Cesty minulosti I: Naivita mládí 02

3. října 2016 v 9:35 | IceSun685 |  Cesty minulosti I: Naivita mládí
"Jsou zpátky." zavolal muž z okraje tábora z plných plic a mladík nervózně chodící sem a tam se po dobrých třech hodinách konečně zastavil. Jeho nervozita z toho, že mají zpoždění, byla náhle pryč.
Jen okamžik zůstával nehybně stát, než se rychlým krokem vydal k místu, odkud slyšel hlídku zavolat. Nechtěl běžet, protože jeho otec nesnášel, když se choval jako dítě.
"Vítej zpět, otče." zavolal mladík a snažil se tvářit klidně. Nechtěl dávat najevo, jak je rád, že už je po všem.
Senju Butsuma jen pomalu přikývl a zamyšleně si syna prohlížel. Černovlasý mladík se pod jeho pohledem náhle začal cítit nesvůj a tak se očima pokusil najít bratra. Jeho bílou hlavu ovšem nikde neviděl.
"Kde je Tobirama, otče?" odvážil se zeptat a upřel na něj zrak.

Vůdce klanu se krátce zamračil a pak zakroutil hlavou. I když Hashirama věděl, co tím otec myslí, tak nebyl schopen ničeho jiného, než nechápavě hledět před sebe. Až po chvíli to jeho nohy nevydržely a mladík pomalu sklouzl na zem.
"Co se stalo?" dokázal se zeptat, aniž by se na otce podíval. Jeho pohled dál hleděl kamsi za něj.
Butsuma se krátce zamračil a potom odpověděl: "Šel se k řece umýt a to je poslední zpráva, kterou o něm mám. U břehu se ale našla krev. Tělo musel odnést proud."
"Možná to nebyla jeho krev." vyhrkl Hashirama v poslední marné naději.
"Tvůj bratr ani nebyl ozbrojený a Uchihové přišli z té strany." zabručel otec nespokojeně a vytáhnul syna na nohy. "Vstaň! Nepřísluší ti projevovat slabost, jsi dědic klanu Senju."
Ani otcův rozzlobený tón, ale nedokázal jeho nohy přimět, aby ho udržely. Takže zase sklouznul dolů, když ho otec pustil.
"Jsi ostuda klanu." zabručel ještě, než se vydal do středu tábora. Musel se chopit svých povinností, teď když se vrátil.
Jeho syn tam však zůstal sedět, zatímco ho ostatní obcházeli.

Do očí mu zasvítilo světlo a mladík se donutil je alespoň z části otevřít. Chvíli jimi mžoural do slunce, než mu cosi zastínilo výhled. V tom něčem pak vzdáleně rozpoznal siluetu nějaké postavy.
Postava se znovu pohnula a tak ho světlo opět oslepilo, než se naklonila zase zpět a snad k němu otočila hlavu. Jen matně si uvědomil, že má dlouhé vlasy. To samo o sobě ale nemuselo nic znamenat.
"Jsi vzhůru." ozval se hlas, v němž mohl postřehnout jakousi radost, kdyby byl schopný pořádně vnímat.
"Slyšíš mě?" ozval se znovu a teď už si byl mladík jistý, že je to ženský hlas, nebo možná jen dívčí.
Trochu nejasně zabručel a až teď si uvědomil, že postava se k němu mezitím přesunula a naklonila. Na tváři ho pošimraly konečky vlasů a tak se pokusil pohnout, aby je dal pryč. Jeho tělo se ovšem jen zachvělo a ninja si matně uvědomil, že leží na břiše, zatímco má hlavu otočenou na stranu.
"Nehýbej se." přikázal mu hlas, ale znělo to spíš jen jako upozornění. Až teď mu došlo, že zní celkem mile.
Pokusil se na ni zaostřit, ale nepodařilo se mu to. Naopak se její obraz jen víc rozmazal, až zmizel úplně. Teprve potom mu došlo, že znovu ztrácí vědomí. To už ale bylo příliš pozdě.

Znovu otevřel oči, ale tentokrát ho už nic neoslepilo. Vypadalo to, že slunce urazilo nějakou vzdálenost.
Trochu zamlženým zrakem si prohlédl okolí, ale nedokázal rozpoznat téměř nic. Před sebou snad rozeznával stromy, hlínu, trávu a skálu. Matně si taky uvědomil, že slyší vodu a tak si vzpomněl na minulou noc. Je-li to teprve minulá.
Trochu sebou škubnul, ale bolest mu nedovolila pokračovat. Vzpomněl si na zranění, které předtím utrpěl a spojil si to dohromady. Už mu taky bylo jasné, proč leží na břiše. Pokusil se znovu pohnout, jen aby zjistil, jak špatně na tom jeho tělo je.
Byl rozbolavělý a nejspíš plný nových modřin. Tělem mu procházela ostrá bolest, ale kunai, který měl předtím v zádech, mu nejspíš neprošel plící, jinak by se mu špatně dýchalo. Jeho dech byl sice chrčivý, ale spíš za to mohla ledová voda než kunai, který se proto musel zabodnout až někam níž.
Také si částečně uvědomoval bolest hlavy, která byla zřejmě způsobena nějakým zraněním. Chvíli nad tím uvažoval a pak si vzpomněl, jak ho zasáhla Madarova katana do hlavy. Bylo to vlastně štěstí, že se trochu stočila a většinu tak dostal naplocho. Pokud si ale vzpomínal, tak katanu Madara potom přetočil zase ostřím a snad si i uvědomoval nějakou další bolest. Jeho ruka byla ovšem moc těžká, než aby ji dokázal zvednout a přesvědčit se, jestli má na hlavě nějakou další ránu.
Snad by se mohl zeptat ženy, která ho zachránila. Podobné myšlenky taky byly důvodem, proč si uvědomil, že jeho zachránkyně není nikde poblíž. Bylo sice zvláštní, že ho jen tak opustila, ale jeho mysl se tím nedokázala dál zabývat, protože se opět propadla do tmy.

Vzbudila ho bolest. Pokusil se pohnout, ale jeho tělo bylo až příliš unavené.
"Lež klidně." ozval se konejšivý hlas, který dokázal zařadit až po chvíli. Jeho zachránkyně se zřejmě vrátila. Slunce ovšem mezitím muselo odejít, protože jeho okolí potemnělo.
Tentokrát už na ni dokázal zaostřit snad proto, že nad ním byla skloněná. Byla skutečně tak mladá, jak na něj předtím působila. Víc dívka než žena, ale ani o něm se ještě tak úplně nedalo mluvit jako o muži. Hádal by jí tak o dva roky míň, ale to byl odhad dost nejasný. Byl způsobený tím, jak křehce vypadala, jako taková panenka, kterou by měli ostatní chránit. Měla jemné rysy a drobnou postavu. Snad to byl důvod, proč ji typoval na patnáct, i když mohla být dost možná starší než on. Její velké tmavé oči se na okamžik upřely do těch jeho a na rtech, které nebyly úzké ani široké, se objevil krátký úsměv, který ničím nepřipomínal úšklebky bojujících, které tak často vídal.
Až následně mu došlo, že mu něco dělá s ránou na hlavě, která byla zdrojem té bolesti, a proto se k němu sklání.
"Za chvilku to bude." ujistila ho přívětivě a Tobiramovi náhle došlo, že to není jen její tvář, ale i hlas, který působil až překvapivě mile. Snad to bylo kvůli tomu, jak málo potkával dívky, jako byla ona, ale najednou se zdála, jako ten nejpříjemnější člověk na světě a jemu ani na okamžik nepřišlo na rozum, že by měl být ostražitý. Nakonec ona ho přece zachránila.
Znovu se nad ním sklonila a přes rameno jí spadlo několik pramenů ebenově černých vlasů. Rukou si je zastrčila za ucho a dál se o neposlušné prameny nestarala. Byly trochu vlnité, snad proto působily tak živě.
"Hotovo." zašeptala spokojeně a trochu si od něj odsedla. V jejích rukou mohl postřehnout krví nasáklý obvaz, kdyby nebyl tak moc malátný.
"Nejspíš máš otřes mozku, tak se moc nehýbej." upozornila ho dívka a přešla ke vchodu do jeskyně, jak si dokázal mladík uvědomit, kde vzala nějaké další obvazy.
"Podívám se ti ještě na ty záda ano?" zeptala se ho a lehce nahnula hlavu na stranu.
Tobirama jen něco nesrozumitelně zamumlal a tak se dívka rozhodla už dál neptat a dát se rovnou do práce.
Lehce to zabolelo, když mu ze zad dostala staré obvazy, ale potom mu tělem prošlo příjemné teplo a jemu až po chvíli došlo, že podobné teplo zná. Byla lékařský ninja, ale proč mu pomáhala, pro něj zůstávalo záhadou.
Nemohl se jí ovšem zeptat, protože brzy zase usnul, aniž by ho jakkoliv trápilo, co přesně mu to vlastně dělá se zády.



Tak to by byl další díl. Byl trochu rozkouskovaný, ale co byste chtěli od člověka na hranici bezvědomí. :)

Předchozí díl---------------------------------------------------------------------Další díl
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 Dechi Kazemai Dechi Kazemai | Web | 3. října 2016 v 17:55 | Reagovat

To ej úplně stejný případ jak Hanare a Madara... Proč mi do háje pomáháš?
Bylo to jako vždy epické, Oreo! :3
Taková spokojenost po tomto náročném den, hned to pondělí je veselejší! :3
Těším se zas na další dílek! :3

2 IceSun685 IceSun685 | Web | 3. října 2016 v 17:58 | Reagovat

[1]: No to jsem ráda, že jsem ti vylepšila náladu. :-)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama