Jednoduchá biologie 10

12. listopadu 2016 v 15:35 | IceSun685 |  Jednoduchá biologie
Byla jsem opravdu ráda, když jsme konečně dojeli po polňačce až k chatě. Jen jsem doufala, že to byla ta správná chata. Po obědě jsme zajeli ještě do obchodu, kde všechno zaplatil taťka s tím, že to ještě nějak rozpočítá, aby věděl, kolik mu Aomine-kun dluží. Pak jsme jeli dál, ale z nějakého důvodu taťka přehlédl odbočku, takže jsme to nemohli najít. Během jeho nadávání na cestu jsem mu několikrát vytkla, že jako řidič má dávat pozor, ale on se při tom vždycky jen podíval na Aomineho-kun, jako by za to snad mohl. Raději jsem to tedy potom nechala být a jen kroutila hlavou.
Po asi půl hodině jsme pak chatu ale našli, takže jsem teď vystoupila z auta a prohlédla si ji. Kromě samotné chaty se zasklenou verandou, kterou bych brala i doma, tu byla ještě jakási stodola, která se mi ale moc nelíbila. Stála napravo od chaty a na prostranství mezi budovami a cestou byla pumpa.
"Tati?" zeptala jsem se nejistě, a když se na mě unavený a naštvaný rodič podíval, tak jsem se zeptala: "Ta pumpa znamená…"

"Dobrý odhad." prohlásil a zdálo se, že mu to snad zlepšilo náladu. "V té stodole by měl být suchý záchod, a pokud někdo neví, co to je, tak to znamená smradlavou díru s prkýnkem."
Zhnuseně jsem se na něj podívala a pak jsem se otočila na Aomineho-kun, jestli s mým názorem souhlasí, nebo jsem moc velká fajnovka.
Mladík se na mě díval docela chápavě, což mě trochu uklidnilo, i když jsem ani tak netušila, jak se mám vlastně umývat. Ať už to bylo jakkoliv, tak to rozhodně bylo nechutné. Doufala jsem jen, že tady je elektřina, ale sloupy elektrického vedení tu byly, tak pravděpodobně ano. Rozhodně tu ale nebyl moc dobrý signál, nebo mi to aspoň tvrdil můj mobil. Snad se odešle aspoň SMS, když to bude potřeba.
"Půjdu se podívat dovnitř." oznámil nám můj otec a z přihrádky vytáhl půjčené klíče. "Zatím můžete vyložit auto."
"Dobře." přikývla jsem s povzdechem a otevřela jsem kufr, který byl opravdu důkladně zaskládaný.
Aomine-kun si ke mně hned pospíšil a předběhl mě ve snaze něco z kufru vytáhnout se slovy: "Já to odnesu, ty mi jen ukaž, kam to mám dát."
Ucítila jsem, jak mi trochu zrudly tváře, což bylo hloupé. Aomine-kun se mi přece nelíbil. Musela jsem sice uznat, že vypadá dobře, ale jinak to byl kluk, co spal na hodinách a chodil všude pozdě. Teď ale chtěl brát všechny věci, což se mi docela zamlouvalo. Žádný kluk za mě práci ještě dělat nechtěl.
Pak jsem si ale uvědomila, co to vlastně řekl a tak jsem zmateně podotkla: "No asi to dejme ke dveřím do chaty a pak se to přebere."
Aomine-kun vykročil s věcmi, a i když mi lichotilo, že chtěl odvést všechnu práci, tak bych se cítila hloupě, kdybych ho nechala. Proto jsem mu dala pár kroků náskok a vybrala si něco lehčího, s čím ho budu následovat.
Aomine-kun mi ale tašku vzal hned, jak si mě všiml, a navrhl: "Co kdyby sis sedla a pohlídala zatím to, co jsme sem přinesli, než se vrátím pro zbytek?"
Neudržela jsem tiché zasmání, když jsem namítla: "A před kým to mám hlídat?"
"Co já vím, třeba před smradem z kadibudky nebo něčím jiným…" prohodil mladík a vydal se zpátky k autu a tak jsem ho rychle následovala a zcela vážně jsem podotkla: "Pokud jsou tu králičí zloději, tak bych asi měla raději hlídat auto."
Aomine-kun se mojí odpovědí nezdál příliš nadšený, ale naštěstí jsem ho tím ani neurazila. Pak ale prohlásil docela odhodlaně: "Je trapné, když něco nosí holky, takže jediný způsob vidím v tom, že vytáhneš nějakou z tašek, vezmeš ji a já vezmu tebe."
Nebyla jsem si jistá, jestli by to fakt neudělal a tak jsem raději prohlásila: "Já přece ke kufru vůbec nejdu. Vidíš?" a posadila jsem se zpátky na své místo do auta.
Aomine-kun se usmál a já mu úsměv vrátila, zatímco jsem ho nechala, aby se vydal s dalšími věcmi k chatě. Hned, jak odešel, jsem ale co nejtišeji vyrazila ke kufru, ze kterého jsem vzala první věc, která mi přišla pod ruku a pokusila se ho tiše doběhnout. Při troše štěstí si mě všimne až u chaty a já mu pak tašku prostě strčím do rukou. Na druhou stranu, i kdyby si mě všiml už dřív, tak měl plné ruce, takže by mě jen těžko mohl zvedat.
Můj plán vyšel na jedničku, protože si mě mladík všiml, až když položil vlastní tašky, takže jsem mu s úsměvem mohla podat tu svoji a říct: "Poslušně hlásím, že jsem žádné králičí zloděje neviděla."
"Budu si tě muset pro příště víc hlídat, hm?" prohlásil Aomine-kun a vypadalo to, že ani teď jsem ho neurazila mým žertováním, což bylo jenom dobře.
"Proč hlídat?" vyhrkla jsem nechápavě a nevinně jsem prohlásila: "Jen jsem ti přišla říct hlášení a bylo mi hloupé přijít s prázdnou. Teď si půjdu zase sednout a kufru se už ani nedotknu, přísahám."
Mladík se usmál ještě víc, což se mi líbilo a při odchodu podotkl: "Docela by mě zajímalo, čeho se chceš dotknout." Jeho slova mě celkem zmátla, ale nechala jsem je být a jen jsem si šla poslušně sednout do auta. Hned jak odešel, jsem ale zopakovala předchozí postup a zase za ním pospíchala.
Tentokrát se ale Aomine-kun náhle otočil, a když si mě všiml, tak položil věci na zem a vykročil ke mně. Natáhla jsem tedy ruce s věcmi před sebe a se zářivým úsměvem prohlásila: "O věcech v kufru nepadlo ani slovo."
"Mám pocit, že ty tašky se kufru přece jen dotýkaly." prohlásil Aomine-kun se zvláštním pohledem a já tak měla pocit, že tentokrát chce vážně odnést i mě.
Proto jsem namítla: "Já ale ne." a raději mu věci hodila, aby se ke mně nedostal moc blízko. Mladík ale očividně neměl v plánu spokojit se jen s věcmi a tak jsem se rozběhla k autu. Naštěstí mě ale nehonil a tak jsem se posadila a dívala se, jak odnáší krabici a pak i věci, které odložil na půl cesty, zatímco se paranoidně otáčel a já mu při každém otočení s úsměvem zamávala.
Aomine-kun se pak vrátil k autu a vzal další věci. "To už je všechno ne?" zeptala jsem se klidným tónem.
"S tebou ano." prohlásil mladík a mrknul na mě. Aomine-kun měl plné ruce a já pořád seděla v autě, takže mě mohl odnést jen těžko. Bez obav jsem tedy žertovným tónem prohlásila: "Jestli se už nemusíme bát králičích zlodějů, tak si najdu knížku a doženu tě."
Aomine-kun se očividně spokojil s mou odpovědí, protože se vydal ke dveřím. Já se tedy otočila a usmála se na tašky s nákupem, které ležely na zadním sedadle, a do jedné z nich jsem strčila svou knihu, než jsem se vydala za mladíkem. U dveří jsem taky viděla svého otce, což se mi taky hodilo, protože teď by si mě mladík házel přes rameno jen těžko.
Mladík se za mnou rozběhl hned, jak si všiml, že něco nesu a oznámil mi: "Vezmu to."
"A co kdybys raději donesl zbytek nákupu, co je ještě v autě?" navrhla jsem a bylo mi celkem jasné, že se nebude moct příliš hádat, když je tu můj otec.
Aomine-kun si naštěstí pospíšil do auta pro tašky a tak jsem se spokojeně usmála a došla až ke dveřím, kde se na mě usmál otec. Jen jsem doufala, že to znamená něco pozitivního a není to jen škodolibý úsměv.
Tašky jsem tedy položila a ohlédla jsem se po mladíkovi, který už šel se všemi zbývajícími taškami. Malinko jsem se pousmála a přemýšlela jsem, jestli se tahá se všemi, aby se ujistil, že já už pro nic nepůjdu.
Jakmile se ale mladík vrátil, tak můj otec prohlásil: "V podkroví jsou dva pokoje, jeden je otevřený a ten druhý je aspoň za závěsem." Potom se otočil na mě a dodal: "Ten bude tvůj a my dva se ubytujeme v tom prvním."
"Dobře." přikývla jsem tedy a vylovila svůj batoh z hromady věcí. Potom jsem se vydala dovnitř.
Dveře do verandy a pak dál do chaty byli hned naproti sobě, takže jsem toho z verandy moc neviděla. Částečně, jsem si ji sice prohlédla už při nošení věcí, ale i tak jsem se těšila, až si do proutěných křesel sednu. Další místnost pak byla kuchyně, která vypadala docela čistá a celkem zařízená, což mě potěšilo. Další a také poslední místnost v tomto patře byl obývák, kde byly schody nahoru a tak jsem zamířila rovnou tam. Byly dost úzké a strmé a taky strašně vrzaly. Rozhodně to nevypadalo na tajné odchody na záchod uprostřed noci. Místnost, do které jsem vylezla, byla rozdělená na dvě části pomocí jakési přepážky ze dřeva s vyřezávanými tvary, které zřejmě měly být květiny. Za ní pak byly dvě postele a mě bylo jasné, že jestli tady mají kluci spát, tak se o soukromí ani nedalo mluvit. Jen jsem doufala, že až půjdu na snídani, nebo na záchod, tak neuvidím něco, bez čeho bych se obešla. Na druhé straně byl malý průchod se závěsem, což zřejmě měl být můj pokoj. Vydala jsem se tedy tam a našla celkem tři postele. Na jedné z nich byla položená peřina s polštářem a poskládané ložní prádlo, takže už mi bylo jasné, co tu otec dělal tak dlouho. Dala jsem si tedy na ni věci, a jelikož tu nebyla vlastně žádná skříň jen nějaký nábytek s dalšími peřinami, nebo povlečením, a jedna skříň dokonce s knihami, tak jsem si rozhodla věci vybalit na protější postel.



A konečně jsme na chatě. Jak jim to spolu asi půjde, co?

Předchozí díl---------------------------------------------------------------------Další díl
 

3 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Aki Aki | E-mail | Web | 13. listopadu 2016 v 21:08 | Reagovat

Tak na to sa teším, ako im to nakoniec pôjde. Dosť ma pobavila veta ´´"A před kým to mám hlídat?"
"Co já vím, třeba před smradem z kadibudky nebo něčím jiným…" :-D Fakt zábavné, ale mňa by aj zaujímalo , akoby sa Ryokin otec tváril ,keby ju naozaj odniesol spolu z vecami ku chate. Alebo samotná Ryoko, keby sa jej tatínko zaručene za to mračil,ako sto diablov. Super dielik, už sa neviem dočkať pokračovania.

2 IceSun685 IceSun685 | Web | 13. listopadu 2016 v 21:15 | Reagovat

[1]: No další díl bude zase v sobotu ;-) tak doufám, že se ti bude líbit.
Jinak s tím tatíkem jsi to dost trefila. Bylo jen dobře, že na ni nesahal. :-D  :-D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama