Cesta bez návratu 10

21. prosince 2016 v 9:26 | IceSun685 |  Cesta bez návratu
Probudily mně slova: "Jsi docela bojovník." Byl to ten samý hlas, který jsem už znala. Dokonce řekl i totéž, co poprvé, když jsem ho uslyšela. Byla to ta samá slova pronesená stejným tónem. Chvilku jsem měla pocit, že se mi to snad jen zdá, ale pak jsem dokázala otevřít oči a znovu zaostřit na tu samou provizorní střechu.
Vedle mě ležela miska s kaší a taky s vodou. Podívala jsem se k ohništi. Jak bylo možné, že je už zase západ slunce, na který se on už zase dívá? 'Musela jsem se zbláznit!'
"Za to předtím se omlouvám." prohlásil, aniž by se na mě podíval. Neměla jsem ale pocit, že by omluvu myslel vážně. Spíš jakoby to řekl jen proto, že se to od něj čeká. Nebyla jsem za to ale naštvaná. Prozatím jsem byla ráda, že jsem naživu. Otázka jen byla proč?
"Nezabil jsi mě." podotkla jsem tedy, i když to možná bylo nerozumné. Nemělo ale cenu se o něco snažit. Pokud se rozhodně mě zabít, tak to může udělat kdykoliv a klidně jen z rozmaru, aniž bych mu dala důvod.
"Měl bych?" zeptal se mě a otočil hlavu. Na tváři měl opět ten podivný úsměv. Možná, že jsem nebyla šílená já, ale spíš on.

"Vlastně na tom nezáleží." pokrčila jsem rameny a vzala do ruky misku s kaší. "Už vlastně jsem mrtvá."
Nic mi na to neřekl a jen se znovu obrátil ke slunci. Když pak ale zapadlo a já už pomalu dojídala zbytek kaše, tak se teprve ozval: "Proč se tedy někdo mrtvý tak moc snaží přežít?"
Trochu jsem se zamračila. Na jeho otázku jsem neznala odpověď.
"Není to proto, že nejsi mrtvá?" zeptal se tedy můj společník.
"Nejsem?" zašeptala jsem zmateně. Pořád jsem si vzpomínala na autobus a chvíli, kdy jsem vydechla naposledy.
"Není to jen jiný úsek tvého života?" položil mi další otázku, která mě jen víc zmátla.
"Jak to myslíš?" zeptala jsem se tedy podezřívavě a zvedla se z provizorní postele. Teprve v tu chvíli jsem si všimla, že mám obvázané nohy. Ošetřil mě. Jenže proč by to dělal?
"Nikdy jsem nežil lidský život." podotkl ten muž. "Narodil jsem se a vyrostl v Soul Society. Nedokážu je tedy srovnat. Pokud bys ale měla pravdu, tak by mě porodila mrtvá žena a i já bych se narodil mrtvý, což přece není možné. Je sice pravda, že jsem duše, ale to ze mě přece nedělá mrtvého." Něco na tom, co říkal, bylo. Jen jsem to nedokázala přijmout.
"Musíš jíst a pít. Taky stárneš a krvácíš. Můžeš mít děti. Tak proč si myslíš, že jsi mrtvá? Jen proto, že umřela tvoje schránka v tam tom světě?" podotkl zamyšleně a zvedl se od ohniště. Slunce už zapadlo. Nebyl důvod, proč by tam měl dál sedět. "Není to trochu nefér vůči těm, kteří se narodí rovnou v této rovině?"
"V druhém světě mám ale hrob." podotkla jsem, i když to byl mizerný argument.
"I tady ho můžeš mít." pokrčil tedy rameny. Připomnělo mi to jeho dřívější slova o kamenech na můj hrob, kterými si ze mě utahoval.
"Proč jsi mě nezabil?!" nevydržela jsem to už. Musela jsem to vědět. Předtím se k tomu přece chystal.
"Nikdy jsem tě nechtěl zabít, tak proč bych to měl udělat?" zeptal se docela lhostejně a přešel blíž ke mně. Tentokrát ten meč za opaskem neměl. Kde jen mohl být?
"Nechtěl?" podivila jsem se. Měla jsem z něj pocit, že ano. Bála jsem se tehdy o svůj život.
"Vím, že to tak vypadlo, ale včera jsem si tě jen chtěl vyzkoušet." pokrčil rameny a na tváři opět roztáhl ten podivný úsměv, kterým mě neustále rozčiloval a znepokojoval zároveň.
"Zkoušel jsi mě?" zopakovala jsem po něm a neubránila se tomu, abych o krok ucouvla, když se přiblížil do blízkosti několika metrů.
"Ano." přikývl nejprve, než mi to přece jen vysvětlil: "Měřil jsem, jak tvé reiatsu, tak i odvahu."
Mlčela jsem a tak ještě dodal: "Obojí předčilo má očekávání."
Zamračila jsem se, i když mi tím složil poklonu. Pořád mi totiž neřekl, proč mě vůbec zkoušel. Podle všeho jsem se ho na to ale musela zeptat, abych dostala odpověď.
"Toto místo je označováno jako distrikt sedmdesát tři." prohlásil a já jsem jen přikývla. Tohle jsem už věděla. "Jedná se o část Severního Rukongaie. Kdysi mělo jen číslo šedesát čtyři. Tehdy jsem se v něm narodil. Pro případ, že to nevíš, tak tyto čísla říkají, jak moc nanic je žít právě tady."
"Jak to myslíš?" vyhrkla jsem hned. Tohle byla dost podstatná informace, kterou se mi nikdo neobtěžoval sdělit.
"Rukongai je souhrnný název pro oblasti kolem Seireitei. Dělí se podle světových stran na čtyři části. Každá tato část je pak rozdělena na osmdesát distriktů podle úrovně života. Čím vyšší číslo, tím také horší místo pro život." vysvětlil mi to můj znepokojivý společník, jakoby říkal něco dost nudného. Svým způsobem mi to přišlo, jako bych někomu vysvětlovala, že svět se skládá z kontinentů, takže jsem se mu ani moc nedivila. Teď už mi ale bylo jasné, proč se na mě tak všichni dívali, když jsem chtěla jít sem.
"Pokud se tedy dostanu až k dalšímu distriktu, tak by to mělo být v pořádku ne?" zeptala jsem se ho a téměř jsem zapomněla, jak moc jsem se ho ještě před chvílí bála.
"Pokud je klíčové." přikývl ten muž a výjimečně se neusmíval.
"A pokud mě doprovodíš?" zeptala jsem se tedy s nadějí v hlase. Tohle byla nejspíš moje jediná naděje.
"A opět je pokud klíčové." prohlásil a na tváři roztáhl ten úsměv. Jen stěží jsem dokázala nevybouchnout vzteky! Alespoň jsem se tedy na něj zamračila.
"Pokud ale chceš, tak tě naučím, jak to zvládnout sama." pokrčil rameny a vzal ze země prázdné misky.
Trochu jsem se zachvěla. Netušila jsem, co ta pomoc obnáší. Měla jsem ale ještě jinou možnost?
"Budu za to vděčná." přikývla jsem tedy a pokusila se zůstat klidná.
Na chvíli se na mě podíval, ale nic neřekl. Potom se pomalu vydal směrem k ohništi.
"Pokud chceš projít přes tento distrikt, budeš potřebovat mnohem víc než jen odhodlání." řekl po chvíli a krátce se na mě ohlédl.
"Co tedy budu potřebovat?" položila jsem mu otázku se staženým žaludkem.
"Sílu, kterou disponují shinigami." podotkl a já se zamračila. Nikdy jsem se jím stát nechtěla! Musela být přece ještě jiná cesta. "Jedním se budeš muset stát, abys přežila. Aby ses totiž odtud dostala dál, tak budeš muset překonat mnohem víc překážek, než je jen sucho." podotkl a z nějakého důvodu jsem měla pocit, že to sucho, které mě už dvakrát porazilo, bylo triviální překážkou v porovnání s těmi ostatními.
"Zahrnují ty překážky i lidi, co mě budou chtít zabít?" zeptala jsem se tedy. Tohle bylo to nejhorší, co mě napadlo. Nikdy v životě bych neočekávala, že budu o svůj život muset bojovat mečem. Snad proto jsem se zeptala v naději, že to popře.
"Hai." potvrdil můj společník s tím svým úsměvem, i když na tom nic úsměvného nebylo.
"První lekce začne zítra." dodal ještě a zmizel, než jsem stihla přikývnout. Můj osud byl zjevně určen, ať se mi to líbilo nebo ne.



Tak z Karin bude shinigami, ale to se nakonec dalo předpokládat, když skončila v tomto světě ne? Co jiného by tu nakonec dělala…

Předchozí díl---------------------------------------------------------------------Další díl
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama