Překvapení 62

30. července 2016 v 8:50 | IceSun685 |  Překvapení
Vlastně ani nevnímala svět kolem, nebyla si jistá, kolik času vlastně uplynulo od okamžiku, kdy mu začala plakat v náručí. Teď byla tiše, stále v jeho uklidňujícím sevření, ale tiše.
Ani Itachi totiž nepromluvil, jen ji dál držel a rukou hladil přes záda.
Věděla, že to tak prostě nemohla nechat. Věděla, že se od něj musí co nejdřív odtáhnout, ale nechtěla. Vše špatné mezi nimi totiž bylo náhle pryč, opět to byl její blízký přítel a opora. Miroko bohužel věděla, že to tak zůstane jen do chvíle, kdy se vzchopí a vyprostí se z jeho sevření. Nebyla si vlastně jistá, jak dlouho už to ticho mezi nimi trvalo, zdálo se nekonečně dlouhé, ale i krátké jako mrknutí oka.
Miroko pevně zavřela oči a doufala, že se z toho všeho probudí v jiném úkrytu a bez rostoucího dítěte v jejím těle. Když ale opět povolila svaly na tváři a nechala zrudlé oči ulepené od slz, aby opět našly světlo ve svém okolí, tak stále byla tady. Od zavření očí se vlastně nic nezměnilo, jen Itachiho ruka urazila cestu po jejích zádech v nekonečně se opakujícím uklidňujícím gestu.

Pohnula se a ucítila, jak Itachi zvedl hlavu, která byla opřená o tu její. Musela přerušit jejich obětí, věděla to.
Nesnažil se ji zadržet. Sám odtáhl ruce z jejích zad a poposedl si kousek dál.
Miroko se mu neodvážila podívat do tváře. Měla hlavu skloněnou k zemi a pohledem zkoumala své bosé nohy. Cítila, jak jsou studené. Jak dávno to vlastně mohlo být, co si vyzula boty před Deidarovou návštěvou?
Její vlastní tvář byla ukrytá za závojem hnědých rozcuchaných vlasů a navíc byla odvrácena od něj, takže nemohl vidět její zničený výraz.
"Miroko?" odvážil se ji oslovit Itachi starostlivým hlasem.
"Proč jsi tady?" zeptala se ho a otočila k němu tvář tak náhle, že se jí rozletěly vlasy kolem hlavy.
"Vlastně jsem se ti šel omluvit." odpověděl a na okamžik uhnul pohledem. "Při našem posledním rozhovoru jsem se nechoval dobře, je to hlavně tvoje rozhodnutí a já na tebe neměl v ničem tlačit."
Miroko zavřela oči a opět odvrátila tvář. Tohle už na ni začínalo být trochu moc. To ona byla zlá na něho, ale omluvit se přišel on, proč proboha?
"Protože jsem těhotná." zabručela snad spíš pro sebe.
"Cože?" zeptal se Itachi, který příliš nepochopil význam jejích slov.
"Všichni se chováte takhle, protože jsem těhotná." odpověděla dívka a opět na něj upřela pohled. "Měl bys být na mě naštvaný a místo toho se přijdeš omluvit! Proč? Přece jsi nic neudělal!"
Mladý Uchiha na okamžik zkřivil obočí a povzdechl si. "Nikdy jsem na tebe naštvaný nebyl. Ani nevím, jestli na tebe vůbec dokážu být naštvaný."
"Nebyl?" zopakovala po něm Miroko trochu zmateně. "Ani po tom co jsme…?" Myslela si, že minimálně předtím to tak bylo, vždyť se jí dokonce vyhýbal a nechtěl se s ní vůbec vidět, vždyť ji nechtěl ani v týmu.
"Cítil jsem se trapně a měl výčitky svědomí, ale nebyl jsem nikdy naštvaný." odpověděl Itachi a své zlomené srdce vynechal.
Miroko raději neřekla, že ho tehdy v podstatě využila, jako záplatu na vlastní bolest.
"Nápodobně." zašeptala Miroko a skoro se o něj znovu opřela, než si uvědomila, jaká je to hloupost.
"Je dost pozdě." podotkl Itachi a zvednul se. "Měl bych jít a ty by ses měla prospat."
"Jistě." přikývla dívka, ale nebyla si jistá, jestli po dnešku vůbec může spát. Itachi ale odešel a tak jí vlastně nic jiného ani nezbývalo.

Miroko ráno skutečně zjistila, že vlastně spala déle než většinou, ale nikdo ji zřejmě nepostrádal. Byl už téměř čas k obědu, ale v úkrytu bylo ticho a nikdo ji nepřišel vzbudit. Bylo to skoro, jako by byl vše jen sen a nikdo z nich úkryt nenavštívil, což se zdálo jako naprosto příšerná představa, i když přesně s tímhle přáním usínala.
Miroko si to skutečně přála, aby bylo vše zase jednoduché, bez lží a přetvářek, bez ubližování ostatním. Samota na ni ale dolehla naprosto okamžitě a až příliš děsivě. Nedokázala si představit, že by tu opět měla být sama.
V rychlosti se převlékla a vyrazila ven z pokoje. Chodba ale byla prázdná, stejně jako hala, tentokrát na ni Sasori na gauči nečekal. Miroko se na okamžik zdržela přemýšlením, jestli to skutečně nebyl sen. Tento nápad však brzy zapudila, protože tak bláznivá přece být nemohla. Hala se ovšem v ničem nelišila od své podoby, když tu skutečně bydlela sama, takže neměla nic racionálního, čím by své rozhodnutí potvrdila.
'Zahrada.' napadlo ji náhle a otočila se k jedné z chodeb. Jestli jí něco dokáže, že není blázen, tak právě zničená zahrada.
Miroko proto svižným krokem vyrazila k východu ven. Musela se přesvědčit co nejdřív, a kdyby nebyla v tak pokročilém stádiu těhotenství, tak by se nejspíš i rozběhla.
Podívala se ven a téměř vydechla úlevou, všechno bylo stále zničené. Její záhony byly pryč a tři krátery po výbuchu na svém místě. To co nezničila voda, bylo naskládané u okraje skalní stěny a zabalené v pytlích, přesně jak jí Kisame s Itachim řekli. A když už si vzpomněla na mladého Uchihu, tak v ní bezděky hrklo. Musel přece existovat způsob jak to s ním urovnat jak to se všemi urovnat i s Deidarou.
Jelikož už nebyl důvod, proč tu dál zůstávat a dívat se na tu spoušť, tak hnědovláska zase vyrazila zpátky.
Bylo dost nepravděpodobné, že by ještě spali, bylo dost pozdě, ale proč se po nich tedy slehla zem? Deidara i Itachi měli jistě dost důvodů, proč se jí na chvilku vyhýbat, ale u Sasoriho k tomu neviděla důvod, stejně jako u Kisameho.
"Ahoj." ozval se otcův přívětivý hlas, který ji napůl vyděsil, protože ho nečekala, a napůl uklidnil, protože to znamenalo, že nikam neutekli.
"Už jsem myslela, že jste všichni pryč." nadhodila dívka a usmála se na něj.
"No, ostatní vlastně jsou pryč." odpověděl Sasori, a když si všiml jejího zděšeného výrazu, tak dodal: "Vydali se do města pro nějaké zásoby a materiál. Asi to s tou zahradou myslí vážně."
Miroko přešla cynismus a otrávenost v otcově hlase chápavým úsměvem a dodala: "Aspoň se nenudí."
"Ne to nejspíš ne, protože s tím mají velké plány, asi ti tím chtějí udělat radost." konstatoval Sasori neméně otráveně a posadil se na gauč, snad chtěl alespoň vyvolávat dojem normality, který Miroko nejspíš už dlouho chyběl, protože teď v jejím životě bylo spíš všechno postavené na hlavu a to Sasori věděl jen polovinu.
"Je to myslím lepší, než kdyby se mi pletli pod nohy." odpověděla dívka s dalším úsměvem a posadila se vedle něj. Vypadal spíš jako její bratr než otec, ale na to už si relativně zvykla.
Sasori se na ni chvíli soustředěně díval a potom ji překvapil otázkou: "Pletu se ti pod nohy?"
"Co?" vyhrkla dívka zaraženě, tohle ji ani nenapadlo. "Samozřejmě, že ne. Myslela jsem to spíš tak, že by kolem mě mohli neustále běhat a ptát se, jestli něco nepotřebuju, což by bylo otravné."
"A nepotřebuješ něco?" zeptal se jí s podivným výrazem. Snad jakoby čekal její hněv, nebo i fyzickou ujmu. Zřejmě si ale tuhle otázku nemohl odpustit. Snad ho tížila od okamžiku, kdy ji pozdravil.
Hnědovlásce se začal stahovat hrudník a žaludek v zadržovaném smíchu, ale nakonec se neudržela a alespoň krátce vyprskla smíchy. Její reakce zřejmě Sasori potěšila, protože se taky usmál.
"Jen něco k jídlu, tati." zašeptala, když neodolala opření o jeho rameno. Vlastně si ani neuvědomovala, že ho tak znovu oslovila. Jestli mělo její těhotenství nějaké pozitivum, tak jistě její vztah k otci, který se jako zázrakem spravil, ovšem mohl se stejně rychle zase zhoršit, až se dozví i zbytek příběhu.
"Jistě." odpověděl jí Sasori trochu pohnutým hlasem. Zjevně si její oslovení moc dobře uvědomoval.
Miroko se jen usmála, když jí ještě stiskl ruku ve své vlastní stejně studené a tvrdé jako mrtvé dřevo, ale přesto podivně příjemné dlani, a nechala ho odejít do kuchyně.



Další díl je tady a všichni kolem se pořád chovají trochu na hlavu, ale to se snad napraví, až do všeho vnese trochu pořádku nová ženská ruka. ;)

Předchozí díl---------------------------------------------------------------------Další díl
 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama