Vlastně ani nevnímala svět kolem, nebyla si jistá, kolik času vlastně uplynulo od okamžiku, kdy mu začala plakat v náručí. Teď byla tiše, stále v jeho uklidňujícím sevření, ale tiše.
Ani Itachi totiž nepromluvil, jen ji dál držel a rukou hladil přes záda.
Věděla, že to tak prostě nemohla nechat. Věděla, že se od něj musí co nejdřív odtáhnout, ale nechtěla. Vše špatné mezi nimi totiž bylo náhle pryč, opět to byl její blízký přítel a opora. Miroko bohužel věděla, že to tak zůstane jen do chvíle, kdy se vzchopí a vyprostí se z jeho sevření. Nebyla si vlastně jistá, jak dlouho už to ticho mezi nimi trvalo, zdálo se nekonečně dlouhé, ale i krátké jako mrknutí oka.
Miroko pevně zavřela oči a doufala, že se z toho všeho probudí v jiném úkrytu a bez rostoucího dítěte v jejím těle. Když ale opět povolila svaly na tváři a nechala zrudlé oči ulepené od slz, aby opět našly světlo ve svém okolí, tak stále byla tady. Od zavření očí se vlastně nic nezměnilo, jen Itachiho ruka urazila cestu po jejích zádech v nekonečně se opakujícím uklidňujícím gestu.