Jednoduchá biologie 16

24. prosince 2016 v 10:00 | IceSun685 |  Jednoduchá biologie
No než se pustíte do čtení, tak bych vám všem ráda nejprve popřála veselé Vánoce a štědrého Ježíška ;)


Část cesty jsem měla pocit, že asi usnu. Pak jsme ale konečně přijeli až k chatě a já se trochu netrpělivě podívala ke dveřím. Chtěla jsem mladíkovi poděkovat a ujistit se, že neumřel hlady. Určitě jsme ale měli nějaké instantní polévky nebo něco jiného. Cítila jsem se hloupě, že jsem ho přiměla mě odnést celou tu dálku a pak jsem odjela, aniž bych mu cokoliv řekla. Aomine-kun ale nebyl nikde na dohled.
"Zvládneš to, nebo chceš pomoct?" přerušil mé myšlenky otec a já si povzdechla. Nebyla jsem přece žádný invalida, jen jsem měla berle. Tak nešikovná jsem snad ještě nebyla, abych nezvládla dojít pár kroků. Můj jediný problém byl, že jsem ještě pořád byla bosky, a kdybych na něco šlápla při houpání se na berlích, tak by to nebylo moc příjemné.
"Ocením, když mi doneseš boty." prohlásila jsem a hned jsem dodala: "Stačí pravou."
"Dobře, zlatíčko." přikývl můj táta a vydal se k chatě, v jejichž dveřích se objevil Aomine-kun. Mladík se s mým otcem minul ve dveřích a vyrazil za mnou. Otevřela jsem tedy dveře od auta a přehodila nohy ven. Ze zadního sedadla jsem taky vylovila berle. Určitě jsem vypadala jako strašidlo, ale pochybovala jsem, že mi nějak pomůže, když si vlasy zastrčím za ucho. I tak jsem to ale zkusila a počkala jsem, až se objeví mladík, na kterého jsem se rozpačitě usmála.
"Tak jak jsi dopadla? Budeš v pořádku?" zeptal se hned Aomine-kun a já se podívala na svou nohu.
"Nemám ji zlomenou, takže vlastně dobře, i když maraton si zrovna nezaběhnu." podotkla jsem s úsměvem a hledala vhodná slova na poděkování. Bylo hloupé, že během chvilky se vrátí můj otec a nejspíš nás přeruší.
"Kdybys chtěla někam třeba donést, tak jen řekni." nabídl mi Aomine-kun a já se tomu pousmála.
"Díky a i za to, že jsi mi pomohl předtím, vážím si toho." prohlásila jsem a vděčně se na něj usmála.
Vypadalo to, že jsem ho tím snad i trochu zaskočila. Pak se ale objevil můj táta a tak Aomine-kun ustoupil stranou a jen zamumlal: "Za málo."
Krátce jsem se ještě na mladíka usmála, než jsem se obrátila na otce, který na zem položil moje žabky. Nebyla to sice ideální obuv, ale na ten kousek to bylo v pohodě.
"Díky." řekla jsem otci a obula si žabku. Teď mě čekala ta horší část.
"Určitě nechceš pomoct?" zeptal se mě otec a já se na něj zamračila, zatímco jsem si neobratně stoupala.
"Ne." řekla jsem nejdřív stroze, ale pak jsem dodala: "Zvládnu to, nemusíš se bát." i tak jsem ale na zádech cítila jeho pohled, když jsem se vydala ke dveřím. Naštěstí jsem ale nikde nespadla a tak jsem se úspěšně zbavila žabky a šla si sednout do křesla na verandě. Můj otec mi byl neustále v patách a tak jsem se zeptala: "Nemáš chystat večeři?"
"To ano." přikývl a trochu neochotně mě nechal samotnou.
Nezůstal jsem však sama moc dlouho, protože se objevil Aomine-kun s otázkou: "Bolí to hodně?"
"Vlastně ani ne, když s tím teda nehýbu." odpověděla jsem klidným tónem. To poslední, co jsem potřebovala, bylo, aby se o mě bál ještě i on.
"Hodil jsem ti oblečení na šňůru, ale myslím, že jsme po cestě ztratili spodní prádlo." prohlásil Aomene-kun a sklopil hlavu, zatímco já jsem prodělala malý infarkt. Tohle bylo tak divné. Věšel mi mokré věci. Co ho muselo napadnout, když nenašel spodní prádlo? Původně jsem ho schovala, aby ho neviděl při balení věcí. Tahle možnost mě ale vůbec nenapadla.
Byla jsem ráda, že se na mě mladík nedívá, protože jsem určitě příšerně zrudla. Pak jsem se ale přiměla znovu nadechnout a rozpačitě jsem odpověděla: "Já ho strčila do bot, aby se neztratilo."
Fakt jsem to řekla nahlas? To bylo tak hloupé a trapné!
"Potom tam pořád ještě je." prohlásil Aomine-kun a snad s úlevou dodal: "Je fajn, že se nic neztratilo."
"To jo." přikývla jsem, ale pořád ve mně byla malá dušička. Zvlášť když jsem se zeptala: "A kde mám teda boty?"
"Jsou před chatou, dal jsem je tam, aby uschly. Ale klidně ti pověsím i ten zbytek. Stejně bys měla odpočívat." prohlásil Aomine-kun a se mnou to skoro seklo, rychle jsem se ale vzpamatovala, abych mu to rozmluvila: "To nemusíš. Nejsem nemocná a navíc bych stejně měla trénovat to chození o berlích, jestli tě zítra nemám moc zdržovat."
Aomnine-kun se nezdál moc přesvědčený, ale jeho další slova snad znamenala, že moje spodní prádlo věšet nehodlá: "Myslím, že bude rychlejší, když tě zase odnesu. Hm?" Aspoň jsem tedy doufala, že mluví o zítřku a nemyslí hned teď. Pro jistotu jsem se tedy vyhrabala z křesla, což nebylo moc elegantní, protože jsem při tom zavrávorala. Nakonec jsem ale udržela rovnováhu a vzala si berle. Docela jsem ovšem pochybovala, že ho tohle mé vystoupení přesvědčilo o mé samostatnosti, ale i tak jsem tvrdohlavě podotkla: "Myslím, že bude stačit, když zítra vezmeš věci, které budeme potřebovat."
"Nechám to teda na tobě." prohlásil Aomine-kun a já se jen těsně ubránila úlevnému oddechnutí. Tohle bylo tak těsně, že jsem z toho ještě pořád cítila úzkost. Nic ale nemohlo být trapnější, než aby mi spolužák věšel mokré kalhotky. Možná jen kdyby se v tom lese otočil, ale to bych ho asi zabila. Připomnělo mi to ale, že mám na sobě pořád jeho oblečení a pod ním vůbec nic. Na co jsem to jen myslela? Měla jsem se jít převléct hned. Do háje s tím! Teď jsem ale musela jít pověsit mokré spodní prádlo, než ho napadne to udělat za mě.
Trochu nešikovně jsem tedy zamířila ke dveřím, kde jsem se po chvíli dostala do žabky a vyrazila ven. Najít boty naštěstí nebyl zase až takový problém. Pověsit ale spodní prádlo na šňůru, kterou jsem měla nad hlavou, už bylo horší a já skoro spadla. Naštěstí jsem to tam ale dostala a dopotácela jsem se zase zpátky. Tohle mi rozhodně trvalo celou věčnost, ale Aomine-kun pořád seděl na stejném místě.
Když jsem ale otevřela dveře, tak se podíval mým směrem. Jen se na mě usmál a tak jsem mu úsměv opětovala a vydala se teď už bosky do kuchyně, kde můj táta pracoval na večeři. Neplánovala jsem se tam ale zdržet a tak jsem neztrácela čas a dorazila až ke schodům. Chvilku jsem přemýšlela, jak se mám vlastně dostat nahoru, ale pak jsem se rozhodla, že nejjednodušší bude, když to vezmu po zadku a berle nechám dole. Nahoře jen budu muset skákat o jedné noze, ale to mi šlo vlastně líp než chůze o berlích a tak jsem bez pádu dorazila až k posteli, na kterou jsem se posadila a převlékla se. Taky jsem si rozpletla a rozčesala teď už suché vlasy a udělala si jen culík. Ve vlastním oblečení a učesaná, jsem se cítila podstatně líp. Ani se mi moc nechtělo dolů, protože to znamenalo další skákání, ale nemohla jsem tu zůstat navždy. Mladíkovi věci jsem tedy nechala poskládané na jeho posteli a po zadku slezla zase dolů, kde mě otec rovnou zavolal ke stolu, kde byla nachystaná večeře.



Můj starý známý problém, že nevím, co ještě dodat. Tak budu jen doufat, že se díl líbil. :)

Předchozí díl---------------------------------------------------------------------Další díl
 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Aki Aki | E-mail | Web | 4. února 2017 v 10:23 | Reagovat

To muselo byť veľmi zaujímavé to skákaní po zadku. :-D Škoda, že ju nevidel Daiki, ten by sa aspoň zabavil. Dielik bol skvelý, úžasný.

2 IceSun685 IceSun685 | 4. února 2017 v 17:29 | Reagovat

[1]: Jo myslím, že jemu by se ten pohled líbil ;-) Mmch díky, za komentář, jsem ráda, že jsi zpátky

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama