Překvapení 67

16. listopadu 2016 v 12:11 | IceSun685 |  Překvapení
Přistáli, a když se ho mohla pustit, tak byla svým způsobem neuvěřitelně šťastná. Chtěla od něj zmizet, co nejdál, aby spolu se vznikající vzdáleností oslabila pocit viny, který se nejspíš nevytratí, dokud ho nepřestane trápit.
Před ní se zhmotnila Konan a s lehkým pokynutím na pozdrav se otočila na Deidaru se slovy: "Vrať se prosím pro nás asi tak za dvě hodiny."
"Jistě." odvětil mladík ponuře, ale Konan se nad tím nepozastavila a jen vedla Miroko pryč.
"Víš, já jsem poslouchala." řekla, když uslyšely, jak se křídla falešného ptáka pohnuly, aby odnesly svého pána pryč.
Miroko v duchu zaklela, ale jinak nic neřekla a jen čekala, co z Konan nakonec vyleze.
"Vlastně jsem ho o to požádala, protože jsem vás chtěla vidět pohromadě a tohle byla výborná příležitost." pokračovala modrovláska a pozorovala stále útrpnější výraz na tváři své kolegyně.
"A bylo to nezbytně nutné?" zeptala se nakonec hnědovláska.
"Pravděpodobně." odvětila Konan a dál mířila z kopce dolů směrem k vesnici. "Já vyrostla na ulici jako sirotek, ale ty jsi měla matku bez otce. Měla bys tedy dost přesně vědět, jaké to pro to dítě bude."
Miroko se zase v očích zaleskly slzy. Tohle už začínalo být až trochu moc.

"Vím, že to není úplně ideální, ale myslím, že nechceš, aby bylo tvoje dítě bez svého otce, nebo ne?" tlačila na ni dál Konan bez výčitek svědomí z psychického nátlaku. Byla tu, aby se postarala, že bude mít matka i dítě vše, co potřebují, a z jejího pohledu to byl pro matku partner a pro dítě otec.
"Já to ale nevím!" téměř vykřikla hnědovláska a po tvářích jí stekly slzy. Za celý svůj život snad tak často neplakala jako za posledních pár dní.
Konan se na okamžik zarazila, jakoby zvažovala, jestli nepřekročila nějakou hranice, než se přinutila k další ukázce vážné velitelky a zeptala se: "Co vlastně nevíš?"
"Já nevím… jestli je… Deidarovo." zavzlykala dívka a sklouzla na zem do sedu.
Modrovláska v tu chvíli ztratila svůj věčný klid a velmi zmateně se na ni zahleděla. "Tak čí?" zašeptala jen v šoku.
"I…Ita…Itachiho." dostala ze sebe dívka přes pláč a snažila se sama sebe uklidnit.
Konan tak zažila ještě větší šok a zůstala bez pohnutí stát, než se trochu vzpamatovala a s úmyslem podrobnosti z ní dostat až za chvíli si k ní přisedla a objala ji.
Miroko se pak částečně vzpamatovala a mezi vzlyky zanaříkala: "Já už…nevím, co s tím… mám dělat."
"Hlavně klid." šeptala jí do ucha provinile Konan. Nic podobného nečekala, jen chtěla, aby to dítě mělo alespoň náznak rodiny.
"Jak…" řekla jen modrovláska váhavě. "Jak to, že Itachi…" dál ale nenacházela vhodná slova. Pokud tedy byl vhodný způsob, jak se zeptat.
"Vzpomínám si, jak jsme spolu prvně mluvily." zašeptala Miroko už docela klidně a Konan přikývla na znamení, že si rozhovor také pamatuje. "Řekla jsi mi, že si sama najdu způsob jak tu přežít a obě jsme myslely na to samé. To, co mi řekl před tím Itachi, že když nebudu opatrná, tak se ze mě stane něčí d*vk*."
Modrovláska se při posledním slově zamračila. Byla si docela jistá, že to tak Itachi ani nikdo jiný nepodal, ale svým způsobem to asi bylo trefné.
Miroko si položila hlavu na Konanino rameno a tiše pokračovala: "Myslela jsem si, že jsem se to naučila, ale když jsem zjistila, že je Sasori můj otec, a nebyla jsem schopná s ním vycházet, tak jsem se dala dohromady s Deidarou. Vlastně to byl jeden velký podfuk, jak naštvat Sasoriho, ale já mu svěřila příliš velkou důvěru, jako naprostá hlupačka, která si myslí, že ovládá toho, kdo ve skutečnosti ovládá ji."
"Nemyslím si, že by byl Deidara takový. Spíš jen nemyslí moc dopředu a je nezodpovědný." řekla modrovláska konejšivě, protože věděla, jak moc si to mladík ve výsledku vyčítá. Teď i předtím.
"Snad." přiznala Miroko trochu smutně. "A možná ho navedl Hidan, ale já mu každopádně příliš věřila a nechala se opít s vědomím, že by ničeho nevyužil, ale stalo se." vzlykla znova při vzpomínce na to ráno po oslavě. "Byla jsem naštvaná ale hlavně na sebe. Jak jsem byla hloupá a naivní. Vybrečet jsem se pak šla k Itachimu tu noc, kdy jsem otrávila a ostříhala Deidaru."
"To stříhání byl dobrý nápad." zažertovala Konan a pousmála se při vzpomínce na popis Deidarova účesu, který jí poskytl Nagato.
"Jo." zasmála se tomu i Miroko. "Teď mu to sluší mnohem víc."
"To ano." šeptla Konan a dál dívku držela v náručí.
"Byl pro mě přítel a opora, víš? Jediný člověk z Akatsuki, se kterým jsem se cítila v bezpečí." navázala na své vyprávění Miroko. "Nejdřív jsem se mu vyplakala na rameni a pak mu všechno řekla." šeptla téměř opovržlivě, ale Konan měla pocit, že ty city jsou víc mířeny na ni samotnou než na mladého Uchihu. "Vlastně ani nevím, jak k tomu došlo. Cítila jsem se v jeho náručí v bezpečí a všechna bolest ustoupila, ale pak…"
"Chápu." zašeptala Konan a přerušila tak její příběh, protože se zdálo, že by se znovu rozbrečela.
"Bylo to jen den po sobě." vzlykla Miroko znovu. "Tehdy mě tohle ani nenapadlo, jen jsem se cítila trapně, že jsem se k němu přišla vybrečet a pak jsem…"
Konan ji opět přerušila, aby to nemusela říkat přímo: "To nic, Miroko."
"Co mám dělat, Konan?" vzlykla znovu. "Mám strach o tom říct Sasorimu nebo Deidarovi."
"Nebudeme jim to říkat." ujistila ji Konan pevně. "Dáme tomu čas a potom se uvidí ano? Ty se teď hlavně musíš dát dohromady."
"Jo." vzlykla Miroko a zhluboka se nadechla. Racionálně se uklidnit jí poslední dobou vůbec nešlo. Konanino objetí jí ovšem pomáhalo a tak se brzy uklidnila.
"Až se dítě narodí, tak budeme moudřejší." ujistila ji Konan. "A do té doby z toho Deidaru vynecháme. Ujistím se, že ti dá prostor, on i Itachi."
"Děkuju." zašeptala Miroko a dál zůstávala v neměnné pozici. Možná právě tohle potřebovala. Další ženu, která se o všechno postará.



Tak a ví to Konan, jak dlouho asi bude trvat, než to bude vědět i Pein?

Předchozí díl---------------------------------------------------------------------Další díl
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama