Jednoduchá biologie 06

15. října 2016 v 22:00 | IceSun685 |  Jednoduchá biologie
Dneska trochu později ale to snad nevadí. :)


Ráno se mi vstávalo opravdu dobře. Myslím, že by byl můj život naprosto dokonalý, kdybych nevěděla, že mě ve škole čeká další rozhovor s Aominem-kun. Včera jsem s tátou probrala pár organizačních věcí, se kterými jsem ho musela obeznámit. Navíc jsem z něj pořád chtěla vymámit číslo na mobil. Po jeho včerejším útěku jsem zvažovala, jak se dá něčí číslo zneužít, ale kromě toho, že bych ho napsala na veřejné záchodky s podtitulkem levný sex, nebo něčím takovým, což by bylo vandalství, takže jsem to stejně zavrhla, mě nic nenapadlo. Pořád jsem ho ale mohla rozdat nějakým střeleným holkám, které by ho otravovaly. No myslím, že to ještě budu muset zvážit podle jeho chování.
Prozatím jsem se ale vydala do školy, kde samozřejmě ještě nebyl. Chvilku jsem zvažovala, že si zase sednu na jeho lavici, ale posledně jsem tam jako trouba seděla přes deset minut. Taky jsem na to dneska nebyla dost hyperaktivní. Včera jsem si tam sedla s nadšením, že ho naštvu časově náročným projektem, což navíc nevyšlo, protože je spokojený. Dneska jsem ale žádné podobné nadšení necítila. Navíc to bylo divné, když si pak sedl na svou židli a já tam tak seděla těsně před ním.
Rozhodla jsem se tedy sednout na své místo, ale pak jsem si to zase rozmyslela. Tentokrát jsem si sebou ale vzala knihu, abych tam neseděla jen tak a vyhoupla jsem se na lavici. Byla jsem otočená směrem ke dveřím, takže bych ho měla při příchodu zachytit, ale i tak jsem si dveře raději pořád kontrolovala pohledem. Nechtěla jsem se zase tak hrozně začíst a pak ho přehlédnout.
Najednou se mi těsně u ucha ozvalo: "Baf." Leknutím jsem vyjekla a pak jsem ucítila, jak mi na levé straně sklouzává tělo z lavice. Docela jistě bych z ní spadla a nejspíš na židli u další lavice, což by dost bolelo. Naštěstí mě ale zachytil v pase a udržel na místě. Po chvilce mě pak pustil a tak jsem zvednula hlavu k jeho tváři. Vypadal, že se dobře baví, což mě rozčilovalo. Nemusel mě ale vůbec chytat a tak jsem se zdržela nadávek a jen podotkla: "Včera jsi utekl."
Vypadal docela překvapeně. Copak čekal, že se budu čertit jako malá holka? Tak na to mohl zapomenout. Stačilo, že se on choval jako dítě. Pak ale vytáhl z kapsy papírek, který mi podal se slovy: "Jo. Tady je."
Vzala jsem si ho tedy od něj a jen pokývala hlavou. Měl bod k dobru, že mi to číslo hodlal dát sám od sebe. Skutečnost, že jsem ale v druhé ruce držela zaklapnutou knihu a musela se dívat na svoji záložku ležící na zemi, mu zase všechna pozitiva smazala.
"Je pár věcí, které s tebou ještě potřebuju probrat." prohlásila jsem a knížku jsem položila za sebe.
Aomine-kun se ale sehnul pro moji záložku a prohlásil: "Je moc hezká." čímž mě malinko vyvedl z míry. Na mojí záložce byl Sharingan. Copak někdo jako on sledoval Naruta? Jasně, neznám nikoho, kdo by o něm neslyšel. Nakonec Naruto byl jedním z nejpopulárnějších anime a žili jsme v Japonsku, kde bylo anime pojem, ale i tak mě to překvapilo. Stejně tak jako mě překvapil jeho milý úsměv.
Vzala jsem si tedy záložku a všimla si jeho tázavého pohledu. Nebyla jsem si ale úplně jistá, jestli se týká záložky nebo důvodu, proč ještě pořád sedím na jeho lavici. Naštěstí mě zachránilo zazvonění, takže jsem si vzala knihu a odcupitala zpátky na své místo, kde jsem si přetrpěla hodinu moderní Japonštiny. Těšila jsem se ale mnohem víc na přestávku, abych si mohla uložit jeho číslo a pak najít, kde jsem skončila v knížce.

Zbytek vyučování i oběd pak proběhl v pohodě. Nemohla jsem se sice zbavit pocitu, že jsem na něco zapomněla, ale to bylo to nejmenší. Pak jsem to ale pustila z hlavy, když začala biologie.
"Dobrý den, studenti." pozdravila nás bioložka při příchodu, jak to dělala vždycky. Potom ale přišla změna: "Sedněte si prosím do dvojic, ve kterých zpracováváte projekt."
Všichni se tedy začali zvedat a já jsme se podívala na Aomineho-kun, abych věděla, jestli mám jít já za ním, nebo přijde on. Tvářil se ale dost zmateně, takže zřejmě zase netušil, co se děje, tak jsem si vzala svoje věci a přišla k němu.
Věci jsem si pak položila na jeho lavici a přitáhla jsem si volnou židli, kterou mi tu nechal Sakurai-kun. Jakmile jsem se posadila, podívala jsem se na Aomineho-kun, který se pořád tvářil zmateně.
"Zaspal jsi start?" zeptala jsem se ho pobaveně.
Aomine-kun se trochu zamračil, ale nevypadalo to, že by se zlobil. Potom se pohodlně opřel a prohlásil: "Ty její akce mě nudí." Na jeho tváři nebyl skoro žádný zájem, ale já jsem ho vlastně ani nečekala.
Ohlédla jsem se po učitelce, abych věděla, kde je. Očividně se hodlala věnovat dvojicím individuálně. Taky se rozhodla začít na místě, kde jsem seděla původně, takže se k nám nejspíš hned tak nedostane. Nedala nám sice žádné instrukce, ale bylo jasné, že máme pracovat na projektu. Proto jsem ze svojí tašky vytáhla dříve koupený sešit. Byla jsem ráda, že mě napadlo si ho vzít.
"Snad máš rád zelenou." prohodila jsem a položila ho na lavici k mým ostatním věcem, zatímco jsem hledala psací potřeby.
Aomine-kun to nijak nekomentoval a tak jsem si našla pero a otevřela sešit. Vytáhla jsem si taky vytisknutý mail a v něm jsem si našla část, která popisovala jak udělat ten deník. Původně jsem chtěla počkat, až mi téma schválí učitelka, ale nakonec nebyl důvod, proč by neměla. Proto jsem začala psát potřebné informace.
Aomine-kun mě chvilku nechal psát, než se zeptal: "Povíš mi něco k tomu, co píšeš?"
Zvedla jsem tedy k němu hlavu a odpověděla: "Píšu titulní stranu deníku." Mladík na to nijak zvlášť nereagoval a po chvilce se rozhodl položit hlavu na lavici, což mi dost snížilo pracovní plochu, a jen se na mě díval.
Chvilku jsem se tedy věnovala psaní, než jsem prohodila: "Učitelka se nás bude ptát na ten projekt. Je něco, co k němu ještě chceš vědět?"
"Myslím, že bude nejlepší, když nechám mluvit tebe." prohlásil Aomine a já se mu podívala do modrých očí.
"Myslím, že to v každé situaci." podotkla jsem trochu uštěpačně, ale pak jsem dodala: "Ten projekt ale má být týmová práce, což máme dokázat deníkem i fotkami. Takže by bylo fajn, kdybys zvládl odpověď, když se tě zeptá, co budeme dělat."
Vypadal, že jsem ho trochu znejistěla, ale pak mi připomněl: "Co ty podrobnosti ohledně cesty? Chtěla jsi o tom mluvit."
"Jo jasně." vyhrkla jsem. Tak tohle bylo to, na co jsem zapomněla. "Tátův známý by měl přivést věci v sobotu kolem deváté. Takže se pojede asi tak kolem desáté se vším balením a chystáním. Bylo by fajn, kdybys přišel o něco dřív." vysvětlovala jsem, zatímco jsem našla volný list papíru, na který jsem mu napsala svoji adresu. "Nemusíš si balit nic speciálního, jen běžné věci do lesa. No a nemělo by nám to zabrat víc jak týden. To má táta dovolenou."
Aomine-kun jednoduše přikývl a já jsem přemýšlela, jestli jsem nezapomněla ještě na něco. Díky tomu mi taky došlo, že jsem mu ještě pořád nedala svoje číslo.
"Myslím, že ti ještě pořád dlužím číslo na mobil." nadhodila jsem proto.
Aomine-kun mi tedy přistrčil zpátky papír, který jsem mu před chvilkou podala a tak jsem na něj napsala i svoje číslo.
"No a chceš vědět ještě něco?" nadhodila jsem.
Můj spolužák mi hned neodpověděl. Místo toho se tvářil jaksi nepřítomně a až po chvíli z něj vypadlo: "Ehm… asi nic." potom se navíc zase opřel a tak jsem toho využila, abych tam pomalu posunula svoje věci. Takhle si snad znovu lehat nebude. Nezdálo se ovšem, že by plánoval další komunikaci a tak jsem se vrátila k psaní deníku a nevšímala si ho. Vyrušil mě až příchod naší učitelky.
"Tak jak jste na tom s tématem?" zeptala se naše bioložka a dívala se střídavě na mě a na Aomineho-kun. Nezdálo se ovšem, že by si jí mladík vůbec všiml a tak jsem do něj kopla. Neplánovala jsem nijak zvlášť silnou ránu, ale ani jsem nestála o drcnutí.
Moje kopnutí bylo očividně dostatečné, protože se na mě Aomine-kun otočil, takže jsem mohla učitelce odpovědět: "Už ho máme vymyšlené."
"Výborně." usmála se na mě, ale pak se podívala na Aomineho-kun a zeptala se ho: "Co tedy budete dělat?"
"Budeme sledovat živočichy ve vodě." odpověděl Aomine-kun a mě zamrzelo, že jsem ho nenaučila zpaměti nějakou přesnější definici.
Učitelka se každopádně otočila ještě na mě, takže jsem dodala: "Technicky vzato je z té vody vytáhneme, abychom je mohli určit, a pak je vrátíme. Půjde o bezobratlé a podle nich bychom chtěli zhodnotit čistotu vody a porovnat jednotlivé toky."
"To zní zajímavě." prohlásila učitelka a pohledem znovu zabloudila k mému partnerovi. Nakonec se ale znovu podívala na mě, usmála se a šla zase dál. Já jsem pak na chvilku svěsila hlavu, než jsme se podívala na Aomineho-kun.
"Byl jsem moc špatný?" zeptal se mě. Trochu jsem nakrčila nos a potom jsem jednoduše prohlásila: "Mohlo to být i horší." než jsem se vrátila k psaní deníku. Pro dnešek nás už žádné konverzace zřejmě nečekaly.



Tak téma je schválené a už jen ho zpracovat. ;)

Předchozí díl---------------------------------------------------------------------Další díl
 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Aki Aki | E-mail | Web | 13. listopadu 2016 v 14:14 | Reagovat

Ejha, Ryoko vie byť aj zlomyseľná a to sa mi páči. :-) Žeby neskôr našli spoločnú reč ohľadne anime, respektíve Naruta? Fakticky sami páčilo , ako ju vystrašil a vzápätí keď letela zo stolu ju zachytil. Škoda, že sa rozčúlila, alebo sa snažila žeby niečo zakryť?

2 IceSun685 IceSun685 | Web | 13. listopadu 2016 v 19:09 | Reagovat

[1]: No myslím, že kdyby aspoň tušila, na co on pořád myslí, tak by byla opravdu naštvaná :-D  :-D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama