Jednoduchá biologie 12

26. listopadu 2016 v 10:00 | IceSun685 |  Jednoduchá biologie
Seděla jsem za stolem a snažila se zapamatovat si podle map cesty k vybraným lokalitám. Měla jsem vyhlídnutých sedm míst s tím, že to později možná zúžím spíš na pět, které budou rozumné jak k práci, tak slušně přístupné, protože jít kvůli tomu každý den túru jsem nechtěla. Bylo tedy jen rozumné, abychom ty místa nejprve prošli, než tam potáhneme věci. Plánovala jsem tím strávit zítřejší dopoledne a tak jsem si musela nastudovat trasu, i když si mapu asi stejně raději vezmu sebou.
Krátce jsem se otočila na Aomine-kun, který se objevil ve dveřích, a potom se podívala zase do mapy. Potřebovala jsem vybrat trasu tak, aby obejití všech míst netrvalo nijak dlouho. Bohužel byly toky všude možně.
Aomine-kun zamířil ke mně a tak jsem zvedla hlavu, abych se na něj mohla usmát, než se posadil ke stolu.
Mladík byl chvíli tiše, než se mě zeptal: "Jak vypadá naše zítřejší první zastávka?"
Zvedla jsem tedy k němu hlavu, než jsem mu prozradila: "Chtěla bych se jít zítra ráno podívat na všechna vhodná místa, ať víme, co nás čeká."

Aomine-kun se zdál trochu zmatený, když říkal: "Myslel jsem, že zítra už zkusíme něco… no… že budeme pracovat."
"To budeme, ale až po obědě. Nechci sebou vláčet všechny věci, když ani nevíme, kam jdeme, nebo jestli je to dobré místo." pokrčila jsem rameny a všimla si, jak můj otec zvedl hlavu, nijak se do naší konverzace ale nezapojil.
"Myslel jsem, že nás tvůj táta vezme na nějaká místa, co zná." podotkl Aomine-kun a já se na židli zaklonila, abych viděla na tátu.
"Byl jsi tu vůbec někdy, tati?" zeptala jsem se a táta jednoduše odvětil: "Ne, ale klidně s vámi půjdu."
Podívala jsem se na Aomineho-kun, který vypadal, že by se v něm člověk krve nedořezal a tak jsem raději řekla: "Myslím, že to nebude nutné, tati. Věci si určitě zvládneme odnést sami a zítra stejně musíš vařit."
"Dobře." řekl jednoduše můj otec, ale zdál se mírně nespokojený, když se vrátil ke čtení.
"V kolik přesně chceš ráno vyrazit?" zeptal se mě Aomine-kun, který si zřejmě ani neuvědomoval, že se ještě před chvilkou usmíval jak měsíček na hnoji.
"No po snídani, která bude…" prohlásila jsem a znovu se podívala na otce, který jednoduše prohlásil: "V osm a oběd v jednu, může být?"
"Myslím, že ano." přitakala jsem a podívala se na Aomineho-kun.
Mladík stihl jen přikývnout, protože mu začal zvonit mobil. Jen zamumlal: "Máma." a odklidil se do kuchyně. Jestli to bylo proto, aby nás nerušil, nebo abychom neslyšeli jeho telefonát, jsem netušila a bylo mi to celkem jedno. Připomnělo mi to ovšem, že i moje máma měla ráda, když se jí dalo vědět, a tak jsem se zeptala otce: "Mámě jsi volal?"
Táta jen přikývl a tak jsem to nechala být a vrátila jsem se k mapám. Cestu už jsem měla docela promyšlenou, takže jsem si ji jen musela zapamatovat a potom ukázal Aominemu-kun, jehož tlumený hlas jsem slyšela z kuchyně.
Aomine-kun se brzy vrátil a tak jsem k němu otočila mapy a začala mu ukazovat trasu, která nás zítra čekala. Mladík dával pozor a já doufala, že si ji aspoň trochu zapamatuje, kdybych se snad měla ztratit. Nakonec se říkalo, že muži jsou na tom se čtením map líp než ženy.
Po vysvětlování jsem se tedy zvedla od stolu a šla dát věcem nějaký řád, když se ozval můj mobil. Docela mě to překvapilo, protože podle táty neměla moje máma důvod volat. Když jsem se ale podívala na displej, tak jsem zjistila, že to není moje matka. Široce jsme se tedy usmála a vyrazila z obýváku. Chtěla jsem jít ven a tak jsem si vzala mikinu, zatímco jsem telefon zvedla.
"Ahoj!" řekla jsem nadšeně a má nejlepší kamarádka mi stejně nadšeně odpověděla: "Ahoj Ryoko."
"Jsem moc ráda, že voláš." ujistila jsem ji a vyšla ven v žabkách. Bylo už docela chladno, ale nebylo to zase až tak hrozné.
"No nebyla jsi na skypu, takže mi nic jiného nezbylo." řekla Hitomi a já se pousmála.
"Nejsem doma." odpověděla jsem a rozhlédla jsem se po okolí, jestli nenajdu místo, kde bych se mohla posadit.
"A kde teda?" vyhrkla dívka. "Na dovolené?"
"Tak bych tomu neříkala." zavrtěla jsem hlavou. "Ve škole nám zadali biologický projekt, takže jsem odjela mimo Tokyo kvůli jeho zpracování."
"Během prázdnin? To je kruté!" zabrblala Hitomi. Zřejmě se jí teď opět zhoršil názor na biologii.
"No tohle téma jsem si vybrala sama." podotkla jsem na obranu mého oblíbeného předmětu. Byla nakonec skutečně jen moje chyba, že jsem tady a ne doma.
"No a co teda děláš za projekt?" zeptala se mě dívka a já jsem zvažovala, co jí mám odpovědět. Bylo docela jisté, že ji moje odpověď moc nezaujme.
"Je to z hydrobiologie. Půjde o určování bezobratlých. Chci tak porovnat ekologii vodních toků." prohlásila jsem a očekávala nějakou dost znuděnou odpověď.
"Není to náhodou to, z čeho jsi mi posílala fotky asi tak před rokem?" ozvala se dívka a já jsem zapátrala v paměti. Zhruba před rokem mě sebou táta vzal na hydrobiologii a já toho dost nafotila. Nebyla jsem si sice jistá, jestli jsem fotky Hitomi posílala, ale bylo to možné.
"Nejspíš." přitakala jsem nakonec a dívka do telefonu udělala: "Blé…"
Při tom zvuku jsem jen stěží zadržela smích. Hitomi naštěstí hodlala pokračovat: "Od té doby se odmítám koupat v přírodě."
Teď už jsem se zasmála doopravdy. Byla pravda, že bezobratlí nebyli těmi nejkrásnějšími živočichy na světě, ale ani nebyli nebezpeční, takže Hitomi rozhodně přeháněla.
"Tvoje nadšení nechápu." podotkla kamarádka a já jsem tiše podotkla: "Myslím, že to ani můj kolega."
"Kolega?" podivila se Hitomi a já jsem věci uvedla na pravou míru: "Ten projekt je ve dvojicích."
"A ty jsi řekla kolega, nikoliv kolegyně." podotkla Hitomi zvláštním tónem, který jsem nedovedla identifikovat.
"Takže." ozvala se dívka znovu a já si trochu povzdechla. Měla jsem zlou předtuchu, že z ní vypadne něco hloupého. "Ty jsi někde mimo Tokyo s nějakým klukem?"
"Je to můj spolužák." podotkla jsem, čímž jsem vlastně potvrdila její předpoklad.
"No páni!" zakřičela Hitomi do telefonu, až jsem si musela mobil odtáhnout od ucha.
"Co šílíš?" zeptala jsem se jí poněkud otráveně.
"No ty máš kluka." podotkla Hitomi nadšeně a pak naopak dotčeně zabručela: "Nechápu, jak jsi mi to mohla neříct!"
"Nebylo co říct." namítla jsem tedy unaveně a znovu jsem se rozhlédla po okolí, jestli nenajdu vhodné místo k sednutí. Očividně jsem ale byla odsouzena k tomu, abych tu stála jako kůl v plotě.
"Jak to myslíš?" zeptala se tedy Hitomi a já si povzdechla.
"Na projekt jsem si ho vylosovala." vysvětlila jsem jednoduše, ale Hitomi to zřejmě nestačilo, protože se zeptala: "Takže se ti nelíbí?"
"Blázníš?" vyhrkla jsem a prudce zavrtěla hlavou. Ta představa byla naprosto absurdní. Já a Aomine-kun, to skutečně nešlo dohromady.
"A co někdo jiný?" zeptala se tedy kamarádka
Malinko jsem se zamračila, ale odpověděla jsem jí otázkou: "Co to s tebou dneska je? Normálně takhle o klucích nemluvíš."
"Za to může léto." povzdechla si dívka a já to nechápala ještě o stupeň víc.
Proto jsem se taky zeptala: "Jak to myslíš?"
"No zase jsou tu letní prázdniny a já jsem bez kluka. Kde jsou všichni fešáci a gentlemani?" povzdechla si Hitomi a já se nedokázala ubránit výbuchu smíchu. Doufala jsem jen, že si to nevezme osobně. U ní to ale ani moc nehrozilo.
"Žádné další kritéria nemáš?" zeptala jsem se tedy a dívka se zasmála se slovy: "Mám jen tyhle a stejně jsem bez kluka."
"No ale co když to bude trouba?" namítla jsem tedy. Nejspíš za to mohl Aomine-kun, dneska se choval jako gentleman, když chtěl nosit tašky, a navíc jsem musela uznat, že vypadá úžasně. Měla jsem jednoduše slabost pro vysoké kluky a on měl navíc úžasnou postavu.
"No a to vadí? Má to být jen letní láska." zasmála se dívka. "Nechci si ho rovnou brát."
"Ještě aby." zasmála jsem se taky a znovu si vzpomněla na mladíka. Představa, že bych s ním chodila, ale byla stále příliš nereálná. Tomu nápadu jsem se pousmála a pustila ho z hlavy. Jediná věc, kterou jsem od mladíka chtěla, bylo zpracování projektu.
"Je tvůj spolužák aspoň pěkný?" zeptala se dívka a já musela uznat: "To ano."
"Tak si aspoň užij pohled na něj v plavkách. Já budu trčet na holčičím táboře, kde budu počítat příklady." povzdechla si moje nejlepší kamarádka a vlastně potvrdila, že zase nepřijede. Zřejmě jsem si musela sama naplánovat cestu do Kyota, abych ji viděla.
"Nebudeme v plavkách, spíš v gumácích." namítla jsem, ale nezdálo se, že bych ji tím nějak odradila: "Budete ale u vody, tak je tu šance i na koupání ne? Teda jen pokud ho absolvujete před lovením těch potvor, jinak bych si nebyla jistá, jestli v nejbližší době vleze do jezera." zasmála se Hitomi a já jednoduše podotkla: "Uvidíme."
"Dej mi pak vědět, nebo mi ho vyfoť, to by bylo ještě lepší." zasmála se dívka a já jen zavrtěla hlavou. Hitomi obvykle působila sebevědomě, jen když mluvila se mnou. Dost jsem pochybovala, že kdyby u nás stál Aomine-kun, tak by měla odvahu nějak komentovat jeho vzhled.
"Budu na to myslet." řekla jsem nakonec a dívka jen dodala: "Budu muset končit, ale určitě se mi ozvy až budeš mít čas."
"Nápodobně. Zatím ahoj." rozloučila jsem se s ní.
"Měj se a užij si to tam." odpověděla Hitomi a zavěsila dřív, než jsem jí mohla říct, že je cvok.
Vydala jsem se tedy zpátky do chaty. Bylo už dost pozdě a tak jsem se rozhodla napumpovat si trochu vody na umytí a jít spát. Můj otec se nakonec rozhodl ve stejnou dobu a tak jsme šli nahoru, kde už byl Aomine-kun. Nijak jsem se nezdržovala a rovnou zapadla za závěs, kde jsme se převlékla a během chvíle usnula.



No říkala jsem, že ji poznáte ne? (Jinak doufám, že se Hitomi líbila.) :)

Předchozí díl---------------------------------------------------------------------Další díl
 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Aki Aki | E-mail | Web | 26. listopadu 2016 v 11:08 | Reagovat

Bomba dielik. Som rada, že Ryoko má takú skvelú priateľku, akou je Hitomi. Som veľmi zvedavá čo sa zajtra odohraje,keďže idú ku potokom iba vo dvojici. :-D

2 IceSun685 IceSun685 | 26. listopadu 2016 v 17:42 | Reagovat

[1]: Myslím, že by se dalo říct, že zítřek bude velmi důležitý :-D
Jinak jsem ráda, že se ti Hitomi líbí, protože ještě dostane nějaký ten prostor ;-)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama