Překvapení 66

2. listopadu 2016 v 12:10 | IceSun685 |  Překvapení
"Voní to pěkně." zkonstatoval Kisame a posadil se vedle Miroko, zatímco si Deidara nejistě vybíral místo. Nakonec se ale posadil vedle Kisameho a nechal další dvě připravená místa na straně Miroko prázdná.
To vedle ní pak v zápětí zaujala Konan, která taky na zeď připnula zřejmě už hotový jídelníček.
Miroko se po něm krátce podívala, ale nezvedla se ze židle, aby ho zkontrolovala. Jistě bude spousta času i později.
Dokonce i Sasori přišel do kuchyně, ale nejspíš jen pro jakýsi pocit normálnosti, nebo mu možná jen bylo samotnému smutno.
Vybral si místo naproti dceři a jednu židli od Deidary, který se trochu nervózně ošil. Jeho týmový partner ho už sice netoužil zabít, ale stále se k němu choval nepřátelsky, čemuž se ale nikdo nedivil.
Itachi před ně postavil hrnec s polévkou a sám se posadil na jediné další prostřené místo vedle Konan.
"Itadakimas." prohlásil Kisame jako první a chopil se naběračky.
"Když jsi tak hrrr, tak buď tak hodný a naber všem." prohlásila Konan, když položil plný talíř před sebe. Kisame si od ní trochu neochotně vzal ten její, který mu podala, a dal se do plnění rozkazu.


Po jídle se všichni podívali na jídelníček a někteří z nich, především pak Kisame s Deidarou trochu nespokojeně brblali, zatímco Sasori se dal bez řečí do umývání nádobí.
Miroko je chtěla uklidnit, že to nebude tak strašné, ale Konan ji odchytla a vedla chodbou pryč.
"Po obědě, by sis měla trochu odpočinout a pak bychom měly vyrazit do vesnice a začít shánět nějaké věci pro dítě." řekla nekompromisně a Miroko trochu váhavě přikývla.
"Mám jen trochu problémy s lezením po té hoře." namítla a trochu provinile se na ni usmála. Tyhle věci měla mít už dávno sehnané, když o hoře věděla, ale když byla podobnou cestu ještě schopná bez větších potíží absolvovat, tak na podobné věci vůbec nemyslela a řešila jen aktuální problémy.
"To nebude problém." odbyla ji Konan, zatímco došly až k jejímu pokoji. "Domluvila jsem se s Deidarou, že nás tam doveze. Pojedeme za dvě hodiny, tak si odpočiň."
"S Deidarou." hlesla dívka téměř neslyšně a nechala se strčit do pokoje.
"Ano." prohlásila Konan neochvějně. "Měl by taky něčím přispět."
Dřív, než se jí podobný názor mohla Miroko snažit vymluvit, za ní Konan zavřela dveře a nechala ji tak v místnosti samotnou s jejími pesimistickými myšlenkami týkajícími se skutečnosti, že takhle se mu moc dobře vyhýbat nebude.
Souhlasila ovšem s tím, že by si měla zvyknout víc odpočívat a taky, že jinak se tam stejně nedostanou. Takže si rezignovaně lehnula a zavřela oči.

Probudilo ji až zaklepání, takže si uvědomila, že skutečně usnula. Poslední dobou toho na ni bylo po psychické stránce opravdu dost, takže se tomu vlastně ani moc nedivila a dítě neznámého původu jí vlastně taky moc nepomáhalo.
"Za půl hodiny poletíme." řekla jí Konan přívětivě, když nakoukla dovnitř.
"Měla jsi pravdu." odvětila jen hnědovláska se zívnutím. "Měla bych víc odpočívat, tohle bylo super."
Druhá žena se jen usmála a odvětila: "Taky si odpočinek zasloužíš. Miminko si ovšem zase zaslouží postýlku, takže bys měla vstát."
Miroko se na ni v odpověď jen usmála a vylezla z postele. Ve skutečnosti usnula oblečená a upřímně neviděla moc důvodů, proč hledat něco hezčího, než bylo její běžné oblečení. Nakonec přece byla těhotná, takže jí každý tu absenci elegance a vkusu jistě promine. Navíc pak stejně nebyl nikdo, komu by se měla chtít líbit.
Kunoichi si proto jen rozčesala a sepnula vlasy a brzy Konan následovala z pokoje.

Její nová velitelka zamířila místo ven do zahrady, což Miroko na chvíli zmátlo, než jí došlo, že Deidarovi je jedno, z kterého místa vzlétnou, a na skále by se zase jí hůř nasedalo.
V zahradě na ni skutečně čekal obrovský bílý pták a dívka k němu bez obav přišla s vědomím, že docela jistě nevybouchne. Trochu by nad tím zauvažovala, kdyby Deidara věděl, jak na tom s Itachim jsou, ale to zatím nebyl aktuální problém. U černovlasého dítěte by už ale byl a Miroko zatím nepřišla na způsob jak to vyřešit.
"Mé dámy." řekl Deidara a podal jí ruku, kterou trochu neochotně přijala. Itachi měl pravdu, měla by si nechat pomáhat.
Konan se jen bez varování rozpadla na papírové motýly a ti následně odletěli.
"Letí bez nás?" zeptala se Miroko trochu v panice, protože nechtěla být s mladíkem sama.
"Vlastně ano. Má vlastní způsob cestování, takže se potkáme na smluveném místě." odpověděl ninja trochu nervózně a sám se posadil.
"Nespadneš?" zeptal se v zápětí a trochu se ošil.
"Ne." odvětila jednoduše a chytila se ho kolem pasu, tak jako kdysi. Věděla, že se jí ptal kvůli tomu, jen to původně nechtěla udělat. Opět ale zvítězila Itachiho slova a tak to pro vlastní bezpečnost udělala.
Bílý pták vzlétl pomaleji a klidněji, než byla z dřívějška zvyklá, a jí tak znovu došlo, jak moc na lidi kolem ní působí její bříško, alespoň tedy na ty, kterých se to alespoň potencionálně týkalo.
Pták klidně plachtil vzduchem a Miroko si skousla ret. Věděla, že to přijde, ale nebyla si jistá, kdy přesně se to stane.
"Přemýšlela jsi o tom, co jsem říkal předtím?" začal očekávaným způsobem mladík.
Miroko zavřela oči a povzdechla si. Musela mu nějak odpovědět, ale i přes všechen čas, během kterého si to mohl rozmyslet, pro něj neměla žádnou uspokojivou odpověď. Kdyby se jen dokázala znovu řídit Itachiho radou, tak by mu mohla jednoduše říct, že mu není schopná odpustit, a mít tak pokoj. Ona to ovšem nedokázala, protože to by bylo něco, co by ho příliš ranilo, a tak mu dál dovolovala zraňovat ji.
"Miroko." zašeptal a stiskl její ruku, kterou se ho držela kolem pasu.
Její oči se trochu zamlžily, ale tentokrát jim to nehodlala dovolit. Poslední dobou plakala až příliš často. Před Itachim, jejím otcem i Deidarou. Už to nechtěla znovu dovolit.
"Já nemůžu, Deidaro, doopravdy nemůžu." zašeptala do jeho čistě černého pláště bez obvyklých mraků a zahnala slzy.
"Ještě to zvaž prosím." řekl na oplátku a hnědovláska cítila, jak se jeho tělo při předchozích slovech napnulo a stále nepovolilo.
"Nejsem na to připravená." namítla dívka vyhýbavě.
Deidara se zamračil, aniž by to mohla postřehnout a trochu zesílil sevření její ruky. "Já toho po tobě nechci moc, slibuju. Jen abys mě pustila do svého života. Jen si chci s tebou povídat a… a… vlastně ani nevím… jen chci…"
"Já vím." usnadnila mu to Miroko a smutně zašeptala: "Já si tě teď ale nedokážu do svého života pustit, víš? Je to hrozně těžké. Jsem unavená a bezradná. Já jen potřebuju trochu času, abych si v hlavě všechno urovnala, víš?"
"Jistě." dostal ze sebe zdrceně a Miroko pocítila další nával pocitu viny, když pomalu stáhl ruku z té její.
"Nezlob se." zašeptala trochu zoufale a trochu zesílila jejich nevinné obětí.
"Nezlobím." prohlásil tiše a Miroko to znělo jako pravda. Jistě to tak taky bylo, protože on se skutečně nejspíš nezlobil. Žena, která se ho držela, ho ovšem nejspíš ranila někde uvnitř.



Tak Konan jí to moc neusnadnila jen co je pravda.

Předchozí díl---------------------------------------------------------------------Další díl
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama