Výstřižky z života otců - Murasakibara

12. července 2016 v 10:28 | IceSun685
Tak, kdo četl vyhodnocení poslední ankety, tak jistě ví, o co jde a kde se to tu vzalo a tak není třeba nic dodávat. Snad jen příjemné čtení.
(Ještě tedy opakuju, že je věnována všem hlasujícím v poslední anketě jako poděkování za jejich smysl pro humor.)


Dosud nepojmenované dítě: mínus 8 měsíců

"Musím s tebou něco probrat." oznámila svému manželovi hnědovláska a posadila se ke stolu naproti něj.
"Hmmm…" ozval se jen Murasakibara a zvedl hlavu od jídla.
"Jsem těhotná." prohlásila a podložila si bradu rukou. Měla klidný výraz, zatímco čekala, až to manžel zpracuje.
"Aha." řekl po nějaké době Murasakibara a podal jí svoji misku s jídlem. "Tak to bys měla víc jíst."
Hnědovláska se v odpověď na to usmála a misku si skutečně vzala. S jejím manželem to nebylo úplně jednoduché, ale byly věci, které na něm měla ráda. Předpokládala sice, že většina výchovy bude spíš na ní, ale určitě bude mít to dítě taky rád. Přece jen se o něj snažili záměrně, i když už docela dlouho.
"Docela nám to trvalo co?" nadhodila hnědovláska. S Murasakibarou se poznali v cukrárně, když jim bylo osmnáct. Po skoro pěti letech chození se pak nakonec vzali, ale na tuhle chvíli musela počkat ještě další dva roky, i když se začali snažit téměř hned po svatbě.
"Myslíš?" zeptal se na to Murasakibara. Vždycky jí přišlo, že čas pro něj nehraje skoro žádnou roli.
"To je jedno." zasmála se tomu hnědovláska a vrátila se k misce, kterou jí předtím přenechal.

Naoko: několik hodin

"Pojď se na ni podívat." vyzvala manžela hned ve dveřích.
Fialovovlasý muž se tedy vydal až k posteli. Nebyl u porodu, protože jim tam jen překážel, a tak tohle bylo poprvé, co měl dceru vidět. Posadil se na okraj postele a podíval se na ni.
"Na." řekla jeho žena a natáhla ruce s dítětem směrem k němu. Bylo zřejmé, že chce, aby si ji pochoval, ale Murasakibara nějak váhal.
"Atsushi?" oslovila manžela zmatená hnědovláska.
"Je moc malá." prohlásil muž, čímž ji ještě víc zmátl. "Nerad bych ji rozmáčkl. Vypadá dost křehce."
Žena se tomu zasmála a pak teprve prohlásila: "Nebuď hloupý. Je to tvoje dcera."
Muž si ji tedy docela neochotně vzal, ale měl ji spíš jen položenou na dlaních, než že by ji skutečně choval.
Hnědovláska si povzdechla, ale dítě si zpátky nevzala. Jen ať se otec snaží.

Naoko: 2 roky

"Tatííí…" zapištěla fialovovlasá holčička. "Mám hlad."
"Hmmm…" zamyslel se nad tím Murasakibara. Obvykle nebyl tím, kdo se staral, ale jeho manželka teď byla na srazu ze své střední a tak ji měl na povel. Což taky znamenalo plnou ledničku připraveného jídla pro malou, z nichž jedno vytáhl a rozdělal.
Naoko se tedy vydala ke své stoličce, kde brzy začala křičet, když to otci trvalo moc dlouho. Murasakibara ji tedy alespoň zvedl do židličky a počkal, až se jídlo ohřeje. Podle instrukcí měl ochutnat, aby se ujistil, že to není moc horké a tak to taky udělal. V zápětí ale vyplázl jazyk a prohlásil: "Je to fujky. Najdu ti něco jiného." a dal se do prohledávání ledničky.
Po několika minutách ale podlehl tlaku, který na něj působil dívčin křik a dal jí tyčinku. Další hodinu pak strávil prohledáváním ledničky a vylíváním obsahu krabiček.
Od tohoto dne tedy byla Naoko stravována spoustou sladkostí a taky jídlem, které si Murasakibara připravoval pro sebe, když se pak její matka po týdnu vrátila, tak se velmi divila, proč jí holčička nepapá.
"Už předtím jedla málo." postěžovala si jeho manželka. "Ale teď mi nejí skoro vůbec. Jedla ti, když jsme tu nebyla?"
"Ano." přikývl její manžel.
"To je divné." povzdechla si hnědovláska a znovu se do dcery pokusila dostat namixovanou směs něčeho neurčitého, o čem její dcera řekla, že je to fujky, a její otec s tím velmi souhlasil, ale raději nic neříkal. Začal ovšem dceru tajně přikrmovat normálním jídlem.

Naoko: 4 roky

"Co to jí?" zeptala se hnědovláska, když si všimla dceři sedící v dětském pokojíčku.
"Jen tyčinku." pokrčil Murasakibara rameny a jeho žena si povzdechla.
"Říkala jsem ti, ať ji tím pořád nekrmíš. Za chvíli bude jako koule." podotkla a šla ji dceři vzít.
Murasakibara se na dceru soucitně podíval a ukousl si z vlastní tyčinky.
"Taky bys to neměl jíst. Dáváš jí špatný příklad." prohlásila hnědovláska v zápětí a tyčinku vzala i manželovi.
Murasakibara si ale hned vytáhl z kapsy další a odešel za plačící Naoko, které dal půlku.
"Lásko…" zaúpěla hnědovláska otráveně. Tohle bylo hrozné.
Murasakibara tedy tyčinku strčil celou do pusy a posadil se k dceři, aby si s ní mohl hrát s vláčkem. Jeho žena si ale nebyla jistá, jestli si hraje s jejich dcerou nebo spíš sám.

Naoko: 6 let

Murasakibara ji vedl za ruku. Byl to její první školní den a jeho dcera se spokojeně usmívala.
"Máš všechno?" zeptal se jí otec a holčička hned začala vyjmenovávat věci, které s maminkou zabalily do batohu.
"To zní dobře." přitakal Murasakibara. Jeho dcera byla bystrá po matce, takže se jí ve škole bude nejspíš dařit mnohem líp, než jemu. "Určitě se ti tam bude líbit."
"Tobě se tam líbilo?" zeptala se pohotově holčička a její otec se musel zamyslet.
"Nebylo to zlé." prohlásil nakonec. Byl nejvyšší ve třídě, takže si na něj nikdo nedovoloval. I ona byla dost vysoká, takže to jistě zvládne podobně.
"Tak hodně štěstí." popřál jí a klekl si, aby jí dal pusu na čelo. Musela teď jít za svou učitelkou. Svým způsobem to byla smutná chvíle, když mu odcházela. Proto si taky vytáhl sladkou tyčinku, do které se zakousl.

Naoko: 12 let

"Nechci jíst." namítla jeho dcera a zavřela se v pokoji.
Murasakibara se nechápavě poškrábal na hlavě a namítl: "Ani včera jsi nechtěla jíst."
"Jdi pryč!" přikázala jeho dcera a tak se Murasakibara vrátil do kuchyně.
Jeho žena zmateně zvedla obočí ale fialovovlasý muž se jen posadil ke stolu.
"Kde je Naoko?" zeptala se tedy jeho žena a Murasakibara jednoduše řekl: "Nechce jíst."
Z manželčiny strany se dočkal jen povzdechu a ruky ukazující směr k dceřině pokoji. Fialovovlasý muž se tedy zvedl a šel znovu zaťukat.
"Říkala jsem, že nemám hlad!" zavolala jeho dcera, ale její otec namítl: "Když nebudeš papat tak nevyrosteš."
"Proto taky nechci jíst!" ozvala se dívka a její otec se nechápavě poškrábal na hlavě.
"Jíst ale musíš." řekl tedy. On sám si neuměl představit, že by nejedl. To byla strašná představa.
"Jsem nejvyšší ze třídy!" zavolala dívka nešťastně.
"To je skvělé, miláčku." prohlásil Murasakibara, který nevěděl, co jí má říct a tohle se obvykle osvědčovalo. V druhé strany dveří se ale ozval pláč a tak se do věci musela vložit dívčina matka, která otce vykázala. On sám byl rád, že byl tak velký a tak nerozuměl, proč by to mělo jeho dceři vadit.

Naoko: 15 let

"Neměla bys mít boty na podpatku?" zeptal se jí otec a dívka se pousmála. Boty potřebovala na závěrečný ples na nižší střední.
"Nechci podpatky." prohlásila jednoduše a prohlédla si výběr bot. Bylo jich jen málo, které se hodily na ples a neměly ho.
"Nenosí se ale na ples?" zeptal se její otec a marně se snažil vzpomenout na poslední ples, na kterém byl.
"Nosí, ale to bych byla vyšší než můj partner." namítla dívka a její otec se trochu zmateně zeptal: "A to by vadilo?"
"Mě ano." přikývla jeho dcera a tím byl jejich rozhovor uzavřený.

Naoko: 18 let

"Nemůžu tomu uvěřit." řekla její matka dojatě. Dnes to řekla už několikrát a tak na to její muž už nereagoval a raději nosil krabice ven z auta.
"Budeš nám doma moc chybět." prohlásila dívčina matka a fialovovláska šla raději pomoct otci.
"Máma přehání." postěžovala si dívka a vzala si od otce krabici. "Neodcházím přece navždycky. Jen budu na koleji."
"Hmmm…" ozval se její otec, který jako obvykle nevěděl, co dívce říct.
"Tohle mám na tobě ráda, tati." prohlásila dívka a Murasakibara se na ni krátce podíval. "Můžu ti říct cokoliv a ty si to poslechneš a nikdy neřekneš nic, čím bys se mnou nesouhlasil a ani mi nic nevyčítáš."
"Aha." vypadlo z jejího otce a dívka se usmála.
"Je to mnohem jednodušší než mluvit s mámou. Ta se vždycky strašně bojí." postěžovala si dívka a právě v tu chvíli se ozvalo matčino zavolání: "Máš v mobilu číslo na záchranku?"
"Jasně." zavolala dívka s protočením očí.
"Maminka to myslí dobře." řekl jí otec a Naoko přikývla. Věděla, že to máma myslí dobře, jen by si přála, aby svou péči tak nepřeháněla. Fialovovláska se ale musela smířit s tím, že bude. Rezignovaně se tedy vydala zpátky za mámou, aby si vybalila zbytek věcí.

Naoko: 20 let

"Jsme na tebe moc pyšní." prohlásila její matka, když se potkali u dveří, a objala ji. Dívka její objetí opětovala a podívala se na otce, který cosi žvýkal. Jeho dcera se tomu pousmála, ale nijak to nekomentovala.
"No a jak jsi na tom s hledáním práce?" zeptala se tedy její matka a rychle dodala: "Vždycky jsi jen mlžila, když jsem se na to zeptala."
"No…" zaváhala dcera znovu a její otec zmateně naklonil hlavu na stranu. Jednou jim to ale říct musela a tak z ní nakonec vypadlo: "Práci jsem našla, ale je tady."
"Na univerzitě?" podivil se její otec a dcera zavrtěla hlavou.
"Myslela jsem tohle město." vysvětlila a s obavami se podívala na matku. Věděla, že to bude nést těžce.
"Ale…" dostala ze sebe hnědovlasá žena namáhavě. "To se nevrátíš domů?"
"To ano, ale jen pro zbytek věcí." řekla jí dcera smutně. Nebylo to tak, že by u nich doma nenašla práci. Ona ji ani nehledala. Tady měla všechny přátele a taky svého přítele, který už pracoval. Byla nakonec dospělá a chtěla začít žít svůj život.
"Tak pojďme domů." řekl Murasakibara a vzal manželku kolem ramen. I jemu bude dcera chybět, ale vždy věděl, že se jednoho dne definitivně odstěhuje. I on se nakonec odstěhoval.

Naoko: 20 let

Dívka zavřela kufr a podívala se na otce. Její matka byla v domě, protože příliš plakala a nejspíš by dceru ani nechtěla pustit.
"Jeď opatrně." řekl jí otec a fialovovláska mírně svraštila obočí.
"Ty nejsi smutný, že odjíždím?" zeptala se dcera váhavě. Její otec byl celou dobu hrozně klidný. Jakoby se ho to ani netýkalo.
"Ty se přece vrátíš." řekl Murasakibara a dívka překvapeně zvedla obočí. "Přijedeš nás navštívit." dodal ještě její otec a otevřel jí dveře od auta.
"To ano." přikývla jeho dcera a chystala se nasednout, když si to ale ještě rozmyslela. "Mám tě ráda, tati." řekla a otce naposledy objala, než nasedla do auta.
"Já tebe taky." řekl stárnoucí muž a dveře zavřel. Mladá žena se na něj ještě usmála, než odjela z rodného domu.



Dost dlouho jsem přemýšlela, jak bych vlastně měla tuhle jednorázovku (i ty další) ukončit. Osobně si nemyslím, že by rodičovská úloha někdy doopravdy skončila. Nechtěla jsem to ale psát až do smrti hlavního aktéra a tak jsem se rozhodla pro chvíli, kdy se všechny děti (v tomto případě jen jedno) odstěhují. Jestli je to dobré místo pro konec nechám na vás. Každopádně doufám, že se vám povídka líbila.
 

4 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Pariah Pariah | Web | 12. července 2016 v 21:32 | Reagovat

Je to naprosto úžané moc se mi to líbí. A pak že ti Mura nejde...
Myslím, ež se ti to dost povedlo a i přesto, že já si ho v roli otce dost předstasvit neumím, zvládla jsi to geniálně :) prostě... palec nahoru...

2 IceSun685 IceSun685 | Web | 12. července 2016 v 21:34 | Reagovat

[1]: No jsem ráda, že se ti to líbí a taky že to už mám za sebou. :D  :D

3 Dechi Kazemai Dechi Kazemai | Web | 18. července 2016 v 9:06 | Reagovat

Tak tohle bylo parádní, takový flegmatik, akorát by mě zajímalo, jak by reagovat kdyby jí někdo zlomil srdce... Jeho "malé" holčičce...
Ta představa naštvaného Murasakibari, který by šel na něj! :D soooo Epik!!! :D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama