Jednoduchá biologie 04

1. října 2016 v 9:00 | IceSun685 |  Jednoduchá biologie
Posadila jsem se na schody před školu a podívala se na hodinky. Trochu jsem se trápila tím, jestli pro něj po škole neznamená zároveň po basketu, nebo to bere zvlášť jako já. Nemohla jsem si to ovšem ověřit, protože jsem na něj neměla číslo na mobil, což by se mi taky mohlo hodit, když jsem tak nad tím přemýšlela.
'Musím si o něj pak říct.' udělala jsem si v duchu poznámku a vytáhla jsem si knížku. Nemělo smysl tady sedět a otráveně se rozhlížet. Opřela jsem si ji o pokrčená kolena a začala číst. Už po prvních několika větách mi ale došlo, že takhle ukazuju lidem, co půjdou do schodů, možná víc, než mají vidět, tak jsem nohy spustila dolů a knížku zvedla k tváři. Já jsem opravdu nesnášela sukně. Nebyla to sice nejpohodlnější poloha, ale musela jsem to vydržet. On se nakonec určitě brzy objeví.
"Ahoj." ozvalo se za mnou a já sebou lehce škubnula. Bylo hloupé, že i když jsem na něj čekala, tak jsem na něj zároveň dokázala zapomenout a začíst se do knížky.
"Ahoj." vyhrkla jsem trochu roztěkaně.

Strčila jsem si do knihy záložku a zaklapla ji, zatímco jsem se na něj otáčela a strkala knihu do batohu. Taky jsem se postavila a podívala se mu do očí. Jako by nestačil náš výškový rozdíl, tak ještě stál na vyšším schodě, takže jsem si připadala hrozně malá. Musela jsem si navíc srovnat myšlenky a tak jsem hned nepokračovala.
"Četl jsem ten mail." prohlásil Aomine-kun a tak jsem se měla čeho chytit.
Abych se uklidnila, tak jsem si uhladila sukni a taky otřepala zadek od prachu, než jsem řekla: "To je dobře. Takže… chceš to probrat tady, nebo si někam půjdeme sednout?"
Vypadalo to, že jsem ho otázkou zaskočila, i když mi na ní nic zvláštního nepřipadalo. Každopádně se zmohl jen na: "To je fuk."
Trochu jsem povytáhla obočí a chvilku nic neříkala. Bylo to opravdu dilema. Na jednu stranu jsem s ním nechtěla ztratit moc času, ale na tu druhou jsem si potřebovala být jistá, že se pořádně domluvíme. Pohledem jsem tedy našla nejbližší volnou lavičku, která byla pro mé účely ideální. Jít třeba do cukrárny by mi znemožnilo se ho rychle zbavit a stát před školou bylo hloupé. Navíc jsem netušila, jak dlouho mi zabere vysvětlování.
"Co třeba lavička?" navrhla jsem a ukázala rukou k několika volným, které byly umístěné před školou.
Aomine-kun se pořád tvářil nějak divně, ale přikývl a tak jsem se vydala k lavičkám a na jednu se posadila. Vybrala jsem si její kraj a Aomine-kun si poslušně sedl na druhý, takže jsem mohla být spokojená.
"Takže…" začala jsem zamyšleně. Měla jsem docela dost času, abych si rozmyslela, co řeknu, ale stejně jsem si nebyla jistá, jak mu to podat. "Naše téma bude hydrobiologie." dodala jsem a podle jeho tváře jsem se snažila odhadnout, jak moc se chytá.
Zatvářil se ještě divněji a já si nebyla jistá, jak si jeho obličej mám vlastně vyložit. Nejspíš bych to nechala i být, ale měla jsem o něm až příliš nízké mínění, takže jsem se klidným hlasem zeptala: "Mám chtít vědět, co si pod tím pojmem představuješ?"
Aomine-kun mi řekl jen: "Myslím, že by bylo nejlepší, kdybys mi řekla, co přesně po mě při té hydrobiologii chceš, ať to můžu udělat." Netvářil se při tom zrovna nadšeně a mě napadlo, že jsem se ho možná skutečně dotkla.
Někde hluboko uvnitř jsem cítila zadostiučinění, ale zároveň mělo slovo i moje svědomí a taky rozum, který mi připomínal, že s ním budu potřebovat aspoň trochu vycházet. Očividně byl dost rozhodnutý se přizpůsobit, ale zatím netušil jak moc velkou šílenost, jsem si na něj nachystala. Dostala jsem ze sebe tedy malinko neupřímnou omluvu: "Promiň, jestli jsem se tě dotkla." než jsem se přesunula k reakci na jeho předchozí slova: "Podstatou naší práce bude zařadit do druhů bezobratlé, které vytáhneme z různých vodních toků, a podle toho ty toky porovnat mezi sebou a popsat jejich ekologii."
Dala jsem mu pak chvilku na to, aby to vstřebal, než jsem se ho ještě zeptala: "Nějaké otázky?"
"Kde budeme ty toky hledat?" zeptal se mě v zápětí.
Tohle byla rozhodně otázka, která byla na místě, a proto mě dost potěšila, takže jsem se na něj snad poprvé upřímně usmála, než jsem odpověděla: "Otcův známý má blízko Tokya chatu. V jejím okolí je dost vhodných toků."
Aomine-kun se zatvářil způsobem, u kterého jsem si nebyla jistá, jak ho vyložit, ale pak položil další dotaz, který byl docela na místě: "Na jak dlouho bychom tam jeli?"
Znovu jsem se tedy usmála, než jsem odpověděla: "Na pár dní. Bude ale záležet na tom, jak rychle nám to půjde." Pořád tu ještě byla ta věc s načasováním, ale nejdřív jsem chtěla vědět, jak zareaguje na tohle, než ho připravím o letní prázdniny a tedy i soustředění.
Aomine-kun vypadal docela spokojeně a dokonce se usmíval, i když jsem se původně bála opaku. Musela jsem uznat, že teď nevypadal tak nepříjemně a otravně, jak mi připadal celý první ročník a hlavně posledních pár dní. Nemohla jsem nad tím ale moc přemýšlet, protože se zeptal: "Kdy pojedeme?"
Byla to chvíle pravdy. Teď jsem ho musela přesvědčit, aby se vykašlal na basket: "Přes letní prázdniny. Nejlépe už v sobotu."
Tmavovlasý mladík z nějakého záhadného důvodu vypadal ještě spokojeněji a tak jsem zůstala trochu zaražená.
"Tak fajn. Dej mi vědět kdy a odkud se odjíždí." prohlásil spokojeně a postavil se.
'Došlo mu vůbec, že přijde o basketbalové soustředění?' napadlo mě nejdřív, ale Aomine-kun vypadal, že má v plánu zmizet, takže jsem musela rychle odpovědět: "Nemám na tebe číslo."
Vypadalo to, že mladíkovu pozornost si uzurpovalo ještě něco, protože jen zamumlal: "Však stačí ve třídě." potom se rozběhl pryč se zavoláním: "Měj se, Nakaharo." a zamáváním. Zmohla jsem se jen na chabé: "Ale…" jenže v době, kdy jsme se postavila na nohy, už mizel v uličce.
'Beru zpět, je to idi*t!' pomyslela jsem si dotčeně a posadila se zpátky na lavičku, abych ještě chvíli trucovala, než nakonec půjdu do toho papírnictví.



Předchozí díl---------------------------------------------------------------------Další díl
 

3 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Aki Aki | E-mail | Web | 13. listopadu 2016 v 12:04 | Reagovat

Čím dlhšie tým viac sa mi páči povaha Ryoko, ale je vidno, že Ryoko a Daiki aj ,keď sú až moc od seba odlišný tak sa z neznámeho dôvodu doplňujú. Sú ako oheň a voda. Dlho jej nevydržalo si o ňom myslieť, že by bol aj v celku fajn, ale tá hláška 'Beru zpět, je to idi*t!' ma skoro priklincovala. :-D  Opäť úžasná práca. Ste špica baby táto poviedka je dokonalá, luxusná je vidno, že pri jej písaný si to poriadne  užívate.

2 IceSun685 IceSun685 | Web | 13. listopadu 2016 v 19:03 | Reagovat

[1]: To rozhodně :-D  :-D Tenhle způsob psaní mě baví dokonce i víc než to normální. :-D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama