Jednoduchá biologie 05

8. října 2016 v 10:00 | IceSun685 |  Jednoduchá biologie
Docela otráveně jsem se postavila a vzala z lavičky svoje věci. Pořád jsem ještě musela do papírnictví a pak jsem chtěla jít domů, abych rodičům ukázala svoje výsledky. I s mými problémy s angličtinou a menšími taky s japonštinou, jsem se umístila mezi nejlepšími deseti z ročníku, pokud šlo o závěrečné testy, a na vysvědčení jsem pak měla jen jediné B z angličtiny, což byl rozhodně výsledek, se kterým jsem byla spokojená, a rodiče jistě také budou.
"Promiň." ozvala se jakási dívka a tak jsem se na ni otočila. Měla na sobě naši uniformu, ale nebyla mi nijak povědomá. Navíc myslím, že bych si ji pamatovala. Růžové vlasy nakonec nebyly zase až tak časté.
"Potřebuješ něco?" zeptala jsem se jí tedy a ještě jednou se ujistila prolistováním své paměti o tom, že ji neznám.
"No viděla jsem tě sedět s Aominem-kun." prohlásila ta dívka nejistě.
'Je to jeho kamarádka nebo snad holka?' přemýšlela jsem a odhadovala, že ona možná myslí na to samé. 'Pokud by to byla jeho holka, tak bych mu mohla dost zavařit, kdyby si myslela, že se mnou flirtoval.' napadlo mě škodolibě, ale nakonec jsem jen řekla: "Ve škole nám zadali jeden úkol, který společně děláme, takže jsme se domlouvali."
'Jsem až moc hodná. Nesnáším tuhle svoji vlastnost!' vynadala jsem si v duchu. Byla jsem na něj naštvaná, ale ani tak jsem nebyla rozbíječ vztahů.
"Aha." vyhrkla dívka překvapeně. "Takže jsi spolužačka." dodala zamyšleně. Zdálo se, že tohle nebyla možnost, která by ji napadla.

"Ano. Jsem Nakahara Ryoko, a ty jsi kdo?" zeptala jsem se jí tedy, abych zůstala v obraze. Nakonec jsem netušila, kdy se mi bude tohle seznámení hodit.
"Jsem, Momoi Satsuki." odpověděla dívka a stiskla mi ruku, kterou jsem k ní natáhla. "Jsem jeho nejlepší kamarádka už od školky."
'Velmi zajímavá informace.' napadlo mě, ale zatím jsem nevěděla, jak ji využít.
Dívka vypadala, že už na mě nemá nic dalšího, ale očividně jí bylo blbé hned odejít. Já tak alespoň mohla využít její přítomnosti.
Znovu jsem se posadila a rukou ji pozvala k přisednutí. Momoi-san to skutečně ze zdvořilosti udělala a tak jsem se jí mohla zeptat: "Myslíš, že je nějaká šance, že ten úkol bude brát vážně?"
Dívka v první chvíli znejistila a tak už mi bylo jasné, že je to velmi malá šance.
"Aomine-kun obvykle úkoly dost zanedbává, stejně jako všechno, co je spojeného se školou." přiznala dívka trochu váhavě. Byl to její kamarád a tak ho asi nechtěla pomluvit, ale zároveň mi ani nechtěla lhát.
Nebyly to zprávy, které by mě nějak zvlášť potěšily, ale ani mě nepřekvapily. Chvíli jsem ale i tak zůstala potichu a přemýšlela nad další otázkou. Momoi-san se ovšem rozhodla pokračovat: "Vždycky ho musím donutit, aby něco dělal."
"A daří se ti?" zeptala jsem se, ale podle jejího povzdechu, který doprovázel poslední slova, jsem měla celkem jasno.
"Aomine-kun se nerad učí, takže se nesnaží a je to s ním dost těžké." přiznala Momoi-san a pak rychle dodala: "Jinak je ale moc hodný. Vždycky to byl takový můj ochránce."
Růžovovláska to zřejmě řekla proto, že si uvědomila, že mi o něm zatím neprozradila nic hezkého. I tak jsem ale nepochybovala, že to myslí upřímně, i když na mě Aomine-kun podobný dojem neudělal. Ovšem ani jedna z těchto věcí mi nijak nemohla pomoct zpracovat náš projekt. Nedala mi navíc žádné rady, jak toho docílit, a já mohla jen hádat, že ani ona s ním nic nezmůže. Rozhodně jsem se ale proto nehodlala vzdát.
"Jsem si jistá, že ano." prohlásila jsem a postavila se. "I tak ho ale budu muset donutit ten projekt udělat, i kdyby to zabralo celé prázdniny."
"Prázdniny?" zopakovala po mě dívka překvapeně a já jsem přikývla.
"Odjíždíme kvůli tomu v sobotu." dodala jsem, když vypadala pořád zmateně. Očividně jsem řekla něco, co se jí nelíbilo, ale zřejmě to nebyla moje chyba.
"No budu teď muset jít." prohlásila dívka a také se postavila. "Ráda jsem tě poznala."
"Nápodobně, Momoi-san." ujistila jsem ji a sledovala jsem, jak odchází.
Až za chvíli jsem si tedy konečně vzala věci a opustila školní pozemky. Pořád jsem nakonec chtěla do toho papírnictví.

"Jsem doma!" zavolala jsem a tašku položila ke dveřím.
"Ahoj, zlato." ozvala se moje máma a hned ke mně přiběhla. "Máš obálku?"
"Ano." potvrdila jsem a začala ji hledat v batohu.
"A chceš s jejím otevřením počkat na tátu?" zeptala se mě moje máma a já se zatvářila malinko provinile, když jsem jí ji podala rozdělanou.
"Ty ses podívala?" vyhrkla máma zklamaně, ale hned si ji vzala a moje výsledky vytáhla.
"Byla jsem zvědavá." přiznala jsem a čekala, až máma výsledky dočte.
O chvíli později už je skládala zpátky do obálky a pak mě objala.
"Jsem na tebe moc pyšná." prohlásila a já jsem se usmála. Věděla jsem, že bude ráda. "Tvůj otec jistě taky bude." dodala ještě máma a já se usmála. Myslela jsem si to samé.
"Pojď si dát zatím koláč." vybídla mě v zápětí a já si povzdechla. Máma pekla moc ráda, ale vždycky, když jsem měla dostat vysvědčení, tak upekla některý z mých favoritů.
'Zajímalo by mě, co by s ním udělala, kdybych nějakou chybou vesmíru donesla špatné vysvědčení.' napadlo mě, ale spokojeně jsem šla za ní. Koláč v domě voněl, ale musela jsem se posadit ke stolu, abych věděla, který to je.
"Mňam." vyhrkla jsem, když máma na stůl položila můj milovaný čokoládový koláč s pudinkem a jahodami.
"Spokojená?" zeptala se mě máma a já se musela usmát.
"Rozhodně." ujistila jsem ji a zvedla jsem se od stolu, abych ji objala.
"Tak jen jez, nebo ti to táta všechno sní až přijde." vybídla mě máma s úsměvem a dala se do umývání nádobí.

"Doufám, že jste na mě počkaly s obálkou." ozvalo se domem společně s otevřením dveří a já se zatvářila trochu provinile. Na nižší střední to vždycky bylo něco, co jsme dělali společně, ale od mého nástupu na Too to už moc neplatilo. Moje první vysvědčení jsem otevřela jen s mámou, protože jsme to nemohly vydržet a ty další jsem dokonce otevřela už sama. Přesně jako dneska.
"Promiň, tati!" zavolala jsem na něj.
Můj otec se pak objevil ve dveřích kuchyně se svěšenými rameny a poznámkou: "Už zase?"
"Ani na mě nepočkala." ujistila ho máma, což ho trochu utěšilo.
"Omlouvám se." prohlásila jsem s povzdechem. Chtěla jsem jim slíbit, že příště počkám, ale nechtěla jsem slibovat něco, co s velkou pravděpodobností poruším.
"Zasloužíš si aspoň tu buchtu?" zeptal se mě táta a já se na něj dotčeně podívala.
Moje máma se ale zasmála a podala mu obálku, do které se otec okamžitě zvědavě podíval.
"Jsem moc moc moc pyšný." zdůraznil můj táta a objal mě. "Máš jen jediné B to je úžasné."
"Neboj." ujistila jsem otce s úsměvem. "Pokusím se ho do příště zbavit."
Otec se tomu zasmál, ale přikývl.
"Tak to bychom to měli oslavit." prohlásil a rozhlédl se kolem sebe. Očividně postrádal mou sestru a já vlastně taky.
"Kita šla vyvenčit Ayu." prozradila nám máma a tak se otec zase vrátil k předchozímu tématu: "Takže na ni počkáme a zatím budeme moct probrat tvůj projekt."
Svými slovy mi tuhle záležitost připomněl a tak jsme mu oznámila: "Aomine-kun nemá problém s tím, že by se jelo v sobotu."
"To je fajn, protože to už mám celkem domluvené." prohlásil otec a dal se do procházení detailů, které pak budu muset přetlumočit Aominemu-kun, pokud se mi ho podaří chytit.



Tak už zná i Momoi, které zřejmě prozradila něco, co neměla. ;)

Předchozí díl---------------------------------------------------------------------Další díl
 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Aki Aki | E-mail | Web | 13. listopadu 2016 v 13:41 | Reagovat

Ja už sa fakt neviem dočkať až pôjdu na tú chatu a čo sa tam presne bude diať. Ako sa bude tváriť jej otec, keď si uvedomí, že Daiki je tak trošičku zaostalý. :-D

2 IceSun685 IceSun685 | Web | 13. listopadu 2016 v 19:04 | Reagovat

[1]: Nerada bych něco prozradila, ale jejího otce budou trápit jiné věci než jeho inteligence. :-D  :-D I když i ta bude mít svou roli. ;-)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama