Jednoduchá biologie 14

10. prosince 2016 v 10:00 | IceSun685 |  Jednoduchá biologie
Ráno mě vzbudil můj mobil v sedm čtyřicet. I když jsem si sama ten budík nastavila, tak jsem ani tak nebyla ráda. Vstávat jsem ale musela a tak jsem se protáhla a vylezla z postele. Normálně bych šla nejdřív do koupelny, ale tady netekla voda a pak bych se musela vracet nahoru. Raději jsem se tedy oblékla a našla svůj hřeben. Vlasy jsem si ale jen rozčesala. Zaplést jsem si je mohla i později. Ještě jsme si sebou vzala batoh s lahví a sešla dolů.
Pod schody jsem našla Aomineho-kun, který ležel na posteli v obýváku, což mě trochu překvapilo. Měl ruce za hlavou a nebyl zakrytý, takže jsem měla opět dobrý výhled na jeho vypracovanou hruď. Tentokrát už mě to ale až tak nezaskočilo.
"Dobré ráno." popřál mi mladík a otočil se mým směrem.
"Tobě taky, Aomine-kun." odpověděla jsem a vyrazila do kuchyně, abych se mohla jít ven umýt. Bylo zvláštní přemýšlet nad ním tímhle způsobem, ale pohled na něj opravdu stál za to.

Dobré ráno jsem popřála i otci, který mazal chleby a pak šla před chatu pro vodu. U kbelíku jsem se tedy umyla a naplnila láhev a pak jsem si šla sednout do proutěného křesla, kde jsem si zapletla cop a chvíli lenošila, než jsem uslyšela zavolání mého otce: "Snídaně!" a tak jsem se vydala na své místo.
Snídaně proběhla v tichosti a já si jen pak dala do batohu mapy a mobil a kolem pasu uvázala mikinu. Obula jsem si boty do lesa a nastříkala na sebe trochu repelentu, zatímco Aomine-kun byl venku zřejmě kvůli ranní hygieně. U dveří jsem na něj tedy počkala a zeptala se: "Můžeme jít?"
"No jasně." prohlásil Aomine-kun s úsměvem a tak jsem si hodila batoh na záda a vyrazila na cestu.
Aomine-kun mě následoval, ale nezapomněl podotknout: "Vezmu ti ty věci, souhlasíš?"
Připomnělo mi to naše vykládání batohů a tak jsem se nemohla neusmát. Tentokrát to byl navíc jen návrh. Asi se poučil, že tak snadné to se mnou není. Já ale nakonec chtěla, aby za mě nosil věci, i když spíš ty k práci než moji vodu, ale i tak jsem mu batoh podala se slovem: "Díky."
Aomine-kun se zdál spokojený, že jsem mu batoh dala a já si taky nestěžovala. Bylo fajn nic nenést, protože nás nakonec čekala docela dlouhá cesta. Trochu jsem se bála, jestli trefíme, ale lesní pěšiny byly docela dost znatelné a viděla jsem i pár turistických značek, což mě překvapilo. Chat tu v okolí sice bylo vícero, ale ani tak jsem to nečekala.
Horší pak bylo, když jsme se měli vydat mimo stesky, ale k mé velké radosti jsme bez ztracení dorazili k první zastávce. Byla to nevelká řeka, jejíž hloubku jsem mohla docela snadno odhadnout. Rozhodně by to bylo dost vyhovující místo. Alespoň pokud šlo o vzorky. Najít si tam dobré místo k sezení, by už bylo horší, ale to byl náš nejmenší problém. Na druhém místě jsme totiž našli spíš jen trochu bahnité koryto. Byla pravda, že už dlouho moc nepršelo a tohle byl nejmenší tok, který jsem měla vybraný, ale i tak mě to trochu zklamalo. Zkusili jsme jít nějakou dobu podél koryta, ale pak jsem to jednoduše vzdala.
Cesta k naší třetí zastávce byla docela příjemná. V lese mi bylo celkem chladno a tak jsem si dávala mikinu, takže mi cesta před louku s vysokou trávou docela bodla, protože mě sluníčko rozehřálo. Za loukou jsme se ale zase vrátili do lesa, takže bylo asi dobře, že jsem si mikinu nechávala. Než jsme se pak dostali ke třetí zastávce, tak jsem už byla celkem unavená a to jsem byla zvyklá běhat na tréninku juda. Nikdy bych to ale před Aomine-kun nepřiznala. Už tak si o mně očividně myslel, že jsem slaboch, když za mě chtěl všechno nosit. Vlastně by mě docela zajímalo, jak by reagoval na informaci, že jsem schopná přes hlavu přehodit i těžší kluky než byl on a na tréninku to běžně dělám. Jedinou slabost, kterou jsem si dovolila, bylo vytahování vody z batohu. Napil se ale i Aomine-kun, takže jsem mohla být klidná.
Když jsme dorazili k třetí zastávce, tak jsem konečně našla perfektní místo. Byla tam louka a u ní jezero. Trochu mě trápila jeho hloubka, ale podle klacku, který jsem tam strčila, to u kraje šlo a dál jsme stejně nepotřebovali. Jen pár metrů lesem taky byla říčka, která se velmi podobala té, kterou jsem chtěla použít na zastávce číslo dva. I přístup k vodě byl dobrý, takže jsem byla spokojená. Kazila mi to jen doba, kterou jsme už byli venku. S takovou totiž do oběda zřejmě nestihneme všechny zastávky. Tahle byla docela blízko od chaty, ale na vracení bylo zase brzy, tak jsme se vydali dál. Počítala jsem, že stihneme tak pět zastávek. Pokud bychom byli hodně rychlí, tak možná i šest, ale tu sedmou už určitě ne. Teď jsme ale měli jít k řece a bylo to do kopce, takže to trvalo docela dlouho, i když jsme šli po pěšině. Pak jsme ale skutečně došli na menší louku, na jejímž okraji jsem slyšela řeku. Byla o něco hlučnější, než jsem čekala. Šla jsem se tedy podívat blíž. Na šířku měla tak tři možná čtyři metry a proud v ní byl poměrně rychlý. Neviděla jsem dno a netroufala jsem si hloubku odhadnout. Přístup k řece taky nebyl zrovna nejlepší, protože tu byl skoro dvoumetrový a poměrně strmý svah. Rozhodně by se tam ale dalo slézt a tak jsem se rozhlédla, jestli někde neuvidím nějaký klacek, kterým bych zkusila hloubku. V tu chvíli jsem ztratila stabilitu, když mi sklouzla levá noha. Sletěla jsem dolů a stihla jsem jen vyjeknout, než jsem narazila na hladinu. Voda byla ledová a hloubka řeky rozhodně nebyla nejmenší, protože i když jsem dno ucítila, tak jsem byla dostatečně ponořená ve vodě, aby mě mohla řeka poponést. Naštěstí ale jen o kousek. Pak jsem totiž nohama našla dno a v levé noze ucítila bolest. Zapřela jsem se tedy jen pravou nohou a vykašlala zbytek vody, kterou jsem vypila. Nejspíš jsem se ve vodě trochu plácala, ale naštěstí jsem byla blízko břehu, kde jsem se ještě pro jistotu chytila trávy.
"Podej mi ruku." ozvalo se mi nad hlavou a já jsem spatřila Aomineho-kun a jeho nataženou ruku. Z nějakého důvodu neměl tričko, ale to mě vlastně až tolik nezajímalo. Spíš jsem se chtěla dostat z ledové vody. Mladík vypadal poněkud vyděšeně, ale zdálo se, že ho trochu uklidnilo, když jsem mu ruku podala.
Aomine-kun mě za ni tahal nahoru, což jsem vlastně čekala a tak jsem měla paži zpevněnou. Mladík mě vytáhl nad hladinu a zeptal se: "Jsi v pořádku?"
Noha mě příšerně bolela a byla jsem zmrzlá, což bolest možná trochu tlumilo. Už teď mě ale pálily oči, ze kterých se mi draly slzy. Musela bych se ale hanbou propadnout, kdybych před ním brečela a tak jsem je zahnala a doufala jsem, že budu mít dost jistý hlas, když jsem odpověděla: "Bolí mě noha."
"Zlomila sis ji?" zeptal se Aomine-kun a já se chytila za kotník. Bolelo to jako čert, když jsem s ním hýbala a stejně tak, když byl v klidu. Nikdy jsem nic zlomeného neměla a netušila jsem, jak to mám poznat. V kotníku bylo hodně kůstek, které se mohly zlomit. Bylo mi teď do breku ještě víc.
"Já nevím." dostala jsem ze sebe a snažila jsem se uklidnit. Nechtěla jsem před ním brečet. Prostě ne!
"Musíš k doktorovi." zkonstatoval mladík něco, co mi bylo jasné už nějakou dobu. Problém byl ovšem v tom, jak se tam dostat. Pak ale řekl Aomine-kun něco, díky čemuž mi spadla brada: "Myslím, že by ses měla svléct z toho oblečení." Vážně čekal, že se teď vysvleču a navíc donaha? Zbláznil se snad?
Pak mladík odběhl a po návratu mi dal svoje tričko, mikinu a dokonce i kraťasy. Kdybych nemrzla a nebolela mě noha, tak bych nejspíš zrudla, protože tu teď stál jen v trenýrkách. Vážně ale čekal, že se budu převlékat před ním? Navíc na mokrém a tedy docela kluzkém svahu těsně nad vodou?
"Chceš odnést nahoru, abys zase nespadla nebo něco jiného?" zeptal se Aomine-kun, kterého to asi napadlo taky.
"To by bylo fajn." řekla jsem tedy a doufala jsem, že tam nezahučí i on při pokusu mě vynést. Naštěstí se ale nic podobného nestalo a Aomine-kun mě vynesl nahoru a opatrně položil na zem. Také se otočil a tak byl zřejmě čas, abych se převlékla do jeho oblečení.
Měla jsem jen tři kousky oblečení, z nichž byla největší jeho mikina, do které se zřejmě budu muset utřít. Z mého místa na zemi to nebylo zrovna nejpohodlnější, ale musela jsem to nějak udělat. Nejlogičtější by zřejmě bylo se vysvléct úplně a pak co nejlíp utřít. Představa, že budu úplně nahá kousek od mladíka, mě ale dost znervózňovala. Nic lepšího mě ale nenapadlo a tak jsem si sundala nejprve pravou botu a ponožku a pak se dala do opatrného vyprošťování mé zraněné nohy. Trochu to bolelo, ale naštěstí to nebylo zase až tak hrozné a tak jsem si sundala kalhoty i s kalhotkami. Představa, že by je mohl vidět mladík, kterého jsem zkontrolovala pohledem, jestli se nedívá, byla úděsná. To zkontrolování jsem měla rozhodně udělat před tím, než jsem si sundala kalhotky, bohužel mě to ale nenapadlo. Aomine-kun se ale nedíval, takže se mi ulevilo, a kalhotky jsem strčila hluboko do mokrých bot, aby nebyly vidět. Stáhla jsem si tedy mikinu, tričko a nakonec i podprsenku, kterou jsem strčila do druhé boty. Pak jsem si co nejlíp vyždímala vlasy i zbytek oblečení a znovu pohledem zkontrolovala mladíka. Nakonec jsem se tedy co nejlíp utřela jeho mikinou a natáhla na sebe jeho oblečení, které mi bylo příšerně velké. Připadala jsem si opravdu hloupě, když jsem se na něj podívala a řekla: "Hotovo."
Stále mokrý cop mi už teď stihl začít dělat na zádech mokrý flek, ale s tím jsem nemohla nic udělat. To bylo prokletí dlouhých vlasů.
Aomine-kun se na mě otočil s úsměvem a zeptal se: "Vyrazíme nebo se chceš ještě napít a zavolat tátovi nebo něco takového?"
Jeho pozornost mě celkem těšila a byla pravda, že mě to vůbec nenapadlo. Táta nám mohl jít naproti, nebo aspoň nachystat auto, protože já jsem docela jistě potřebovala do nemocnice.
"Zkusím zavolat." řekla jsem tedy a natáhla se pro batoh ležící opodál. Na mobilu jsem ale samozřejmě neměla ani čárku. "Volání se zřejmě nekoná." prohodila jsem smutně a v batohu našla sáček, do kterého jsem strčila mokré oblečení. Boty by se nevlezli, ale když dám mapy do jiné části batohu, tak snad nebudou mokré a stejně tak i můj mobil.
"Možná bys mohla zkusit zavolat z mého mobilu." navrhl mladík a začal hledat kapsy, které najít nemohl, protože jsem jeho kraťasy měla já, což si uvědomil taky, protože dodal: "Měl by být v pravé kapse."
Mobil jsem snadno našla, a když jsem rožnula displej, musela jsem se usmát, protože na mě svítila jedna čárka. Stejně jako tři holky v bikinách, na které jsem nevěděla jak reagovat. Sama jsem měla na mobilu fotku Ayi.
"Víš aspoň, jak se jmenují?" zeptala jsem se a otočila displej na něj. Dalo mi opravdu hodně práce nezačít se smát. Pozitivní ale bylo, že mě noha najednou trápila a bolela mnohem míň.
"No jasně." řekl nejprve Aomine-kun a pak si nejspíš uvědomil jak je to hloupé a trapné, protože tiše a snad i trochu provinile dodal: "Uprostřed je Horikita Mai, vpravo Saito Rin a vlevo Fujimaki Inoue."
"Ani jednu neznám." prohlásila jsem se zadržovaným smíchem a na mobilu našla otcovo číslo, které jsem naťukala do jeho mobilu.
Aomine-kun mlčel jako zařezaný a tak jsem číslo vytočila. Otec mi to naštěstí po chvíli vzal se slovy: "Tady Nakahara, kdo volá?"
"To jsem já, tati." ozvala jsem se.
"Odkud mi to voláš?" podivil se hned můj otec a tak jsem mu to vysvětlila: "Z mobilu Aomineho-kun, já nemám signál. Nechci, aby ses děsil, ale spadla jsem do řeky a asi si poranila kotník."
"Cože?!" vykřikl můj otec v panice, které jsem chtěla předejít. "Kde jsi? Hned jdu pro tebe!"
"Jen klid, tati." řekla jsem mu s povzdechem. "Aomine-kun mě odnese. Můžeš zatím nachystat auto a nespálit oběd." dodala jsem, i když jsem vlastně nevěděla, jestli to mladík udělá. Co nám ale zbývalo jiného?
"Dobře." řekl tedy můj táta. Díky tomu se mi vlastně ulevilo, protože kdyby teď běžel za námi, tak by se ještě mohl ztratit a pak by mě neměl kdo odvést do nemocnice.
Zavěsila jsem tedy a mobil schovala k vlastnímu, než jsem zavřela batoh a otočila se na mladíka se slovy: "Odneseš mě, že jo?"
"Jasně." ujistil mě hned Aomine-kun a po mém: "Díky." si hodil batoh na záda a zvedl mě.
"Můžeš jít zpátky k tomu jezeru, kde jsme byli předtím, od něj by měla vést stezka, která nás zavede na tu cestu, kterou jsme přijeli autem." vysvětlila jsem mu a nechala se nést.



Občas s Pariah necháme některé věci náhodě. Řekneme si, jaká je asi pravděpodobnost, že se to stane, a hodíme si na to kostkou. No za tenhle pád kostka nemůže, to jen my jsme tak škodolibé.

Předchozí díl---------------------------------------------------------------------Další díl
 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Aki Aki | E-mail | Web | 10. prosince 2016 v 19:51 | Reagovat

Bóžinku tak to teda bolo niečo. Proste geniálne, perfektné, luxusné. Len  by ma zaujímalo či sa náhodou Aomine nepozrel na sekundičku ,keď si vyzliekala tie nohavičky. :-D

2 IceSun685 IceSun685 | 10. prosince 2016 v 20:51 | Reagovat

[1]: No myslím, že část Pariah ti na to odpoví za mě. ;-) Jinak jsem ráda, že se ti díl tak líbil :-)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama