Jednoduchá biologie 11

19. listopadu 2016 v 19:00 | IceSun685 |  Jednoduchá biologie
Musím říct, že jsem poslední dobou jen málokdy psala věnování. No hádám, že o to je to vždycky důležitější. Takže dílek je pro Aki, díky za všechny pěkné komentáře k předchozím dílům, vážím si jich. :)


Z dneška jsem zatím měla docela dobrý pocit. Věci jsem měla vybalené a kromě sluchátek jsem nepřišla na nic, co bych zapomněla. Jediné, co jsem tak nějak postrádala, byl můj skicák, ale ten jsem našla v autě, takže tahle krize byla zažehnána. Navíc pokud jsem pominula absenci tekoucí vody, tak se mi líbila i chata. Nahoře toho sice kromě postelí a skříní se starými věcmi moc nebylo, ale zbytek se mi celkem líbil. Proto jsem přemýšlela, že si ho namaluju, díky čemuž jsem taky původně postrádala skicák. V obýváku byla v rohu za schody ověšenými různými zvonky a usušenými květy velká kamna, jaká jsem znala ze starých filmů. Bylo mi vlastně trochu líto, že bylo léto a tak jsme si v nich neměli důvod zatopit. Nalevo od nich byla jakási válenda, nad kterou byly pověšené vycházkové hole a dokonce starý revolver. Pod oknem u vedlejší zdi pak stála další postel, která se dočasně stala skladištěm pro vypůjčené věci, které jsem si měla projít, což jsem taky udělala hned po vybalení zbytku věcí a tak se všechno přestěhovalo do verandy, kde to bylo po ruce. Mezi postelí a válendou byl taky stolek, na kterém stála ještě černobílá televize, která překvapivě chytala několik stanic. Můj táta byl ale nepochybně jediný, kdo se na ni hodlal dívat a to zřejmě jen na zprávy. Uprostřed místnosti pak byl stůl se čtyřmi židlemi, které byly vyřezané ze dřeva a svým způsobem byly hezké i přes své stáří, ale zároveň byly neuvěřitelně nepohodlné. U zbývající zdi pak stály nějaké skříně a také kulatý stolek, který měl u zdi z každé strany jedno prosezené křeslo otočené směrem k televizi. Nejvtipnější mi ale přišlo, že nad stolkem bylo okno, které vedlo na verandu. I díky tomu bylo jasné, že veranda vznikla až později a tak byl původní vchod do chaty přes kuchyň, ve které byl kromě ledničky a dalšího zařízení také čtvercový stůl, který byl u zdi a na každé ze zbývajících stran měl jednu židli, což byl pro nás vlastně ideální počet a mě už teď bylo jasné, že si musím sedat na tu naproti zdi a tedy zády ke dveřím do obýváku, aby Aomine-kun a můj otec neseděli vedle sebe. Další stůl pak byl na verandě kousek od dveří. Byl postavený u zdi a židle měl umístěné jen na dvou protějších stranách. Celkem byly čtyři a za stolem pak byla proutěná sedačka pro dva lidi postavená před kulatým stolkem, u kterého byly ještě dvě proutěná křesílka. Stolek byl navíc umístěný pod oknem z obýváku, takže jsme si docela snadno mohli podávat věci přes okno. Vzadu u zdi pak byli ještě nějaké skříně, do kterých jsem se ale ze slušnosti nešla podívat, stejně jako do beden, které stály z druhé strany dveří.
Po vybalení všech věcí jsem se tedy přece jen na chvíli uvelebila v křesle, ze kterého jsem měla výhled přes okno do obýváku, ale neměla jsem klid ani deset minut, protože si můj otec konečně vzpomněl, kde jsou mapy a záznamy o řekách, které mi slíbil jeho kolega a já se tak dala do jejich procházení u stolu v obýváku a mohla jsem tak naplno ocenit nepohodlnost těch židlí, zatímco Aomine-kun byl spíš morální podpora, i když seděl vedle mě a díval se mi přes rameno na mapy. Pak mou práci ale přerušil příchod otce a já měla dokonce pocit, že mladík vedle mě jaksi znervózněl.
"Musíme se dohodnout, kdo začne s vařením a udělá dneska večeři." prohlásil a já se krátce podívala na mapy.
"Máme práci." namítla jsem a záměrně jsem do toho zahrnula i mladíka, aby ho snad otec nechtěl zaúkolovat.
"To budete mít celý týden." namítl trochu cynicky můj otec a já se zamračila, protože v tomhle měl vlastně pravdu.
S povzdechem jsem se odsunula od stolu a otočila se na něj s nataženou rukou zatnutou v pěst. Byl jen jeden způsob jak to vyřešit a můj otec zřejmě souhlasil, protože taky natáhl ruku.
"Raz… dva… tři… teď." odříkal a já ruku rozevřela, zatímco on udělal nůžky.
"Dva ze tří." prohlásila jsem neoblomně, ale on se jen zasmál a se slovy: "Večeři chci v osm." odešel směrem do kuchyně, takže zřejmě hodlal pokračovat na verandu, kde mi zabere mé křeslo, nebo jinou část proutěného nábytku.
"Sa*ra." zabručela jsem naštvaně, než mi došlo, že nadávám před mladíkem, na kterého jsem se otočila, zatímco jsem zvažovala, co mu řeknu.
"Pozitivní je, že zítra vaří on." podotkla jsem jako omluvu za svou prohru.
"No a budeš vařit ty nebo mám udělat ta vajíčka?" zeptal se mě mladík a já se krátce podívala na své mapy, než jsem nevinným tónem podotkla: "Vajíčka zní dobře."
"Taky bychom si o to mohli zahrát." prohlásil Aomine-kun a já se nad tím zamyslela. Měla jsem soutěžení docela ráda a tak jsem nemohla takovou výzvu nechat jen tak. Otočila jsem se tedy na židli a zvedla ruku se slovy: "Na teď."
Aomine-kun ruku tedy taky natáhl a tak jsem začala počítat: "Raz… dva… tři… teď." a dlaň rozevřela stejně jako předtím, tentokrát mi to ale vyšlo, protože mladík dal kámen. Velmi spokojeně jsem se tedy usmála a otočila se zpátky k mapám.
Aomine-kun vzal porážku lépe, než jsem očekávala, a bez námitek se vydal do kuchyně, nezapomněl ale podotknout: "Pozitivní je, že pozítří vaříš ty." Nijak jsem jeho poznámku nekomentovala, ale na tváři jsem roztáhla široký úsměv. S tím, kolik toho uměl uvařit, to nejspíš nebude jen pozítří. Nahlas jsem to ale neřekla a jen si užívala vítězství, než jsem se vrátila k práci.
Myšlenkami jsem ale byla pořád jaksi ztracená. Nikdy jsem nebyla typ, který by byl ve středu pozornosti a obklopený kamarády. Na základní škole jsem měla jen dvě kamarádky, které ale odešly na jinou nižší střední než já a zhruba po roce jsme ztratily kontakt úplně. Jediné moje štěstí bylo, že jsem na nižší střední našla novou kamarádku, která byla stejně jako já tichý typ, co si neumí hledat přátele. Asakawa Hitomi se stala mojí nejlepší kamarádkou na začátku druháku, když jsme se staly partnery v labinách. Hitomi neměla ráda biologii a ani chemii, takže jsem vlastně všechno dělala za ni. Nikdy mi to ale nevadilo, protože tu vždycky byla, když jsem něco potřebovala já. Bohužel jejím oblíbeným předmětem byla matematika a její otec pracující jako analytik ji přiměl jít na prestižní vyšší střední v Kyotu zaměřenou na matematiku, zatímco já si vybrala Too s částečně volitelným rozvrhem, který jsem si naplnila předměty, které se týkaly biologie. Při nástupu na vyšší střední jsem se bála, že s Hitomi ztratím kontakt a možná i proto jsem si chtěla najít ve třídě kamarády. Nijak valně se mi to ale nepodařilo, i když se bavím s některými spolužačkami, tak ve volném čase se nevídáme. Nikdy by mě ale nenapadlo, že budu prázdniny trávit zrovna s Aomine Daikim. Hned první den jsem si ho zařadila do škatulky lidí, od kterých jsem si chtěla držet odstup, a společný čas ve třídě můj názor nikdy nezměnil. Byl pro mě flákač spící na hodinách, co nikdy neví odpověď na otázku učitele, což byla ještě ta lepší varianta, protože někdy prostě ani nepřišel. Navíc se skoro pořád tvářil nabručeně, otráveně nebo znuděně. Ve třídě se bavil jen se Sakuraiem-kun a ani to se mi moc nelíbilo. Z toho mála, co jsem o jejich vztahu věděla, mi přišlo, že se s ním baví jen proto, aby si měl od koho opsat úkol a měl komu sníst oběd. Aby toho nebylo málo, tak to byl navíc sportovec a ty jsem neměla ráda. Na základce to byli právě sportovci, kdo mi nadával do šprtů, a já jsem nikdy nepochybovala, že si o mě totéž myslí i Aomine-kun, i když mi to nikdy neřekl. Dneska se ale vůbec nechoval tak, jak bych od něj očekávala. Byl na mě milý a usmíval se. Dokonce za mě chtěl vzít věci a podle všeho ocenil můj smysl pro humor. Takhle se mi dost líbil, ale bylo to jen proto, že jsme nebyli ve škole. Jakmile tenhle úkol skončí, tak pro něj budu zase otravná šprtka a vrátí se k tomu věčně otrávenému a znuděnému výrazu, na který jsem u něj zvyklá. S největší pravděpodobností je na mě milý jen proto, abych za něj na projektu odvedla všechnu práci. Tak naivní a ani zoufalá jsem ale nebyla. Pořád jsem měla Hitomi, i když skoro nikdy nejezdila domů, tak jsme si alespoň pořád psaly, takže Aomine-kun udělá svoji část práce přesně, jak jsem plánovala od začátku a pak pro něj můžu zase být neviditelná.
Tok mým myšlenek v tu chvíli přerušil můj otec, když mě zavolal k večeři, která proběhla v hrobovém tichu, jelikož Aomine-kun byl v přítomnosti mého otce tichý jako pěna a mě se stejně nechtělo povídat.
Ticho tak přerušil až můj otec, který prohlásil: "Nebylo to nejhorší." a zvedl se od stolu. Vařit očividně znamenalo i umývat nádobí, a jelikož Aomine-kun vařil, tak jsem prohlásila: "Nevšímej si ho. Bylo to moc dobré." a vzala mu talíř se slovy: "Nádobí umyju."
"Mám ti nějak pomoct?" zeptal se Aomine-kun a já si opět vzpomněla na své předchozí úvahy o jeho chování. Pokud se ale hodlal nabízet, tak jsem nebyla proti: "Můžeš donést vodu."
"A něco na tu vodu?" zeptal se mě mladík a já se rozhlédla kolem. Pod umyvadlem jsem našla kbelík, který vypadal čistý a s neporušeným dnem, i když byl docela starý.
"Raději ho ještě vypláchni." prohlásila jsem a podala mu ho. Byla jsem docela zvědavá, jak to vlastně bude probíhat. Bylo tu umyvadlo, ale upřímně jsem netušila, kam vede odpad, i když někam určitě musel. To ale byla moje poslední starost. V prvé řadě bych měla vymyslet, jak umyju nádobí. Naštěstí jsem ale našla špunt, takže jsem mohla část vody nalít do dřezu a vydrhnuté talíře potom zbytkem vody opláchnout a dát na odkapávač. Dřez jsem si tedy vyprázdnila a dala do něj špunt.
Aomine-kun se pak vrátil a kbelík postavil vedle mě se slovem: "Hotovo." Také se usmál a tak jsem mu úsměv vrátila, než jsem prohlásila: "Díky, to bude všechno."
Očekávala jsem, že Aomine-kun odejde, ale mladík si místo toho vzal otězku a prohlásil: "Myslím, že počkám a pak to utřu."
Pokud šlo o mě, tak já jsem vlastně nádobí nikdy neutírala. Od čeho by nakonec byl odkapávač. Nepotřebovala jsem nic vyleštěné ani tak něco, takže proč se tím taky zdržovat a špinit utěrky. Nemohla jsem mu ale říct, že mi ta práce přijde zbytečná, když se nabídl. Alespoň jsem mu to tedy naznačila slovy: "Jak chceš, ale do rána by to uschlo i tak."
Nic z toho jsme nepotřebovali hned a na odkapávači bylo dost místa, takže nebyl důvod se s tím otravovat.
"V pohodě." prohlásil Aomine-kun a já se jen těsně ubránila protočení očí. Taková ztráta času. On asi opravdu hodně chtěl, abych za něj odvedla práci na projektu.
Jen jsem tedy přikývla a zvedla docela těžký kbelík a část z něj nalila do dřezu, kam jsem postupně namáčela talíře a po umytí je pokládala na původní místa. Když jsem pak byla hotová, tak jsem ledovou vodu, ve které se zřejmě budu muset i koupat, což nebyla příjemná představa, vypustila a nádobí naskládala do dřezu, kam jsem vylila zbytek kbelíku, který jsem vrátila na jeho místo, a se slovy: "Je to jen tvoje." jsem se vydala do obýváku a zpátky k mapám.



Mimochodem tu zmíněnou Hitomi taky čase poznáte. ;)

Předchozí díl---------------------------------------------------------------------Další díl
 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Aki Aki | E-mail | Web | 19. listopadu 2016 v 19:25 | Reagovat

Ďakujem za venovanie. Opäť úžasný,skvelý dielik. Som zvedavá či tá pekná pozornosť od Aomineho, je iba kvôli projektu, alebo je za tým niečo úplne iného. :-D

2 IceSun685 IceSun685 | 20. listopadu 2016 v 10:23 | Reagovat

[1]: Jsem moc ráda, že se ti povídka líbí :-)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama