Překvapení 61

16. července 2016 v 8:50 | IceSun685 |  Překvapení
Miroko za sebou zavřela dveře. Dnešní den vlastně nebyl ani tak strašný, jak původně očekávala. Všichni se sice chovali dost divně, ale byli snesitelní, takže jí to ani moc nevadilo.
Dnešek byl ale i tak dost náročný a stresující, i když se naštěstí nestalo nic vážného. Sasori nezabil Deidaru a Itachi nic neprozradil, což bylo dobře. Kdyby měla zvládnout ještě tohle, tak se už nejspíš zhroutí.
Pomalu se posadila na postel a zula si boty. Nebyla si jistá, jak to půjde později, až jí už tak obrovské břicho ještě naroste. Koho z nich by vlastně měla požádat o pomoc, až se nebude schopná zvednout z křesla, do kterého už teď zapadala. Možná by si do něj raději ani neměla sedat.
"Miroko?" ozvalo se zpoza dveří spolu se zaklepáním.
Dívka docela spolehlivě poznala Deidarův váhavý hlas, ale na tom vlastně nezáleželo. Nebyla si jistá, jestli by vůbec někoho poslala pryč a proč taky?

"Ano?" zavolala na něj a pohodlněji se usadila na posteli, tohle možná bude na dlouho.
"Můžu?" zeptal se mladík váhavě, když pootevřel dveře. Nebyl si úplně jistý, jestli její zavolání bylo i pozváním.
"Jistě." odvětila kunoichi a usmála se na něj. Její postoj ke každému z nich byl momentálně tak zmatený, že byla přívětivá ke všem, protože ani ona nevěděla, co si o kom vlastně myslí a co cítí.
Deidara za sebou zavřel dveře a trochu rozpačitě přešlápl.
"O co jde?" zeptala se ho dívka klidným hlasem bez stopy netrpělivosti, či naléhavosti. Věděla, že i pro něj je to dost těžké, tak mu to nechtěla ještě zhoršovat zvlášť, když v záloze zůstávala další pořádná rána v podobě nejasného otcovství.
"Chtěl jsem se s tebou usmířit." řekl trochu nejistě a pokusil se o úsměv, který ovšem víc připomínal nějakou křeč.
"To by bylo hezké, ale my nejsme ve sporu." namítla Miroko a věnovala mu schopnější úsměv. Ani ona sama ovšem nevěděla o kolik je upřímnější než ten jeho, protože nucené a falešné úsměvy měla už dávno zvládnuté do té míry, že si nebyla jistá, jestli by je sama rozeznala.
"Víš, jak to myslím." prohlásil rezignovaně a posadil se vedle ní. Ani moc nepřemýšlel, jestli jí to nevadí.
"Nezlobím se na tebe." ujistila ho Miroko a znovu se na něj usmála.
"Ale já ano!" vyhrkl najednou Deidara a ženu vedle sebe tím dokonale zmátl. "To, co jsem ti udělal, je samo o sobě neomluvitelné, i když jsem byl opilý, ale to, jaké to má následky, je ještě mnohem horší!"
'Možná žádné.' napadlo dívku, ale nepokusila se nic říct, podle jeho výrazu chtěl nejspíš ještě pokračovat.
"Víš, Sasori mi to tak nějak…" začal mladík, ale zřejmě nemohl najít ty správná slova a Miroko se nechtěla ani domýšlet, co mu vlastně její otec řekl.
"Plivl do ksichtu." rozhodl se nakonec Deidara pro trochu metaforickou formulaci, která ale relativně přesně podtrhovala její vlastní představu o jejich rozhovoru.
"Nic si prosím nevyčítej, prostě na to zapomeňme." pokusila se ho ukonejšit snad hlavně kvůli vědomí, že se možná trápí zcela zbytečně.
"Ne, to nemůžeme." oponoval jí mladík a stiskl její ruku. Miroko ji neodtáhla, což pro něj bylo znamení, že může pokračovat. "Víš, já to chci napravit."
"Napravit?" zopakovala po něm Miroko se zvednutým obočím. I kdyby bylo dítě jeho, tak si neuměla představit, jak chce něco takového změnit, na antikoncepci bylo trochu pozdě.
"Vím, co si o mně myslíš." prohlásil a mírně zesílil svůj stisk. "Že jsem nezodpověděný, neschopný a špatný člověk a možná i něco horšího."
Miroko nic nenamítla, protože se zdálo, že nechce, aby mu skákala do řeči, tak se na něj jen nesouhlasně podívala a svým pohledem a zavrtěním hlavou jeho slova rázně odmítla. Nakonec to ona byla ta nezodpovědná a hloupá.
"Jen chci, abys mi dala šanci. Nejsem tak špatný, jak si myslíš, jak si všichni myslí. Když mi dáš šanci, tak ti dokážu, že to tak není, uvidíš." naléhavost jeho slov ji zasáhla jako šíp do srdce. Neřekl to přímo, ale Miroko moc dobře věděla, kam míří.
"Já chápu, co jsem způsobil, a nechci před tím utíkat." ujistil ji a vzal ji i za druhou ruku. "Nechci se vyhýbat zodpovědnosti, Miroko, pokud mi dáš šanci, tak ti dokážu, že se na mě můžeš spolehnout. Ty i naše dítě."
"Nemůžu." zašeptala spíš pro sebe a z očí jí stekly slzy. Nebylo to kvůli němu, ale to mu nemohla říct. Nesměl vědět, že ho tím chrání, před ještě horší pravdou. Dost možná tohle celé dělal zbytečně a prostě přijmout jeho slova a potom mu muset říct, že to dítě není jeho, jednoduše nemohla. Ani mu ale teď nemohla říct pravdu. Proto teď musela ublížit i druhému z obou mužů s vědomím, že je to tak míň bolestná cesta, čímž si ale už teď nebyla tak jistá.
Deidara ale nic neřekl ani neudělal ještě notnou chvíli, jen se díval do jejích uslzených očí a bolestí pokřivené tváře a jen si myslel, že tomu rozumí. Jen si myslel, že jí jednoduše příliš ublížil, než aby mu mohla úplně odpustit a přijat ho nebo jeho pomoc.
"Ještě nad tím přemýšlej, ano? Možná ti časem přijde, že to není až tak strašný nápad." řekl jednoduše a bez výčitky. Usmál se na ni konejšivým milým úsměvem a její ruce položil přes sebe, aby je mohl stisknout v jedné ruce. Tu druhou zvedl k její tváři, aby jí setřel slzy. Ještě jednou se na ni usmál a s lehkým pohlazením přes tvář, když stahoval dlaň od její líce, ji pustil a odešel ze dveří. Až venku na chodbě se na ni otočil, znovu se chápavě usmál, a než zavřel, ještě s dalším upřímným úsměvem řekl: "Hezky se vyspi, Miroko."
Nedokázala mu odpovědět ani cokoliv říct. Jen zůstávala sedět ve stejné poloze, jako když se od ní odtáhl a ucítila, jak se jí po tváři kutálí další slza.
'Bolest.' projelo jí hlavou, a aniž by odtrhla pohled od dveří nebo dokázala alespoň mrknout, dotkla se své tváře. Skutečně to byly slzy a už trochu jasněji cítila, jak ty první rychle následují další. Už odtrhla pohled ode dveří. Zabodla ho do země a z úst se jí vydralo první vzlyknutí.
'Utrpení.' projela jí hlavou další nejasná myšlenka. Ano nic jiného kolem sebe nešířila, jen bolest a utrpení. Ucítila, jak se její tělo sevřelo, jako jen málokdy, tak dlouho se snažila být silná. Napůl křeče, které jí procházely při každém dalším vzlyku, jí prozradily, co její mysl zatím nevěděla. Ze vzlykání a několika slz se stal usedavý pláč, který se snad nějak podvědomě pokusila udusit v polštáři. Věděla ale, že podobná snaha je zbytečná, protože tohle už nebyl normální pláč, ale spíš křik, jakoby všechno utrpení muselo pryč.
Vlastně o sobě ani nevěděla, protože si ani neuvědomila, že už v pokoji není sama. Téměř necílila ruce, které ji sevřely a zvedly, ani nepoznávala hlas, který ji ujišťoval, že všechno bude v pořádku a snažil se ji utěšit. Jen matně si uvědomovala, že už se nesvíjí na posteli a nedusí se polštářem, ale boří tvář do cizího pláště a pláče mu v náručí.
Ozvalo se další pššt, ale hnědovlásku to nijak neuklidnilo, jen dál plakala v náruči člověka, který jako první zaslechl její pláč, nebo možná spíš hysterický křik.
"Bude to v pořádku, Miroko." zkusil to znovu, ale opět bezvýsledně. Miroko plakala dál, jen se mu sama schoulila do náruče. Tentokrát jakási část jejího mozku, která ještě fungovala, zařadila mužův hlas. Byl to Itachi a jak už to tak bývalo, tak Itachi byl ten, na koho se vždycky mohla obrátit, komu vždy důvěřovala a kdo jí byl vždy oporou. Vždy to byl Itachi, za kým ji bezradnost a utrpení přivedlo, jako tehdy v noci, kdy udělala tu hloupost. Poslední rozhovor nebyl důležitý, všechno, co se mezi nimi pokazilo, teď nebylo důležité. Byl tady a to právě proto, aby se u něj vyplakala a tak prostě plakala, až do vyčerpání.



Opět nám celou kapitolu zabrala jedna scéna, ale bohužel v ní bylo potřeba toho říct tolik, že to jinak ani nešlo. Příště s ní zase budeme pokračovat, až se nám Miroko uklidní, tak se můžete těšit na další rozhovor s Itachim. ;)

Předchozí díl---------------------------------------------------------------------Další díl
 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Dechi Kazemai Dechi Kazemai | Web | 18. července 2016 v 9:12 | Reagovat

Jsem dost zvědavá, čí to dítě je!? Hm...

2 IceSun685 IceSun685 | Web | 18. července 2016 v 13:28 | Reagovat

[1]: No tohle vím už od samého začátku, ale říkat ti to nebudu, abych nepokazila Překvapení ;-)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama