Cesty minulosti I: Naivita mládí 06

31. října 2016 v 12:09 | IceSun685 |  Cesty minulosti I: Naivita mládí
Les kolem něj ubíhal, aniž by si ho mladý ninja stačil pořádně prohlédnout. Zdálo se mu, jakoby běžel už celou věčnost, ale tak to nepochybně nebylo. Cesta domů mu sice zabere delší dobu, ale určitě ne věčnost.
Z nepozornosti doskočil na suchou větev, která neunesla jeho váhu. Podobné škobrtnutí ovšem nebylo nic v porovnání s tím, co všechno už zažil při tréninku a tak jeho tělo samo splnilo očekávání a se ztrátou opory se vyrovnalo ještě, než pod sebou mladík našel jinou vhodnou větev, od které se následně odrazil.
V duchu ale i tak vynadal sám sobě a pokusil se z hlavy dostat všechny myšlenky na ni. Předem ale věděl, jak naivní podobný úmysl byl. Svou hlavu k rozumu nepřivede, ale mohl by ji alespoň ošálit. Vědomí, že podobné nepozornosti by mohly být fatální, tak jako tehdy u řeky, mu nakonec pomohlo odsunout její tvář lemovanou černými vlasy kamsi do pozadí a jeho mysl se upřela na les kolem něj.
Nemusel ani dlouho běžet, když začal rozpoznávat první orientační body v něm. Znal tu zlomenou větev i vyvrácený kmen. Boj, který to způsobil, se tu odehrál asi před třemi týdny a tehdy na sebe mohl být mladý Senju hrdý. Pobil výjimečně moc Uchihů a otec na něj byl za to náležitě hrdý.
Sice by právě teď všechnu tu hrdost s radostí vyměnil za několik dalších chvil s ní, ale i tak se při míjení vyvráceného stromu musel pousmát. Jeho cesta už potrvá jen několik dalších minut, pokud si udrží tohle tempo. Čas to sice nijak nepostrčí, ale světlovlasý mladík měl stejně pocit, že čím dřív bude doma, tím dřív uběhne i čas, který je dělil.


Uviděl první stopy mýtiny, která se stala jejich táborem, a ještě zrychlil. Ani ho nenapadlo, že by tím mohl přimět hlídku na něj zaútočit. Teprve až když uslyšel varovné volání, tak se donutil zastavit a rozhlédnout se.
Neznal všechny Senju, ale věděl, že oni znají ho, jakožto syna jejich vůdce, a proto klidně čekal, až strážný s jaksi povědomou tváří něco řekne.
"Tobirama-san?" vyhrkl trochu překvapeně, když doskočil před něj s úmyslem bránit tábor. Když ale světlovlasý s vážnou tváří přikývl, tak ninja pomalu sklopil zbraň, jakoby si až teď uvědomil, na koho míří.
"Mysleli jsme, že jste mrtvý." řekl pomalu ninja a na jeho tváři se začal objevovat úsměv. Tobirama věděl, že ho rádi uvidí, takže se nad tím vůbec nepozastavil a jen vykročil k ninjovi.
"Byl jsem jen zraněn a odnesl mě proud." řekl jednoduše a opustil stín posledních stromů, zatímco ninja přikývl.
"Tobiramoooo!!!" ozvalo se zařvání a v příští sekundě do něj něco narazilo a jmenovaný se tak poroučel k zemi.
"Brat…" dostal ze sebe Tobirama skrz bolest, kterou ucítil. Hnědovlasý mladík, který ho povalil, si to snad uvědomil a rychle se od něj odtáhl.
"Neublížil jsem ti?" vyhrkl a zdálo se, že se snad zhroutí, pokud bude odpověď jiná než ne.
"Ani v nejmenším." ubezpečil ho Tobirama s falešným úsměvem na bolestí zkřivené tváři.
Jeho bratr si snad oddechl, ale v zápětí ho znovu prudce sevřel v náručí a začal plačtivě drmolit: "Měl jsem takový strach… fňuk… mysleli…mysleli jsme, že… že jsi…"
Zbytek už Tobirama nerozeznal, protože se to rozplynulo v bratrově vzlykání.
"Ale jsem zpátky." dostal ze svých vzduchu zbavených plic světlovlasý Senju.
"Ano." vzlykl bratr znovu a na chvíli ho pustil, aby mu viděl do tváře.
Tobirama se na něj donutil usmát a nenápadně se od něj po zemi posouval pryč. Nebyl si jistý, jestli přežije další Hashiramovo objetí.
Právě tu chvíli si pak vybral sám ninja, aby po bratrovi znovu skočil. Pohyb už ovšem nedokončil, protože ho po hlavě praštila něčí pěst.
"Přestaň s tím!" zahřměl jejich otec rozzlobeně. "Jsi dědic klanu, nesmíš se chovat jako malý fakan."
"Ale on vstal z mrtvých." zaskuhral tmavovlasý mladík, zatímco si držel hlavu.
"A ty!" otočil se na Tobiramu po tom, co druhého syna umlčel další ranou do hlavy. "Kde jsi sakra byl!"
"Madara mě zranil a pak mě odnesl proud." dostal ze sebe trochu nejistě mladík. Nebyl zvyklý, že je to on, komu otec nadává. Tuto roli měl pro sebe vždy rezervovanou jeho bratr.
"Pak ses měl vrátit hned, jak to šlo, to tě ani nenapadlo, jak jsi nezodpovědný?!" otcova další výtka přiblížila barvu mladíkovy tváře k barvě jeho vlasů.
"Já se nedokázal vrátit dřív." pokusil se vymluvit, zatímco po očku sledoval bratra, jak si tře bolavou hlavu.
"Podobné výmluvy na mě nezkoušej. Je na tobě vidět, že tvá zranění nejsou tak vážná." zanadával otec znovu a švihl po hlavě i ho.
"Gomenasai." vykřikl Tobirama a nechal hlavu skloněnou. Tak to nejspíš bude lepší.
"Dej se dohromady." zavrčel ještě vůdce klanu, ale jeho hlas se už vzdaloval.
Tobirama nejspíš nebyl jediný, kdo si všiml jeho odchodu, protože od jeho bratra se ozvalo další: "Bratřéééé…"
Tentokrát už na to byl ale Senju připravený a tak Hashirama napálil do jeho zvednuté nohy, která zanechala otisk na jeho tváři.
"To bolelo." zaskuhral Hashirama tiše a v další ze svých depresí se od něj odvrátil.
"Promiň." zabručel mladší ze sourozenců a vyhrabal se zase na nohy. "Další objetí by mi ale mohlo otevřít rány."
Poslední věta sice měla posloužit jako ospravedlnění, ale depresi jeho bratra tím jen umocnila.
"Málem jsem tě zabil a to jsi zrovna vstal z mrtvých." fňukal Hashirama dál.
"Nebyl jsem mrtvý, jen jsem se ztratil." zabručel Tobirama a kopnul bratra do zadku. "Tak už toho nech a raději mi řekni, co všechno jsem zmeškal."
"Tvou oslavu narozenin." řekl Hashirama téměř nadšeně a zase se postavil. Jakoby si to v tu chvíli zrovna uvědomil, skočil znovu na bratra se slovy. "Všechno nejlepší."
Tobiramu tím ale ani teď nepřekvapil a tak mu k otisku boty přibyl otisk pěsti.
"Auu…" dostal ze sebe Hashirama a vrátil se do předchozí pozice. "To bolelo, bratře." řekl téměř nepřítomně, zatímco měl obličej v dlaních.
"Gome, gome…" odpověděl světlovlasý Senju s trochu křivým úsměvem a poplácal Hashiramu po rameni. "Ale víš přece, že jsem zraněný. Musíš být trochu opatrnější."
"Chtěl jsem ti jen popřát."
"Já vím a děkuju." ujistil ho Tobirama a raději od něj vycouval. Bratr se z toho jistě brzy dostane. On teď musí dostat zpátky všechny své věci, které už si ostatní jistě rozebrali.



Tak Tobirama se nám vrátil. Co myslíte, zůstalo mu něco z jeho věcí?

Předchozí díl---------------------------------------------------------------------Další díl
 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Dechi Kazemai Dechi Kazemai | Web | 31. října 2016 v 23:14 | Reagovat

No jo otcové, ono to nešlo prostě dřív, že? Výmluvy, ale kdyby se to stalo jim... -.- Och já to tak občas nesnáším... :D
Ale jinak parádní dílek, těším se jestli se Tobirama s ní setká... :)

2 IceSun685 IceSun685 | Web | 1. listopadu 2016 v 11:37 | Reagovat

[1]: No jejich otec mi nikdy nepřipadal jako sympaťák, ale ani ten její není zrovna výhra v loterii...

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama