud chce mámino utěšování, tak vytočí tvoje číslo. Pokud to neudělá, tak bys ho měla nechat překonat překážky samotného."
"Jak učené." podotkla jeho dcera.
"To víš, až bude stará jak já, tak budeš mít dost času číst moudra z krabic od cereálií." pousmál se její otec.

'Neumím si představit, že bys někdy nechal svojí práce. Navíc vím, že jsi jí nenechal, pořád čtu tvoje jméno v novinách.'

"Od kdy máš tak málo práce?" zeptala se cynicky, ale znovu se posadila, takže se její otec spokojeně usmál.
Potom ale posmutněl a řekl: "Mám spoustu práce. Jinak ale nemám nic jiného."

'Hádám, že všichni úspěšní takhle končí. Tys ale nemusel, kdyby ses kdysi rozhodl jinak.'

"No taky mám dost práce, takže se s tebou rozloučím." prohlásila a znovu si stoupla.
"Vím, že nikdy nezavoláš, ale přesto." řekl a podal jí lístek, na který napsal telefonní číslo. "Kdybys cokoliv potřebovala."

'Mám si ho vůbec brát a dávat mu naději?'

Dcera se na lístek chvíli jen dívala a sledovala napjetí v jeho tváři. Věděla, že když si ho nevezme, nebo by ho dokonce roztrhla, tak by mu tím ublížila.

'To si nakonec zasloužíš!'

Natáhla se pro lístek s úmyslem ho roztrhnout, ale když si ho vzala, viděla tvář svého otce jinak. Byla na ní naděje a dokonce se jemně usmál.

'No tak! Roztrhni ho!'

Haruko si skousla spodní ret a uviděla, jak otec vydechl, jakoby do teď zadržoval dech. Byly to roky, kdy se na ni naposledy díval takhle. Bylo to ještě v době, kdy byla její máma naživu a on se vždycky smál a vyhazoval ji do vzduchu, když se vrátil z práce. Tehdy si byla jistá tím, že ji miluje. Potom měl ale jen pocit, že je pro něj jedno velké zklamání.

'Nedokážu to udělat. Nedokážu mu ublížit, i když jsem si to tolikrát přála. Proč jen musím být tak hodná?!'

"Moc bych v ten telefonát nedoufala." prohlásila a lístek strčila do kapsy. Hned po tom prostě odkráčela, aniž by se jedinkrát otočila. Lístek sice chtěla venku vyhodit, ale nakonec si ho i tak nechala a později založila do knihy.



Tak co váš názor? Nechali byste si ten lístek, nebo spíš: vzali byste si ho vůbec?

Předchozí díl---------------------------------------------------------------------Další díl
 

3 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Dechi Kazemai Dechi Kazemai | Web | 27. června 2016 v 8:06 | Reagovat

Složitý jako v každé rodině, ono se vždy něco najde a jediný, kdo to odnáší jsou pak děti...
Jinak hrdí otcové, kteří si myslí, že to jejich dítě to nezvládnou a myslí si, že jejich děti přijdou s prosíkem zpět...
Jinak pěkný dílek... :)

2 IceSun685 IceSun685 | Web | 27. června 2016 v 9:08 | Reagovat

[1]: Jsem ráda, že se ti líbil. :-)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama