Jednoduchá biologie 15

17. prosince 2016 v 10:00 | IceSun685 |  Jednoduchá biologie
Aomine-kun mě nesl v náručí už nějakou dobu. Ze začátku mi to tak ani nepřišlo, ale bylo to skutečně hloupé. Možná mě to napadlo díky hrobovému tichu, které mezi námi panovalo, nebo díky skutečnosti, že byl skoro nahý a já vlastně taky. To bylo skutečně víc než hloupé a hlavně proto, že jsem se ho držela kolem krku. Tahle se ho nedalo nedotýkat. Trochu mi to připomínalo můj sen, kde byl Aomine-kun Aladdinem. I v něm jsem se dotýkala jeho hrudi, i když teď to bylo o tolik jiné, skutečnější. Cítila jsem, jak se jeho svaly napínají, což bylo docela pochopitelné, protože jsem nebyla úplné peříčko. I tak ale Aomine-kun pokračoval svižným krokem dopředu.
Noha mě zabolela a připomněla mi, proč mě vlastně Aomine-kun nese jen v trenýrkách. Myslím, že hloupěji jsem se už cítit ani nemohla. Bylo až neuvěřitelné, jaké jsem byla nemehlo. Mělo mi být jasné, že dříve nebo později do nějaké řeky zahučím. To bych nakonec nebyla já, abych někam nespadla.
Uslyšela jsem ptačí zpěv, který na chvíli přetrh mé depresivní myšlenky. Zvedla jsem hlavu, ale ani jsem nečekala, že ptáčka uvidím.

"To je slavík kaliopa." řekla jsem do ticha. Vlastně jsem ani nevěděla, proč to Aominemu-kun říkám. Nejspíš to ale bylo proto, že mě slavíkův zpěv potěšil.
Aomine-kun chvíli mlčel, jakoby mě ani neslyšel, ale pak z něj vypadlo: "Zajímavé."
Mladík zněl trochu divně a tak jsem se ho zeptala: "Jsi v pořádku?" Když jsem teď nad tím přemýšlela, tak si mě před chvílí zvedal výš, tak byl možná unavený.
Aomine-kun se zhluboka nadechl, než odpověděl: "Jsem v pohodě. Co tvá noha?"
Asi byl vážně dost unavený a nechtěl to přiznat. Nakonec mě nesl už dlouho. Kdybych navrhla, aby mě na chvíli položil, tak bych se ho ale asi dotkla. Musela jsem proto vymyslet něco jiného.
Pak mě to ale napadlo a tak jsem řekla: "Dost bolí. Moje oblečení bude ještě mokré, možná bych si ji mohla zchladit, když mě na chvíli položíš."
"Nebude lepší, když tohle uděláš v autě na cestě do nemocnice? Rád bych, abys tam byla co nejrychleji." navrhl Aomine-kun a snad ještě zrychlil. Kdyby si ale potřeboval odpočinout, tak by nejspíš jednoduše přijal a byl šťastný za výmluvu. Možná se tedy skutečně cítil i na zbytek cesty. Mohla jsem sice namítat, že to bude rychlé, ale pokud chtěl pokračovat, tak jsem řekla jen: "Dobře." nakonec mě noha zase tak strašně nebolela a já to řekla kvůli němu.
Pokračovali jsme tedy tiše dál, až jsme po cestě došli k nachystanému autu, u kterého netrpělivě přešlapoval můj otec, který se k nám rozběhl hned, jak si nás všiml. Aominemu-kun nevěnoval pražádnou pozornost a okamžitě mě vzal v náručí k autu, zatímco se na všechno ptal a já se ho snažila uklidnit. Vlastně jsem ani nestihla mladíkovi poděkovat, když mě otec posadil do auta a rychle se vydal na místo řidiče, aby mohl jet do nemocnice. Trochu jsem se bála, jestli tam vůbec dojedeme s jeho rozpoložením.

Nakonec jsme do nemocnice ale skutečně dojeli bez nehody, čemuž jsem téměř nebyla schopná uvěřit. Stejně jako tomu, jak rychle dokázal můj otec všechny přesvědčit, aby mě hned vyšetřili. Šla jsem tedy během pár chvil na rentgen a pak do půl hodiny, během které se můj otec mohl zbláznit, na vyšetřovnu za mladým doktorem.
"Tohle je nová móda?" zeptal se s úsměvem a i já se pousmála. Otec mě nenechal se převléct, takže jsem na sobě měla pořád mladíkovo oblečení, což by až tak nevadilo, kdybych pod tím aspoň měla spodní prádlo.
"Spadla jsem do řeky a poranila si kotník. Byla jsem u ní se spolužákem, který mi dal svoje oblečení, protože mi byla zima, a odnesl mě." řekla jsem doktorovi, který opatrně zvedl moji opuchlou nohu.
"Tak to máš štěstí na spolužáky." podotkl mladý lékař a nohu mi za doprovodu mého bolestí zkřiveného výrazu prohmatal. Můj otec zřejmě s jeho slovy nesouhlasil, ale zdržel se naštěstí komentáře a jen přihlížel práci lékaře.
"Není to nic hrozného." řekl mladý doktor a sledoval tátův nedůvěřivý pohled. "Na rentgenu není žádná zlomenina ani fraktura. Řekl bych, že to máš jen vymknuté. Kost je, kde má být, a ten otok brzy splaskne. Napíšu ti mastičku a pro jistotu ti dám dlahu, i když by asi stačil jen obvaz."
"Děkuju." přikývla jsem a byla si docela jistá, že dostávám přehnanou péči a to díky otcově pohledu, který říkal doktorovi, že by raději neměl nic zanedbat.
"Mast je i na bolest, ale spíš by ti to měla zklidnit. Mazej si kotník ráno a večer a šetři ho. Zhruba tak za týden…" zaváhal doktor a při pohledu na mého otce raději řekl: "Za deset dní bys měla pomalu začít chodit, ale moc kotník nepřetěžuj. Pokud bys měla nějaké potíže nebo to nepřestávalo bolet ani po týdnu, tak znovu přijďte."
"Dobře." přikývla jsem a nechala si nandat dlahu. "Děkuju, pane doktore." dodala jsem a vzala si hole, které mi přinesla sestřička.
"Tak pojď, zlatíčko." řekl můj otec starostlivě a tak jsem se rozloučila se sympatickým doktorem a vyrazila jsem k autu.
"Budeme mít na chatě, co jíst?" zeptala jsem se, protože byly už skoro tři hodiny.
"Oběd jsem nedovařil, ale můžeme si to udělat na večeři a teď se někde zastavit." navrhl můj otec a já jsem jen přemýšlela, co asi jedl mladík.

Náš oběd naštěstí netrval moc dlouho, i když táta na něm zavolal mojí mámě, takže jsem mohla uklidňovat znovu. Moje máma byla ale naštěstí vystrašená jen díky tátovi, takže jsem ji uklidnila docela snadno a taky jsem tátovi rozmluvila, že hned pojedeme domů. Se síťkou si v řece hold bude hrát jen Aomine-kun, zatímco já všude pomalu dojdu o berlích. V lese to sice bude sranda, ale to už byla moje chyba. Ještě jsem ale zvažovala, že bych mladíka prostě poslala samotného, aby úlovek donesl v kbelíku. Nebyla jsem si ale úplně jistá, jestli by to dopadlo dobře. Navíc jsem taky potřebovala nějaké fotky, které by si sám neudělal.
Rozhodně jsem mu ale dlužila nějaké poděkování za to, že mě odnesl. Bohužel mě ale nenapadalo nic lepšího, než prostě říct díky. Na vymýšlení jsem ale ještě měla celou cestu na chatu, což bylo celkem optimistické.



Kdyby vás to zajímalo, tak ten slavík kaliopa je příbuzný tomu našemu, jen je hezčí, tak si když tak najděte obrázek, ať máte představu. Náš slavík obecný je proti němu nudný hnědý ptáček. ;) (mimochodem odborný název, podle kterého ho snáz najdete, je: Luscinia calliope)

Předchozí díl---------------------------------------------------------------------Další díl
 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Aki Aki | E-mail | Web | 18. prosince 2016 v 20:01 | Reagovat

Je to bolo od Aomineho moc krásne ,že ju celú cestu odniesol v náručí. Ale čo takého sa mu v tej jeho makovičke odohrávalo? :-D Určite nič mravného. :-D Znova skvelý, úžasný dielik.

2 IceSun685 IceSun685 | 18. prosince 2016 v 20:52 | Reagovat

[1]: No tak to jsi trefila přesně pokud jde o jeho myšlenky :-D :-D Ale jinak máš pravdu bylo to od něj hezké, že ji odnesl. :-)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama