Jednoduchá biologie 13

3. prosince 2016 v 19:40 | IceSun685 |  Jednoduchá biologie
Probudila jsem se někdy v noci, protože byla téměř absolutní tma. Nahmatala jsem svůj mobil a podívala se na čas. Bylo po jedné a já si povzdechla. Přes závěs jsem slyšela otcovo chrápání. Nijak zvlášť mě to nepřekvapovalo, protože tohle dělal pořád. Mamka nakonec kvůli tomu nosila ucpávky do uší. Jen jsem doufala, že Aomine-kun spí, protože když to rušilo mě, tak jsem neměla představu, jak to musí rušit mladíka.
Chrápání ale nebyl můj největší problém. Chtělo se mi totiž na záchod. Když jsem venku mluvila s Hitomi, tak mě napadlo, že bych tam měla před spaním zajít, ale když jsem tam byla odpoledne, tak to byla až moc nechutná záležitost a tak jsem doufala, že do rána vydržím. Bylo ovšem dost nepravděpodobné, že bych usnula, když se mi chtělo na záchod a můj táta do toho ještě chrápal.
Vylezla jsem tedy z postele a vykradla se ke schodům. Na cestu jsem si svítila jen rožnutým displejem mobilu. Nechtěla jsem ani jednoho z nich vzbudit.

Když jsem ale scházela ze schodů, tak mě překvapilo světlo vycházející z kuchyně, mobil jsem tedy odložila na jeden ze schodů, protože jsem ho už nepotřebovala. Nejprve mě napadlo, že asi někdo nechal svítit, například při cestě na záchod, ale pak jsem v kuchyni našla sedět Aomineho-kun a jíst něco z krabičky.
Mladík na sobě neměl tričko, a když se na mě otočil, tak jsem ucítila horkost ve tvářích. Byla jsem si jistá, že jsem při pohledu na něj zrudla, i když jsem doufala, že to nepůjde vidět.
"Ahoj." řekl mi mladík s podivným úsměvem a já ze sebe vykoktala: "A… ahoj." V tu chvíli jsem si vlastně nebyla jistá, proč jsem sešla schody.
"Co ty tady?" položil Aomine-kun snad tu nejhorší možnou otázku.
V duchu jsem tedy vyloučila všechny možnosti. Hlad ani žízeň jsem neměla, takže zbývalo čůrání.
"Já…" začala jsem a až pak mě napadlo, jak mi přijde trapné říct před ním, že musím čůrat. "Musím na záchod." řekla jsem nakonec a jednu ruku jsem zvedla k hlavě, abych se poškrábala, a při tom si aspoň trochu uhladila vlasy. Byla jsem si jistá, že vypadám jako strašidlo, stejně jako každé ráno. Proč jen tu musel být?
"Aha." vypadlo prostě z mladíka a ukousl si znovu z koláče a tak jsem jednoduše vyrazila ke dveřím. Cítila jsem se dost trapně, ale snad mě studený vzduch trochu probere. Proto jsem si nakonec ani nevzala mikinu a vyběhla v žabkách.
Venku byla větší kosa, než jsem čekala, ale na záchod jsem to zvládla. Chvíli jsem sice zvažovala, že bych se na umytí rukou vykašlala, ale nakonec jsem stejně přiměla pumpu, aby mi dala trochu vody do kbelíku, který jsem tam nechala večer, a já si ruce aspoň opláchla. Když jsem se pak vrátila do chaty, tak jsem byla dost zmrzlá a prokřehlé a dosud mokré ruce tomu nepomáhaly. Utřela jsem si je aspoň do svojí mikiny a vrátila se do kuchyně, kde bylo podstatně tepleji, než na verandě.
"Ehm… Dáš si se mnou koláč?" zeptal se mě Aomine-kun a já jsem zaváhala. Momentálně jsem netoužila po ničem jiném, než zalézt pod teplou peřinu. Odmítnout ho mi ale přišlo příliš nezdvořilé a tak jsem se posadila na své místo a zamumlala jsem: "Díky."
"Mám tu dva druhy. Jahodový a citronový. Jaký z nich chceš?" zeptal se mě Aomine-kun a já se pousmála. Milovala jsem jahody, takže tohle byla jasná volba: "Jahodový."
"Tady." řekl Aomine-kun a podal mi krabičku a potom dodal: "Pekla ho máma, takže by měl být dobrý."
"Nepochybuju." podotkla jsem a kousek vytáhla a ochutnala. "Je moc dobrý." podotkla jsem v zápětí.
Jíst koláč bylo vlastně docela výhodné, nemusela jsem se dívat na něj, protože jsem mohla koukat do stolu a nebylo to divné a navíc jsem měla plnou pusu, takže jsem ani nemusela nic říkat.
Chvíli jsme tedy jedli mlčky. Nechtěla jsem mu toho sníst moc, ale koláč byl tak dobrý, že jsem si jednoduše musela vzít ještě jeden kousek, zbývali mu tak´m nakonec ještě čtyři. Po něm jsem ale řekla: "Děkuju za koláč, ale teď už bych se měla vrátit do postele."
"Dobře. Tak hezké sny." popřál mi Aomine-kun a vzal si krabičku zpátky.
Jednoduše jsem odvětila: "Tobě taky." a postavila jsem se, pak jsem ale zaváhala a dodala: "Pokud s tátovým chrápáním vůbec usneš."
Aomine-kun se pousmál, než z něj vypadlo: "Snad ano."
"Tak hodně štěstí." podotkla jsem a vyrazila ke dveřím. Aomine-kun už nic neříkal a tak jsem se vydala po schodech nahoru za doprovodu čím dál hlasitějšího chrápání a světla mého mobilu. Doufala jsem jen, že sama zvládnu usnout.
Nějakou dobu jsem se ale jen převalovala. Díky tomu jsem taky slyšela pohyb na schodech, takže se i Aomine-kun asi rozhodl jít spát. Kupodivu to ale bylo víc než jednou. Moc jsem nad tím ale nepřemýšlela, což bylo dobře, protože jsem konečně usnula.

Ležela jsem v obrovské posteli s mnoha polštáři. Místnost, ve které jsem se probudila, byla větší, než jakou jsem kdy viděla. Byla vyzdobená barevnými látkami s různými motivy, které byly částečně průhledné, a dalšími věci, jako byly vázy nebo tkané koberce.
Vylezla jsem z postele a prošla se místností, až jsem se zastavila u zrcadla. Žena v zrcadle se mi podobala, ale zároveň byla tak odlišná, že jsem ani nedokázala říct, jestli jsem to skutečně já. Moje vlasy byly sčesány do volného copu, který jsem měla až pod zadek a byl úžasně bohatý, i když jsem měla hlavu lehkou jako pírko. Na hlavě jsem měla čelenku s úžasným kamenem, který se leskl. Ve stejné barvě byly moje šaty složené z jakéhosi vršku bez rukávů, který mi nezakrýval břicho a dlouhých volných kalhot. Byla jsem namalovaná, i když doma ani nemám řasenku. Ani trochu mě netrápilo, jak to, že vypadám takhle, když jsem teprve vylezla z postele. Potom jsem mrknula a seděla jsem na okraji obří fontány a rukou se dotýkala hladiny poseté rozkvetlými lekníny. Slyšela jsem zpěv ptáků a zaposlouchala jsem se do něj. Do klína mi položil hlavu obrovský tygr a já ho pozdravila: "Ahoj Ayo." a podrbala za ušima.
Uslyšela jsem hluk a tak jsem zvedla hlavu. Seděla jsem před hořícím palácem a uslyšela křik. Zmocnil se mě strach a vyskočila jsem na nohy, když se kulatá věž paláce zbortila. Dala jsem se na útěk.
Běžela jsem dlouhou dobu, než jsem se objevila mezi domy. Všechny byly hnědé, jako by byly postavené z písku, po kterém jsem chodila. Zvědavě jsem se proplétala mezi lidmi v pláštích a róbách obvykle hnědé či bílé barvy. Stejnou róbu jsem na sobě měla i já. Lidé kolem mi nabízeli podivně vypadající ovoce, látky i krásné šperky. Byli tam papoušci a já se na jednoho z nich zadívala. Lekla jsem se, když promluvil: "Neokouněj a kup mě!"
Ucouvla jsem dozadu a do někoho narazila. Klopýtla jsem, ale on mě zachytil se slovy: "Hopla."
Otočila jsem se a usmála jsem se na Aomineho-kun. Měl na sobě volné světlé kalhoty a přes ramena přehozenou rozepnutou vestu tmavě modré barvy. Vypadal úžasně s holou hrudí, až jsem se začervenala.
Natáhl ke mně ruku a tak jsem ho za ni vzala. Vedl mě mezi palmami za svitu měsíce. Nic jsme neříkali, ale já jsem ani nic říkat nechtěla. V očích se mu odrážely hvězdy a já se v nich na chvíli ztratila.
Posadil se na polorozbořenou zeď a já si sedla vedle něj. Byli jsme v jakési věži, jejíž střechu tvořila jen látka. Aomine-kun natáhl ruku a ukázal na palác. V zapadajícím slunci se jeho věže leskly. Byl nádherný, až se mi tajil dech. Zůstala jsem na něj hledět, až dokud jsem neucítila jak mi Aomine-kun sevřel ramena. Přitáhl si mě k sobě a já se opřela o jeho holou hruď. Jeho objetí mě hřálo, až skoro pálilo. Sklonil se ke mně, aby mě mohl políbit, a já jsem pootevřela ústa a zavřela oči. Trvalo to tak strašně dlouho, co mě jen držel a polibek pořád nepřicházel, až se mě zmocnily pochybnosti, že mě snad nikdy nepolíbí. Jakýsi kousek mojí mysli mi připomněl, že teď by měli přijít stráže. V pohádce to tak přece bylo. V pohádce… v pohádce o princezně Jasmíně. Byla jsem… v pohádce. Ne… uvědomila jsem si. Byla jsem ve snu. Ve chvíli, kdy jsem si to uvědomila, jsem najednou otevřela oči. Neviděla jsem ale mladíka, ale jen dřevěný strop. Nechápavě jsem zamrkala do tmy, než mi došlo, že jsem se probudila.
"To byl ale hloupý sen." zamumlala jsem a znovu položila hlavu na polštář. Byl tak hloupý. Nechápala jsem, jak to, že mi to nedošlo hned. Vždyť jsem Jasmínině tygrovi říkala jménem mého zlatého retrívra. Bylo to tak hloupé, hlavně Aomine-kun jako Aladdin. O tomhle se skutečně mohlo zdát jen mně. S těmito myšlenka jsem pak znovu usnula za doprovodu tlumeného chrápání mého otce a tentokrát se mi už nic nezdálo.



S Pariah jsme se dohodly, že díly budeme mít přibližně stejně dlouhé, což je někdy tak trochu problém, když se některá z nás rozepíše. (Tentokrát to byla Pariah a tak jsem musela vymyslet tenhle praštěný sen, který vás snad moc nenudit, abych ji trochu dotáhla. :D) No nakonec to tedy dopadlo tak, že mám delší díl já, ale co už. :D:D

Předchozí díl---------------------------------------------------------------------Další díl
 

4 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Aki Aki | E-mail | Web | 5. prosince 2016 v 14:39 | Reagovat

Perfektný dielik a ten sen sa mi neskutočne páčil, len škoda, že Aomine ju v tom sne ani nepobozkal. Ale možno ju to prinúti sa na neho pozerať teraz inakšie.

2 Pariah Pariah | Web | 5. prosince 2016 v 20:57 | Reagovat

Mně se ten sen taky hrozně moc líbí, přesně takové totiž sny bývají, takže ypadá opravdově ;)

3 IceSun685 IceSun685 | 5. prosince 2016 v 21:38 | Reagovat

Díky oběma jsem ráda že se ten sen aspoň líbil :-)

4 Pariah Pariah | 7. prosince 2016 v 11:00 | Reagovat

[3]: nejen sen ;)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama