Jednoduchá biologie 17

24. prosince 2016 v 22:00 | IceSun685 |  Jednoduchá biologie
Možná se divíte, co tu dělá další díl, když už jsem vám přála a tak. No s Pariah jsme si říkaly, že když už jsou ty Vánoce, tak si zahrajeme na Ježíška a nadělíme vám ještě jeden pozdní dárek, který snad potěší. ;)


Večeře proběhla v naprostém tichu, až už jsem z toho začínala být dost nervózní. Mezi námi pořád byla taková podivná atmosféra. Nic jsem s tím ale nedělala, protože jsem sama netušila, jak to napravit. Aomine-kun se pak vydal do obýváku a můj otec šel zase pro vodu, aby mohl umýt nádobí. Vydala jsem se tedy na verandu, kde jsem předtím zahlédla svůj batoh, a vytáhla z něj mapy. Bylo pár věcí k zítřku, které jsem s mladíkem musela probrat, i když mi přišlo hloupé zaúkolovat ho.
Zamířila jsem tedy do obýváku a posadila se ke stolu. Aomine-kun byl na posteli a četl si něco v jakémsi časopise, který byl podle obrázku zřejmě o basketu. Rozložila jsem tedy zatím mapy a čekala, jestli se mladík od časopisu odtrhne. Bylo mi hloupé vyrušit ho a tak jsem se na něj jen dívala. Tedy do chvíle, než mi došlo, že je to hloupé a sklopila jsem hlavu. Aomine-kun ležel na boku s podepřenou hlavou a vypadal moc dobře. Nějak jsem ale musela vymyslet, jak upoutám jeho pozornost bez toho, abych na něj zírala. Aomine-kun byl ale pořád zabraný do svého časopisu a tak jsem ho jednoduše oslovila: "Aomine-kun?"
"Hm?" ozval se jen mladík a na chvíli na mě upřel pohled, než se zase podíval do časopisu.
"Máš teď chvilku?" zeptala jsem se tedy trochu váhavě.
Aomine-kun se nezdál příliš nadšený, ale časopis poněkud neochotně zavřel a nepříliš příjemným tónem se zeptal: "Stalo se něco?" Očividně jsem ho otravovala.
"No… dneska jsme kvůli mně neudělali to, co bylo v plánu, takže…" řekla jsem váhavě a odsunula vedlejší židli, abych mu tím dala najevo, že si má jít sednout sem. Aomine-kun se skutečně zvednul a nepříliš šťastně se posadil ke stolu. Zůstal ale mlčet a tak jsem měla zřejmě začít mluvit: "Chtěla jsem dneska projít ještě pár dalších míst, a jelikož toho moc nenachodím, tak jsem doufala, že bys tam zítra ráno zašel, zatímco já připravím oběd."
Aomine-kun nejprve vypadal, že se mu návrh zamlouval, ale pak se zeptal na něco, co mě dost zarazilo: "No a co přesně bych na těch místech měl zjišťovat?"
Překvapeně jsem zvedla obočí a vypadlo ze mě: "A cos dělal dneska?" Myslím, že až pak mi začalo docházet, s kým to vlastně mluvím. Vždyť tomuhle klukovi je celý projekt ukradený, byl tu jen proto, že jsem ho donutila. Zatímco já jsem při každém vysvědčení doufala v co nejlepší průměr, tak on pravděpodobně doufal, že nepropadl. Jasně, že mu bylo úplně jedno, co jsme dělali celé dopoledne!
Uvědomila jsem si, že se mračím, a tak jsem se pokusila nasadit neutrální výraz a v hlavě jsem začala formulovat, co mu řeknu, aby nebylo moc poznat, že ho momentálně považuju za id*ota.
"Snažil se ti pomoct aspoň s batohem, protože to je všechno, co můžu udělat, aniž bych ti pokazil projekt." prohlásil Aomine-kun provinile a upřel pohled do stolu. Cítila jsem se najednou hloupě. Naše komunikace byla očividně pod psa. Celou dobu jsem mu nic nevysvětlovala, protože jsem nevěděla, co mu mám vysvětlovat a jak, abych ho neurazila. Jenže Aomine-kun se mě ani na nic neptal. Možná jsem působila povýšeně, nedostupně nebo tak něco, když se mě nechtěl zeptat. Asi se mi moc nedařilo působit mile, i když jsem se o to od začátku cesty snažila. Měla jsem chuť se omluvit, ale pak by to asi bylo ještě horší.
Nakonec jsem tedy jen řekla: "Je to náš projekt, ne můj." a upřela jsem na chvíli pohled z okna, abych si srovnala myšlenky.
"To sice ano, ale nechci ti pokazit dobré výsledky. Vím, že tě to baví a pak by už třeba nemuselo." prohlásil mladík trochu zmateně a já se na něj znovu podívala. Nic jsem ale neřekla a tak Aomine-kun dodal: "Možná bych mohl jít a vyfotit okolí a ty by ses pak rozhodla, jak to vidíš."
Pomalu jsem přikývla, ale byla ještě jedna věc, kterou jsem potřebovala vědět a z fotky ji možná nebudu schopná poznat.
"To by šlo." řekla jsem tedy a po chvilce dodala: "Pokud by ale byla ta řeka moc hluboká tak ji ani nemusíš fotit. Ty gumáky jsou jen něco nad kolena, takže cokoliv hlubšího by nám bylo k ničemu."
"Dobře." přikývl Aomine-kun s úsměvem, který jsem mu trochu váhavě oplatila, a zeptal se: "Kam všude chceš, abych se podíval?"
"No jde o celkem tři místa." prohlásila jsem a otočila k němu mapu. Trochu jsem se taky uklidnila, když jsem mu začala ukazovat cesty, protože se napětí mezi námi zmírnilo. Aomine-kun si navíc přesedl, aby na mapy líp viděl, což bylo povzbudivé. Po nějaké chvíli nás přerušilo zakašlání mého táty a tak jsem se na něj otočila a nechápavě se ho zeptala: "Je ti něco?" Kdyby nám chtěl něco říct, tak by to přece už udělal ne? Místo toho jen stál na místě a koukal na nás. Pak ale zavrtěl hlavou a posadil se do křesla, takže jsem se vrátila k mapám.
Brzy jsme ale byli hotovi a tak jsem mohla být spokojená. Aomine-kun mě ale překvapil otázkou: "Nechtěla by sis zahrát karty?"
"No…" trochu jsem zaváhala. Veškeré moje znalosti her končily u Prší a já si nebyla jistá, jestli chce mladík hrát tak nudnou hru. "Umím jen Prší." dodala jsem tedy váhavě.
Aominemu-kun to zřejmě nevadilo, protože se usmál a prohlásil: "To beru." Mladík se taky zvedl od stolu zřejmě s úmyslem přinést karty, ale pak mi pošeptal do ucha: "Ale kdybys chtěla zkusit něco jiného, třeba poker nebo žolíky, tak vyměním za info o nejzajímavějším živočichovi, kterého máme v plánu vidět."
Neubránila jsem se tomu, abych nevyprskla smíchy.
Aomine-kun se široce usmál a počkal, až mě záchvat smíchu přejde. Potom jsem se na něj podívala a jednoduše přikývla. Mladík se tedy vydal pro karty a já zatím začala uklízet mapy, abychom měli kde hrát.
"O co šlo?" zeptal se mě otec a jeho hlas zněl poněkud naštvaně.
"Aomine-kun mě naučí nějaké nové hry." řekla jsem jednoduše, ale můj táta se nezatvářil příliš spokojeně.
"A můžu hrát taky?" zeptal se po chvilce přemýšlení a já překvapeně zamrkala, copak vážně stál o něco takového?
"A bude to pak probíhat, jako při večeři?" zeptala jsem se tedy váhavě a on se zamračil. Tentokrát ale spíš proto, že netušil, co myslím, než že by měl špatnou náladu.
"Kdykoliv jste vy dva spolu, tak je to jako na pohřbu." postěžovala jsem si s povzdechem. "Prosila jsem tě, abys byl milejší."
Můj otec očividně sváděl nějaký vnitřní boj, kterému jsem nerozuměla, pak se ale jednoduše zamračil, což mi napovídalo, že nehodlá být milejší.
Otráveně jsem protočila oči a prohlásila jsem: "Omluv mě."
Táta překvapeně zamrkal, když jsem se zvedla a doskákala ke schodům, po kterých jsem začala skákat nahoru. Nebylo to úplně nejbezpečnější, ale bylo to rychlé a já se navíc držela zábradlí, takže i kdybych podklouzla, což by se stát nemělo, protože jsem neměla ponožky, tak bych si pravděpodobně nic moc neudělala.
"Chceš pomoct?" ozval se Aomine-kun, který se tvářil vcelku překvapeně. Pořád jsem byla naštvaná na otce, ale na mladíka jsem se přiměla usmát, i když jsem zároveň zavrtěla hlavou a soustředila se na další schod. Chybělo mi jen pár schodů, abych se mohla vytáhnout a sednout si na okraj průchodu. Když jsem pak seděla nahoře, tak jsem se jednoduše zeptala: "Našel jsi karty?"
Aomine-kun přikývl a potom prohlásil: "Pokud jsi připravená pokračovat v cestě, zvu tě na souboj v Prší a nabízím odnesením až k posteli." Aomine-kun se usmíval a tak jsem se neubránila vlastnímu pousmání. Skákání po schodech taky nebyl zrovna dobrý způsob, jak zůstat plná energie a tak jsem k němu natáhla ruce a řekla: "Beru." Počítala jsem ovšem s tím, že ho dost překvapím. Po předchozích zkušenostech bylo dost zřejmé, že jeho pomáhání nechci a tak jsem si nebyla jistá, jestli nabídku vůbec myslel vážně. Aomine-kun skutečně vypadal překvapeně, ale pak mě bez váhání zvedl, jako bych ani nic nevážila a nesl mě směrem k mému pokoji. Docela mě to překvapilo. Měla jsme tam nakonec vyskládané všechny svoje věci a to včetně spodního prádla. Bylo by ale dost hloupé, kdybych ho teď honem chtěla zastavit a tak jsem ho nechala, aby mě donesl za závěs a položil na postel. Svoji peřinu jsem pak jednoduše hodila přes naskládané oblečení.
"Dáme první Prší nebo chceš něco jiného?" zeptal se mě Aomine-kun usazený na kraji postele.
"Můžeme." přikývla jsem tedy a počkala, až rozdá karty.



To je fajn, že už se začínají přátelit ne? (Pokud se to tedy tak už dá označit.)

Předchozí díl---------------------------------------------------------------------Další díl
 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Ukyo Upírek Uchiha Ukyo Upírek Uchiha | Web | 29. prosince 2016 v 22:44 | Reagovat

povedené

2 IceSun685 IceSun685 | 30. prosince 2016 v 9:05 | Reagovat

[1]: Děkuju :-)

3 Aki Aki | E-mail | Web | 4. února 2017 v 14:20 | Reagovat

Bomba, táto poviedka sa mi páči čoraz viac a je úžasne, ako sa tí dvaja postupne zbližujú. Len je škoda, že jej tatík sa do všetkého mieša, ale viem, že tam má svoju rolu ochrancu svojej dcérenky pred zvrhlíkom. :-D

4 IceSun685 IceSun685 | 4. února 2017 v 17:31 | Reagovat

[3]: jj to má, alespoň tedy prozatím, ale to nepředbíhejme :-D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama