Jednoduchá biologie 08

29. října 2016 v 10:00 | IceSun685 |  Jednoduchá biologie
Ráno jsem ze všeho nejdřív zaběhla do koupelny kvůli hygieně, abych si ji mohla dobalit. Speciální pozor jsem si dalo na to, abych měla kartáč na vlasy, i když mě napadlo, že bych ho možná neměla brát sebou, protože takhle určitě zapomenu něco jiného, což ale byla hloupost a tak jsem si ho zabalila. Vlasy jsem si pak zapletla do dlouhého copu a vyrazila jsem na snídani.
Bylo už skoro půl desáté, ale tátův známý s věcmi pořád nikde nebyl. Stejně jako Aomine-kun. Myslím, že až teď mě napadlo, že jsem mu asi měla říct, že je sraz dřív s jeho sklonem chodit těšně před, nebo pozdě. Byl to nakonec kluk, co měl vůbec nejvíc pozdních příchodů ze třídy. Nechala jsem to ale být, zatímco šel otec volat známému. Už se nevrátil ke stolu, ale za pár minut nám před domem zastavilo auto. Nijak zvlášť jsem nestála o seznamování a tak jsem se raději věnovala jídlu. Potom jsem si taky snesla dolů věci a znovu se zamyslela nad tím, jestli mám skutečně všechno. Bylo skoro devět čtyřicet, když jsem svoje věci vynesla z domu.

Tátu jsem našla u garáže, kdy byla spousta věcí a tak jsem se dala do pomáhání, zatímco se nám pod nohy pletka Aya. Naštěstí si ale brzy lehla stranou a tak jsem o ní chvíli nevěděla. Tedy až do okamžiku, kdy zaštěkala, takže jsem se otočila a podívala se na důvod štěkání, kterým byl Aomine-kun. Byl tu dřív, než jsem čekala, a tak jsem se na něj usmála.
Aya se k mladíkovi rozběhla, takže jsem i já vykročila, zatímco si klekl a dal se do hlazení Ayi.
Aomine-kun mi úsměv oplatil a řekl: "Ahoj." takže jsem zavolala: "Dobré ráno, Aomine-kun." Potom se na mě usmál ještě víc, i když jsem netušila proč. I proto jsem se raději zeptala: "Našel jsi to snadno?"
Vchodové dveře se v tu chvíli otevřely a ven vyběhla moje sestra, takže jsem si neodpustila protočení očí a marnou naději, že by mě snad neztrapnila. Mohl mě ale zachránit táta, který vyšel z garáže nejspíš přivolán štěkotem Ayi, která využila mladíkovi nepozornosti, aby mu olízla tvář.
Aomine-kun Ayu znovu pohladil a pak mi jednoduše řekl: "V pohodě." čímž náš rozhovor vlastně skončil, protože se mladík šel představit mému otci. Aya mu při tom zůstávala v patách, zatímco moje sestra přiběhla za mnou, i když jsem o to nijak zvlášť nestála.
Aomine-kun prohlásil tónem, který byl asi nejslušnější, jaký jsem u něj kdy slyšela: "Dobrý den, já jsem Aomine Daiki, těší mě." a podal otci ruku. Z nějakého pro mě neznámého důvodu se táta tvářil velmi vážně a přísně, když mu ji se slovy: "Ryočin otec." stiskl.
Potom mu ruku pustil a utrousil: "Tvoje věci?" Jeho natažená ruka napovídala, že mu je má předat a já jen doufala, že to Aomine-kun pochopí. Z nějakého důvodu se můj otec choval přísněji, než jak u něj bylo obvyklé.
Aomine-kun se zdál trochu zmatený, ale potom otci batoh podal. Měla jsem z toho celkem smíšené pocity, když se otec i s batohem vrátil do garáže, aniž by utrousil jediné slovíčko. Chtěla jsem se ho jít zeptat, co se stalo, protože Aomine-kun se přece choval slušně. Dokonce slušněji, než jsem od něj očekávala, ale právě tu chvíli si vybrala moje sestra k příliš hlasitému zašeptání, které bylo nepochybně záměrně tak hlasité, aby ho nezaslechl otec z garáže a ne dost tiché, aby ho mohl přeslechnout Aomine-kun. Její naoko nevinná slova byla: "To je ten kluk, který se ti líbí?" a já v tu chvíli málem vybuchla vzteky. Mělo mi být jasné, že ten malý had vymyslí nějakou pomstu za mou škodolibost kvůli dědění oblečení, ale tohle by mě nenapadlo. Zlostně jsem přivřela oči a hrábla za sebe, abych ji chytila, ale moje drahá sestřička se už vydala na útěk. Udělala jsem krok dopředu, abych za ní běžela, ale až moc dobře mi docházelo, že to by bylo ještě víc ponižující a tak jsem se pokusila uklidnit, když jsem se otočila na Aomineho-kun. Musela jsem ten trapas nějak zažehnat a bohužel to nejlepší, co mě napadlo, bylo: "Měl bys být rád, moje sestra si očividně myslí, že jsi zpěvák v kapele, protože o nikom jiném jsem se před ní nezmiňovala."
Mladík se usmál, což jsem nevěděla, jak si mám vyložit, a pak prohlásil: "Zpívám obvykle jen z donucení." Tím mě rozesmál, ale překonala jsem to, abych mohla reagovat na jeho další otázku, která zněla: "Tvoje sestra?"
Myslím, že to bylo docela zřejmé, ale jeho pokus o rozhovor jsem vítala a tak jsem odpověděla: "Spíš moje prokletí."
"Nemám sourozence." prohlásil mladík a já jsem podotkla: "Tak to máš kliku."
Aomine-kun na to nic neřekl, ale ani to nebylo potřeba, protože se z garáže vynořil můj otec, který si odkašlal, aby na sebe upoutal pozornost jak moji, tak usmívajícího se mladíka.
"Kufr je plný a tohle je poslední šance vzpomenout si, že jste něco zapomněli." podotkl otec přísným hlasem a především mi tím připomněl, že si o tom chování s ním chci promluvit. Pro teď jsem ale nemohla a tak jsem se zamyslela. Nestihla jsem uškrtit mou drahou sestřičku, ale to nebylo to, nad čím jsem měla přemýšlet. Jen jsem doufala, že mě ten vztek přejde, až pojedeme. Při troše štěstí se ale začtu…
"Nemám knížku." vyhrkla jsem a rozběhla jsem se k domu, kam mě následovala i Aya.
U dveří jsem se vyzula a rychle vyběhla schody, abych si v pokoji vzala knihu, a když už jsem tam byla, tak jsem popadla i skicák. Cestou zpátky jsem ještě zahlédla sestru, která tam byla s mou matkou a škodolibě se usmívala. Můj pohled sliboval odplatu hned, jak se vrátím, ale vyhrožovat jsem jí před mámou nemohla a tak jsem se jen rozloučila, zatímco obě chytily Ayu, aby neběžela za autem.
V rychlosti jsem se tedy obula a vrazila zase zpátky.
Můj táta se zrovna vydal k autu a mladík mu byl čile v patách.
"Kde sedím?" ozvala jsem se a táta mi hned odpověděl, aniž by se otočil: "Vzadu, Aomine-kun je větší a ty se tam vlezeš snáz." Normálně bych si vzala osobně, že mě strčil dozadu, ale na druhou stranu to znamenalo, že se na mladíka očividně nezlobí. Nechal mu nakonec lepší místo, takže jsem se asi spletla, když jsem měla pocit, že mu na něm něco vadí. S úsměvem jsem se tedy posadila na své místo za spolujezdcem, kam si sedl Aomine-kun, a zapnula si pás.
Táta vycouval z garáže a zatroubil, čímž se rozloučil s mámou a sestrou, které stály u dveří, zatímco já jsem jim zamávala. Moje sestra držela Ayu a tak nám zamávala jen moje máma. I kdyby to ale bylo naopak, tak jsem si byla jistá, že by sestra nemávala, nebo by to mávání bylo míněno jen pro otce. Náš malý spor ještě neskončil a já plánovala pomstu hned, jak se s ní zase uvidím.
Pak se mi ale náš dům ztratil z dohledu a spolu s ním i myšlenky na pomstu, protože táta pustil rádio a tak jsem už přemýšlela jen nad cestou a projektem do biologie.



Tak a konečně jedeme! Hip hip hurá!

Předchozí díl---------------------------------------------------------------------Další díl
 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Aki Aki | E-mail | Web | 13. listopadu 2016 v 20:28 | Reagovat

Ja by som tiež chcela vedieť, prečo sa tak choval jej otec, možno že keď ho uvidel videl v ňom skrytú hrozbu pre svoju dcéru? Som zvedavá na cestu , ako bude prebiehať a čo bude nasledovať až prídu na chatu.

2 IceSun685 IceSun685 | Web | 13. listopadu 2016 v 20:54 | Reagovat

[1]: No myslím že tu reakci pochopíš až si přečteš díl Pariah :-D  :-D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama