Jednoduchá biologie 09

5. listopadu 2016 v 10:00 | IceSun685 |  Jednoduchá biologie
Jeli jsme už asi dvě hodiny, které jsem z větší části strávila pohledem z okna a taky čtením. Teď už mi bylo jasné, co jsem zapomněla. Byla to sluchátka, ale bez nich jsem se nejspíš mohla docela klidně obejít.
"Už máte hlad?" zeptal se můj otec a byla to první věta od výjezdu. Zvedla jsem tedy hlavu od knihy a zkonstatovala: "Nijak velký, ale obědu bych se nebránila."
"Já se klidně přizpůsobím." ozval se i Aomine-kun, čímž vlastně otci neodpověděl. Táta podobný typ odpovědí nesnášel, protože je moje máma používala docela často a on se z nich nic nedozvěděl. Už předtím to vypadalo, že má táta špatnou náladu a tak jsem se natáhla dopředu a mladíka se zeptala: "A to znamená ano, nebo ne?"
Aomine-kun na to řekl: "Můžeme, ale záleží na tobě.", což opět nebyla odpověď na otázku, kterou mu položil můj táta, a podíval se mi do očí. Nadechla jsem se, abych z něj tu odpověď dostala, ale předběhl mě táta s nepříjemným tónem: "Chlapče? Víš jaký je rozdíl mezi otázkou zjišťovací a doplňovací?"

Aomine-kun se zhluboka nadechl a pak z něj vypadlo: "Nevím." dřív, než jsem mohla sama něco říct.
Můj táta si povzdechl a pak začal: "Takže…" já jsem mu ale nedala šanci mladíka ponížit výkladem a tónem, který obvykle používala moje matka, jsem důrazně řekla: "Tati!"
Naštěstí to zabralo a tak jsem se mohla vrátit k mladíkovi, kterého jsem se zeptala: "Na stupnici od jedné do deseti, kde je deset nejvíc, jaký máš hlad?"
"Řekl bych, že sedm." prohlásil Aomine-kun a vděčně se na mě usmál, takže jsem se usmála i já.
"No sláva." zabručel ale můj otec a já se zase zamračila. Aomine-kun mě občas rozčiloval, ale měli jsme pracovat společně a chování mého otce mi to jen komplikovalo.
"Tati." řekla jsem znovu káravě, zatímco můj otec odbočil z dálnice k motorestu. Byl čas oběda a navíc sobota a první den letních prázdnin, takže už z dálky bylo vidět, jak je parkoviště přeplněné. I proto můj táta zastavil před vchodem a řekl nám: "Běžte chytit místa, já zatím zkusím zaparkovat."
"Dobře." prohlásila jsem jednoduše a vystoupila jsem. Tohle byla aspoň příležitost, jak jsem se mohla Aominemu-kun omluvit.
I mladík vystoupil a šel za mnou ke vchodu, takže jsem svou šanci využila rovnou: "Za tátu se ti moc omlouvám, nevím, co ho to popadlo." Cítila jsem se kvůli tomu dost hloupě, i když se nezdálo, že by se na mě mladík kvůli němu zlobil.
"V pohodě." prohlásil, jakoby se nic nestalo, což mě trochu utěšilo a pak dodal: "Támhle je volný stůl." Aomine-kun se k němu hned vydal a tak jsem ho následovala s vděčným úsměvem.
Mladík zůstal stát u stolu a tak jsem se posadila čelem ke dveřím, abych mohla vyhlížet tátu. Byla to samoobsluha, takže jsem si začala lámat hlavu s tím, jak sehnat jídlo a nepřijít o stůl.
Aomine-kun se posadil naproti mě, což vlastně znamenalo, že si táta bude muset sednout vedle něj z jedné nebo druhé strany, což jsem si nebyla jistá, jestli je nejrozumnější řešení.
Podepřela jsem si rukou bradu a dívala se do stolu, zatímco jsem zvažovala, jak to bude logisticky nejrozumnější. I když se vrátí můj táta, tak tu jeden bude muset počkat. Možná by tedy bylo lepší Aomineho-kun poslat, aby si šel koupit jídlo a pak nás vystřídal. Díky tomu bych si taky mohla promluvit s otcem, než se zase vrátíme do auta.
Zvedla jsem tedy hlavu a podívala se na mladíka, který se tvářil nějak podivně. Nejprve jsem zamyšleně nakrčila obočí, ale pak jsem to pustila z hlavy a navrhla: "Co kdybych počkala na tátu a ty sis zatím šel něco koupit? Někdo bude muset pohlídat stůl, tak nás potom vystřídáš."
Aomine-kun se tedy docela ochotně zvedl od stolu se slovy: "Dobrá, chceš taky něco přinést?"
Věnovala jsem mu za to úsměv, ale zavrtěla jsem hlavou a prohlásila: "Půjdu pak s tátou, ale díky."
Aomine-kun se jen usmál a odešel od stolu, takže jsem na chvíli osaměla. Nijak zvlášť mi to nevadilo, protože jsem stejně chtěla, aby to tak dopadlo, jen jsem doufala, že se můj otec objeví, než Aomine-kun vystojí všechny fronty, abych si s ním mohla promluvit.
V tomhle ohledu jsem ale nakonec měla štěstí, protože se skutečně objevil ve dveřích jen chvíli na to, takže jsem na něj zamávala a tak se za mnou vydal.
"Kde máš spolužáka?" zeptal se hned jaksi nespokojeně a posadil se vedle mě.
"Poslala jsem ho pro jídlo. Až se vrátí, vystřídá nás tu." prohlásila jsem a tvářila jsem se naštvaně. Můj otec zůstal mlčet a tak jsem se zeptala: "Proč se takhle chováš?"
"Takhle?" zopakoval po mě otec a já protočila oči. Obvykle jsme spolu vycházeli moc dobře a občas dokonce líp než s mámou.
"Dneska se chováš hrozně. Copak ti Aomine-kun něco udělal? Pokud ne tak bych ocenila, kdybys byl příjemnější." vytknula jsem mu a jen jsem se modlila, aby jeho odpověď nebyla připomenutí, že to on je tady rodič a já mu nemám co dávat kázání.
"Zkrátka se mi nelíbí. Nechápu, proč sis ho vybrala na společnou práci." zabručel můj otec a podíval se směrem ke frontě, ve které mladík stál.
"Já si ho nevybrala, já si ho vylosovala, ale i kdybych si ho vybrala, tak by se tě to nijak netýkalo. Já s ním mám pracovat. Musím ho přimět, aby taky pracoval, což by bylo jednodušší, kdyby ses na něj ten týden choval mileji." řekla jsem mu naléhavě a zdálo se, že jsem ho snad i trochu obměkčila, ať už si o mladíkovi myslel cokoliv.
"Ale oblečeš si něco jiného." podotkl můj otec a já nechápavě zvedla obočí. "Tohle tričko je hrozné. Měla bys nosit něco… víc ke krku."
Nechápavě jsem se podívala na své tričko a pak jsem dodala: "Mám ho už dva roky a do teď ti nevadilo."
"Teď už mi ale vadí." namítl můj otec a pak to ještě upřesnil: "Na takové výstřihy jsi ještě moc mladá."
Chvilku jsem na něj jen nechápavě koukala, ale pak jsem prostě namítla: "Všechna moje trička a nátělníky na léto mají výstřih. Nemám sebou žádné roláky a v tomhle počasí je ani mít nechci."
Otec se zatvářil nespokojeně, ale už to nechal být, protože se k nám přidal Aomine-kun a posadil se vedle mě.
Byla škoda, že jsem z otce nedostala slib, že bude hodnější, protože se tónem plným předsudků zeptal: "Tohle hodláš sníst?"
Sice jsem v duchu souhlasila s tím, že je to pořádná nálož hamburgerů, ale nahlas bych to neřekla.
Aomine-kun na to bez většího stresu odpověděl: "No… můj kamarád z basketbalu sní na oběd dvojnásobek." a já se kousla do rtu, abych se nezačala smát.
"Ani jednoho z vás bych nechtěl živit." prohlásil můj táta a zvedl se od stolu. V tomhle ohledu jsem ho napodobila a následovala ho ke frontám, cestou jsem ale ještě prohlásila: "Dobrou chuť, Aomine-kun."
Aomine-kun se na mě usmál se slovy: "Díky." takže jsem se taky usmála, i když jsem se pořád zlobila na otce, kterého jsem dohnala se slovy: "Takhle nevypadá milejší chování."
"Ani jsem se o něj nesnažil." prohlásil můj otec a já se na něj dotčeně podívala.
"Tohle není fér, tati. Aomine-kun přece nic neudělal." namítla jsem a založila jsem si ruce na hrudi. U mojí mámy to vždycky zabíralo.
Otec se zatvářil rozpačitě, jakoby snad chtěl něco namítnout, ale pak si to zřejmě rozmyslel. I tak jsem se ale ještě zamyslela nad posledními hodinami. Jenže mladík se mu jen šel slušně představit a nic víc. Nemohla jsem přijít na jediný důvod, proč by ho neměl mít rád, teda kromě toho, že nepředvedl zrovna výkvět inteligence, ale to bylo přece až po tom, co se začal chovat nepříjemně.
"Takže budeš příjemnější?" zeptala jsem se s nadějí v hlase. Táta mi neřekl žádný důvod, proč by neměl být, takže jsem měla naději na slib.
"Tak dobře." přikývl tedy můj otec a vzal si na tác jídlo.
"Slibuješ?" zeptala jsem se a vzala si dětskou porci. Přišlo mi to trochu směšné v porovnání s tím, co si naložil Aomine-kun, ale já až takový hlad neměla.
"Slibuju." rezignoval můj otec a tak jsme v tichosti vystáli frontu a vrátili se za mladíkem, který už jedl čtvrtý hamburger.
S otcem jsme oba řekli: "Itadakimas." a dali se do jídla. Byla jsem zvyklá, že jsme u něj doma moc nemluvili, ale dneska otec udělal výjimku a prohlásil: "Musíme se domluvit, co budeme vařit, a taky musíme nakoupit." Otec taky vytáhl papír, na který zřejmě hodlal udělat seznamy a ještě dodal: "Sice jedu s vámi, ale kuchaře vám dělat nehodlám, takže se vystřídáme. Já jeden den a vy dva ten další, platí?"
Já jsem jen přikývla, zatímco jsem dojídala svůj oběd, a podívala jsem se na mladíka, který taky jednoduše přikývl.
Můj otec se na něj ovšem obrátil se slovy: "Vždycky toho sníš tolik?" Já jsem se naopak spíš trápila tím, jestli umí Aomine-kun něco uvařit. Dost jsem o tom pochybovala, ale teoreticky mě mohl překvapit. Já sama jsem ale uměla uvařit jen pár věcí, tedy bez kuchařky. Moje máma jednoduše trvala na tom, že bych měla umět vařit, jelikož jsem holka, a tak jsem jí čas od času pomáhala a když byla náhodou pryč, tak jsem vařila buď sama, nebo s tátou, který to zřejmě uměl jen díky tomu, že občas pracovali v terénu a pokud nechtěl umřít hlady, tak si s kolegy vařit musel. V duchu jsem si tedy udělala seznam jídel, které bych mohla udělat, kdyby Aomine-kun nic neuměl.
"Ano." odpověděl mladík jednoduše a připadalo mi, že se cítí dost nesvůj.
"Zahrnu to do výpočtu." zabručel tedy můj otec a pak se obrátil na mě: "Vyberu jídla podle vás, takže co budete vařit?"
Jeho otázka byla nepochybně mířena na mě s jasným předpokladem, že Aomine-kun je neschopný, ale já se i tak raději na mladíka otočila a zeptala se ho: "Umíš něco uvařit?"
"Vajíčka a rýži se zmraženou zeleninou a… to bude asi všechno." odpověděl mi mladík a já se pousmála. Tohle jsem vlastně očekávala, takže mě to nijak zvlášť nevykolejilo. Zbývala tedy poslední věc, kterou jsem z jeho strany potřebovala, a tak jsem se zeptala: "A jsi na něco alergický, nebo něco nejíš?"
"Můžu jíst cokoliv." ujistil mě mladík a usmál se na mě, takže se můj úsměv ještě trochu rozšířil, než jsem se obrátila na otce a nadiktovala mu jídla, u kterých jsem si byla jistá, že je nepokazím. Kdyby se mi to stalo před Aominem-kun, tak bych se totiž cítila dost hloupě. S otcem jsme se tedy dali do psaní nákupního seznamu a já se jen občas otočila na Aomineho-kun, abych zjistila, jestli chce džem nebo salám a podobně.



Není nad to být Aomine co? Hádám i vám je jasné, jak užitečný bude pomocník v kuchyni...

Předchozí díl---------------------------------------------------------------------Další díl
 

3 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Aki Aki | E-mail | Web | 13. listopadu 2016 v 20:47 | Reagovat

Veľmi zábavný dielik. Chudáčik aspoň, že vie uvariť vajíčka a ryžu s mrazenou zeleninou predpokladám. :D To sa dalo asi od neho čakať, že nič viac asi vedieť ohľadom varenia. Je veľmi málo chlapov,ktorý to vedia. Veľmi sa mi páčilo, keď sa ho jej otec opýtal či toho stále toľko zje a on ,že áno. :-D Len aby ten ich výpočet bol na ten týždeň napokon dostačujúci.

2 IceSun685 IceSun685 | Web | 13. listopadu 2016 v 20:57 | Reagovat

[1]: No naštěstí to zvali do úvahy, ale ještě uvidíme jak to bude ;-)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama